(27. 3. 1926 – 25. 7. 1966)

Patřil vedle Kennetha Kocha, Johna Ashberyho, Jamese Schuylera nebo Barbary Guestové k vůdčím osobnostem „Newyorské školy básníků“. Název si vypůjčili od Newyorské školy abstraktních expresionistů, s nimiž je pojila nejen podobná poetika, ale také přátelství, navázaná nejčastěji v legendárním Cedar Baru v Greenwich Village, kde se sházela celá tehdejší umělecká scéna.
Své poměrně klidné dětství prožil v Graftonu severně od New Yorku, v roce 1944 sloužil vlasti jako námořník, po válce studoval milovanou hudbu na Harvardu, ale nakonec ji vyměnil za angličtinu, protože se rozhodl, že bude raději spisovatelem. Při svých občasných výletech za uměním do New Yorku se seznámil s Kochem a Schuylerem a malíři Larry Riversem, Jane Freilicherovou, Grace Hartiganovou, Willemem de Kooningem, Franzem Klinem a především Jacksonem Pollockem (jemuž měl později napsat jeho první monografii).
Hned po studiích si našel byt ve Village, kde se mu spolubydlícím stala jeho celoživotní dramatická láska Joe LeSueur. Naprosto přirozeně zapadl do uměleckého světa, začal přispívat do časopisu Art News a získal práci v Muzeu moderního umění (MoMA), zprvu jako pouhý recepční a prodavač suvenýrů; díky své vytrvalosti a vrozenému citu pro nové umění se ale navzdory chybějícímu vzdělání stal asistentem kurátora současné malby a sochy. Stál za tehdejší významnou výstavou The New American Painting (Nová americká malba), na níž se objevila díla většiny jeho přátel. S ní v roce 1958/59 projel Evropu, a vlastně tak představil informelní malbu „světu“. Možná proto o něm také po jeho nečekané smrti v létě roku 1966, kdy jeho bezstarostný život při jednom večírku na pláži na Fire Island ukončila pouštní bugina, New York Times napsaly: „Frank O’Hara, 40, kurátor: Asistent na výstavách v MoMA – také básník.“
O’Hara si nicméně už od 50. let získávalznačnou pozornost literární veřejnosti, i když ne vždy zcela pozitivní. Jeho poezie byla kritiky označována za frivolní, triviální, s jistým „štěněčím šarmem“. To, co v těch dvou útlých knihách, Meditations in an Emergency (Meditace v pohotovosti) z roku 1957 a hlavně pozdějších Lunch Poems (Básně oběda, 1964), kritiky tak pálilo a co
jej zároveň později mělo postavit mezi největší současné americké básníky, byla jeho schopnost převést do poezie ono dynamické gesto abstraktních expresionistů, pro něž plátno nebylo „obrazem“, ale akcí. Aby zachytil „událost psaní“, a přitom se vyhnul experimentální poezii, musel se zvednout od stolu a o pauze na oběd vyrazit na svou každodenní „pracovní pochůzku“ do ulic. Paralelou plátna mu totiž nebyl papír, ale bizarní, chaotická, surreální metropole jménem New York.