Památce mých citů

Grace Hartiganové

1

Má tichost v sobě má člověka, je průhledný
a ulicemi mě nese tiše jak gondola.
Má k sobě pár podobných, jak hvězdy a roky, jako číslice.

Má tichost má bezpočet nahých já,
tolik pistolí jsem si půjčil na jejich ochranu
před bytostmi, jež ihned vytuší mé zbraně
a v srdcích mají vraždu!
                 i když v zimě
jsou vřelé jak růže v poušti,
chutnající po vychlazené anýzovce.
                         Někdy se stáhnu zpět,
vystoupám na studené nebe,
snadno se ztotožním se svými kolegy horami a pohlédnu
na nezměrný svět. Manfred mi vyleze na šíji
a promluví, ale já ho neslyším,
                         tonu v modři.
Slon se chopí své trumpety,
peníze se sypou z oken křiku, hedvábí si přes lopatky
roztahuje zrcadlo. Zbraň „vypálí“.
                         Jedno z mých já spěchá
k oknu č. 13 a jedno z mých já pozvedne bič a jedno z mých já
vletí zprostřed dráhy pod kopyta růžovým plameňákům,
opisujícím svou poslední zatáčku, mé rty
jsou hnědé a zjizvené, kartáčované ocasy, maskované chtíčem špíny,
definice, otevřená ústa lapající po křiku sázkařů, po plicích
země.
        Tolik mých průhledností tomu závodu neumělo odolat!
Teror v zemi, sušené houby, růžové peří, vstupenky,
drolící se měsíc, plující po zablácených zubech,
nepostřehnutelný sten zastřeného dechu,
                         láska hada!
Jsem pod jejím listím a lovec šustí a funí
a zuří, barážový balón zapluje za mrak
a zvířecí smrt se vytasí se svou svítilnou
                              a píská si
a svléká rukavici z ruky na spoušti. Oči hada
při pohledu na ty pichlavé nehty rudnou, je tak hladký!
                              Má průhledná já
se mrskají jak zmije ve vědru, svíjejí se a syčí
beze strachu, po právu se jim dostává reakce
a ten orlí had hned nato přichází, aby se podobal Medúze.

Pít s tebou colu

je ještě větší zábava než cesta do San Sebastian, Irúnu, Hendaye, Biarritzu, Bayonne
nebo můj rozbouřený žaludek na Travessera de Gràcia v Barceloně,
zčásti proto, že v té své oranžové košili vypadáš jako lepší, šťastnější sv. Šebestián,
zčásti pro mou lásku k tobě, zčásti pro tvou lásku k jogurtu,
zčásti kvůli těm křiklavě oranžovým tulipánům okolo bříz,
zčásti kvůli tomu, jak tajnůstkářsky naše úsměvy působí na lidi i sochy,
když jsem s tebou, je k neuvěření, že se z bezprostřední blízkosti může cokoliv zdát
tak stálé, tak slavnostní, tak nepříjemně definitivní, tak sochařské,
ve 4 ráno plujeme tam a zpátky mezi sebou
v teplém světle New Yorku jako strom zadýchávající si brýle

a na výstavě portrétů nejsou snad vůbec žádné tváře, jenom barva,
hned si říkáš, proč si s nimi proboha někdo dal tu práci,
                          dívám se
na tebe, radši se budu dívat na tebe než na všechny portréty světa,
jenom možná občas na Polského jezdce a beztak, visí ve Fricku,
kde jsi díkybohu ještě nebyl, takže tam poprvé můžeme zajít spolu,
a fakt, že tvé pohyby jsou tak krásné, se víceméně postará o futurismus,
o Aktu sestupujícím ze schodů doma stejně nikdy nepřemýšlím a na zkoušce zas
nepřemýšlím ani o jediné kresbě od Leonarda nebo Michelangela, z nichž jsem dřív
                                    byl tak paf,
a co dobrého kdy všechno to studium impresionistům přineslo,
když stejně nikdy neměli tu správnou figuru, kterou by postavili ke stromu při
                                 západu slunce,
anebo, právě tak, když Marino Marini nezvolil jezdce tak pečlivě
jako koně,
            zdá se, že každý z nich byl připraven o nějaký báječný zážitek,
což ale v mém případě nehrozí, a to je důvod, proč ti o tom vyprávím

Sen o Berlínu

Noc (modrá)
při dlouhé cestě (ven)
Alexandr Blok (plakal)
přijatelnost (sic)
in sui generis (je)
jedl (smutně)
na podlaze (z)
červa (růže)

den mine (když)
v zakončeném kruhu (nic)
a sen uvolní (do)
své básně o Ceylonu (trasa)
kde spočívají (mrtvé)
ne-polární ryby (protože)

propoj (ve)
výjimečné pohyby (pod)
své rozbité sklo (láska)
svou chycenou stopu (vlasy)
a úpadek (polibek)
své divokosti (potěší)

sladká a (ne)
chutná (touha)
je výprodej (zadarmo)
porážky (koleno)