***
Nakonec na to stejně dojde
dojde na to

To dítě ve mně bude růst
a já budu šťastná
oblblá hormonama

Bude to na dobu určitou
no a co?

Než začne samo myslet
moje dítě
předvádět mi svůj svět
cizí
anebo dokud se poprvé nerozbrečím
vyčerpáním

A kdo to bude?
Kdo poroste z mýho těla?
Kdo z něj poroste
a nebude se ptát?

Já vím:
bude to někdo cizí
a budu to já

bude to někdo
neodvolatelně
cizí

A budu
to já

(ze sbírky Přítelkyně, 2007)

***
Držím v náručí
novorozenou dceru

usíná

Zelenými závěsy
se stmívá

Její tvář
plná oblých stínů

vypadá náhle

jako posmrtná
maska

***
Devítiměsíční syn
mě volá pláčem

Mnohokrát za den
Mnohokrát v noci

Volá mě pláčem
svou jedinou ženu

Přivinout
obejmout
utěšit tělem

Kdy mu kdo namluví
že muži přece
nepláčou?

Po císařském řezu
Tělo přeťaté napříč
v břiše kaleidoskop

Ty střepy se při každém pohybu
znovu přerovnají

Luxusní polohovací lůžko
pro tanečnici

***
Moje tělo
je veřejné

Lidé v parku
se mě ptají
na kojení

Zajímají se
o způsob
porodu

Ženy z rodiny
se naklánějí
zblízka se dívají
když se dítě
přisává

Dcera do mě při tom
buší pěstičkou
Syn mi zmačká kůži
jako papír od hamburgeru

Na otázky odpovídám

Jizvu však
neukazuju

(vše 2008, z rukopisné sbírky Zmizelé ostrovy)

První den bez dětí
Zakopnout o plyšového osla
a omluvit se mu

Osprchovat se bez obecenstva
Sníst si své sušenky

sama

(2011, z rukopisné sbírky Zmizelé ostrovy)

Jak dlouho
Jak dlouho trvá odpuštění?
Šest let, pět měsíců a dvacet čtyři dní.

Jdu času proti srsti, při tom poslouchám
jak muž se synem hrají prvně šachy:
Dvakrát za sebou táhnout nemůžeš
o královnu jsi právě přišel

Dnes se mi zdálo, že jsem měla dvojčata
jedno se ale narodilo mrtvé
Mám se radovat z toho, které mám
– zarudlé scvrklé prsty, vlasy ještě slepené,
černé pramínky, my dvě kůže na kůži –
anebo truchlit po tom, které umřelo?

Neboť jsem málo, málo hlídala to vejce:
krabici jsem ledabyle zasunula, završila věcmi
a ono bylo z křehké, hořké čokolády

Dvanáct
Ani jsem nedýchala, lačná, za dveřmi.
Bylo jim dvanáct a po těch kolejích si jenom
zkracovali cestu. Kluk byl na místě mrtvej, ona
vykrvácela cestou do nemocnice. Holky z vesnice
šeptaly, na přejezdu jsou prej ještě vidět její
vlasy. Vlasy. Rozprostírání fám, banální fronta před
konzumem, půjdu tam vrátit prošlý mlíko. Pamatuj:
nikdy ho nedrž za ten roh, který chceš odstřihnout.
Zvláštní, o jejich mámě tenkrát nikdo nemluvil.
Dala jim ráno pusu, stihla to, nebo by jí to
zas akorát ujelo? Prázdninový jízdní
řády, znáš to. A mrzká fronta, fronta před konzumem.

Porucha pozornosti
Já vím, nejde to vydržet. Jedno je druhé,
druhé je třetí, třetí je tady, neodkladně
dychtivě tady.

Podrž to všechno svojí jemností.
Vlasy ti prosvítá zářivka, když děláš bráchovi
svačinu, aspoň v tomhle máš navrch, takže jako co.

Sendvič se přiklopí, vrstvy sýra – sýru – se spojí, i tady
máš výběr ze dvou možností. Ach, dublety! Beru
oboje, vždycky a napořád, tady a teď.

Už brzy si tě najde
holka, a možná bude mít taky ruský jméno
každopádně tě pozná hned, pozná, že jsi ta pravá.
Budeme ségry, jo? Nejlepší kámošky. Napořád.

Jasně že napořád. Copak to jde i jinak?
Časový úsek, chladné slabiky pravidel.

Až ho dokážeš narýsovat, už to nebudeš ty.

(básně ze sbírky Zatímco hlídací psi spí, 2017)

Září a neví o tom
Teprve teď, když máme dcery, vidím,
jak krásný byly naše mámy. Ty boky,
ta síla ve vlasech! Přistřihneš sny,
nebo je necháš růst? Naše dcery
si kreslí na Cintiqu, každé z nich
pod rukama vzniká dívčí tvář.
Ložnice ještě bez hesel. Otisky,
dotykové plochy. Kam rosteš ty
a co tě přerůstá? A kdy to asi bude?
Jedna z nás vyhlíží ten bod jako po
dlouhý túře, září a neví o tom. Druhá
otvírá Sauvignon, mami, piš o vílách,
ty jsi tak krásná, buď pořád se mnou,
buď pořád se mnou, teď.

A na schodišti
Když jsme odcházeli ze školky, poslední
den, se všemi jsme se rozloučili. Zatímco
jsem v botníku popaměti sáhla po starých
znameních, dnes naposledy, popřála dcerce
paní, co vytírala a hlídala návleky, modré,
z černého koše u dveří: Tak ať se ti tam líbí!
Ale oni jdou oba, namítla jsem, jsou přece
dvojčata. Cože, i ty, ty lumpe? – chytila kluka,
a hned začalo lochtání, výskání, smích, jako už
tolikrát. Jen já jsem viděla ty slzy, co jí
vyhrkly do očí, uprostřed výskotu. Tak třeba
někdy přijďte na kafe, anebo my se stavíme,
máme to přece kousek, anebo, letělo mi
hlavou, a vtom ses vytrhl. Tak ahoj! – a běžel
jsi ke mně. A na schodiště, i v dešti bylo
čerstvě vytřené, chytils mě za ruku,
lehce a důvěřivě, se samozřejmostí,
s jakou ji jednou pustíš.

(oboje 2018, z připravované sbírky Noční převádění mláďat)