Zatím jste vydala čtyři knihy pro dospělé a jednu pro děti. Kolik výtisků se prodalo?

Poslední údaj je 200 000 – všech dohromady.

Tak to za chvíli budete v každé domácnosti!

V těch domácnostech, kde čtou, mají třeba všechny, a jinde nemají ani jednu. Ještě je na čem pracovat.

Navrhla jste, že se sejdeme v Knihkupectví a antikvariátu Řehoře Samsy. To zní znalecky – býváte v Praze často?

Poslední dobou hodně často, dvakrát třikrát do měsíce. Žije tu totiž moje dcera. Už si ze mě dělají legraci, že si z nich dělám ubytovnu.

Celý život jste strávila ve Valašském Meziříčí. Nikdy vás to netáhlo jinam?

Ráda cestuju a Meziříčí je pro mě hezká základna. Kdybych si měla vybrat, kde budu bydlet, rozhodně bych si vybrala Valašské Meziříčí. Jsem tam spokojená. Ráda odtamtud vyrážím a ráda se tam vracím.

Jste tam za „celebritu“?

Bydlíme na kraji města, takže ani nevím. Ale kamarádky si ze mě utahují. Jestli to znamená, že jsem celebrita, tak bych se bez toho i obešla.

Ve starším rozhovoru jsem se dočetla, že byste se ráda podívala do Chile. Už se vám to splnilo?

Zatím jsem se nedostala z Evropy. Mám ale ráda chilskou autorku Isabelle Allende, možná znáte její Dům duchů. O Chile píše tak krásně, s takovou láskou – možná i proto, že po převratu byla nucena emigrovat, protože je příbuzná prezidenta Allendeho. Napsala i vzpomínkovou knížku o Chile a mě její povídání zaujalo natolik, že bych se tam jednou ráda podívala.

Jinde jsem zase narazila na zmínku o tom, že byste se ráda jednou seznámila s Olgou Tokarczukovou. Na to už došlo?

Ještě ne. Mimochodem, když se mě loni, kdy Nobelova cena nebyla udělena, ptali, komu bych ji přála, řekla jsem, že jí.

Dali na vás!

Dali na mě. V širší nominaci ovšem byla i Margaret Atwoodová a já miluju její knížku Alias Grace, tak jsem si nebyla jistá, které z nich to přeju víc. Ale paní Tokarczuková je skvělá. Mám ráda Pravěk a jiné časy a taky Knihy Jakubovy, i když jinak tlustoknihy moc nemusím.

Kdy a kde čtete?

Hodně čtu ve vlaku. A taky večer, což má to tu nevýhodu, že u toho občas usnu. Miluju Johna Irvinga, protože kromě příběhů tam má i věci, díky kterým tu knížku můžete číst pořád dokola a vždycky objevíte něco nového. Nedávno jsem objevila Kazua Ishigurua a mám ráda Alici Munroovou, zrovna čtu Útěk. Přitom nejsem moc povídkářka. Povídky nerada píšu a ani je nemusím moc číst. Prostor povídky mi nevyhovuje, radši mám dlouhé příběhy.

Občas ale nějakou povídku do časopisu napíšete.

Ano. Ale jenom když to po mně někdo chce. Na povídkách Alice Munroové se mi líbí, že v nich má příběh a celý život toho člověka. Opravdu se o něm něco dozvíme, neukazuje nám jenom ten jeden okamžik. Když jsem si četla Muroovou, říkala jsem si – taky to jde! V povídkách na sobě musím zapracovat. Ale taky je to autorka, která má Nobelovku.

Prvotinu Slepé mapy jste psala deset let. Jak se vám povedlo rodině utajit, že píšete?

To nebylo vůbec těžká. Překládám, a tak jsem vždycky hodně seděla u počítače.

Neměla jste potřebu sdílet své psaní a třeba se o něčem poradit?

Ne. A nemám ji dodneška. Když píšu, naopak se mi o tom nechce mluvit. Druhý den se k napsanému vrátím, pročtu si to a třeba něco doplním nebo některou postavu trochu pozměním. Ale mám to v hlavě a přemýšlím si nad tím sama. Mám pocit, že kdybych to vykládala druhým, vymluvila bych se z toho. Potřebuju to spíš udržet v sobě. Je to takové to „moje“.

Co jste měla jako „svoje“ předtím?