Na Světě knihy jsi říkala, že od vydání Teorie podivnosti neuplyne den, aby tě na sociálních sítích neoslovil nějaký čtenář, tedy častěji čtenářka. Nejsi mírou pozornosti zaskočená?

Absolutně zaskočená! Neměla jsem vůbec představu, že může existovat přímá linka mezi čtenáři a autorem. Navíc je to velmi inteligentní zpětná vazba. Kromě komentářů na sociálních sítích a instagramových postů jsou to promyšlené reakce třeba i na jednotlivé pasáže. Lidé mi píšou, že zažívají totéž co hrdinka Teorie podivnosti nebo že si mysleli, že jsou jediní na světě, kdo přemýšlejí o těchto drobných absurditách, a najednou zjišťují, že v tom nejsou sami. Sdělují mi třeba své časy, na které se koukají na hodinkách – u Ady je to 22:23. Je to strašně příjemné, samozřejmě zabere to určitý čas a vyžaduje to i nějaké emoce, protože se musíš na toho člověka naladit. Takže to na jednu stranu dobíjí, na druhou je to práce. Pořád komunikuju, pořád děkuju a empatizuju.

Opravdu odpovídáš všem?

Víceméně ano. Ale odepisuju krátce a málokdo si chce povídat dál. Spíš to z člověka v tu chvíli vytryskne a je rád, když odpovím. Screenshoty pak posílám svému odpovědnému redaktorovi, aby měl feedback, a mám je všechny uložené ve složce. A to jsem si myslela, že si to šmudlám pro sebe nebo pro pár podivínů. Čekala jsem, že ta knížka lidi osloví intelektuálně, že se pár podivínů zaraduje nad těmi moudry, ale většina reakcí je emocionální. To jsem nečekala.

Asi jsi vystihla nějaký generační pocit. Na co lidé nejvíc reagují?

Na celý ten balíček té inteligentní ženy, která si všímá věcí a prožívá je. Skloubení intelektu a citu. Muži se smějí, těší je její pozorování, takové ty mužštější věci. Jeden – ajťák, takže bych čekala, že bude přísný – mi napsal: mně na té knížce nejvíc vadí to, že mi na ní nic nevadí. Takže souznění do téhle míry. Asi jsem se trefila do dosud neosloveného segmentu čtenářstva, který se v tom našel.

Provází to pocit naplnění? Že to celé mělo smysl?

V důsledku asi jo, ale zatím převládá to zaskočení, protože jsem v celém životě vždycky stála spíš na okraji. Ať už kolektivů, nebo vkusu. Nikdy jsem nebyla miláček třídy, nikdy jsem neměla většinový vkus. Vždycky, když se něco rozhodovalo, já byla coby vyhraněný individualista jediná proti. Takže tohle mě uvádí do rozpaků. Nevím, o čem takováhle míra přijetí svědčí v mém osobnostním vývoji. Že bych se demokratizovala nebo víc napojila na lidstvo? Je mi to podezřelé. Já fakt myslela, že je to čistě moje. Potřebovala jsem sdělit svůj v uvozovkách jedinečný, neotřelý náhled na svět. A teď jsem trochu zhrzená, že nás je tolik.

Můžeš říct, kolik se prodalo výtisků?

První náklad byl čtyři tisíce a pěkné dva tisíce se prodaly ještě před Literou. Úderem ní si knihkupci rozebrali sklad, takže dva dny po Liteře se objednal dotisk. Mezitím se hezky prodává e-kniha, na Kosmasu je v první pětici. Točí se audiokniha, namlouvá ji Jitka Ježková.

Miláčkem třídy jsi nebyla, zato jsi miláčkem sociálních sítí.

Moje počty sledujících jsou mizivé proti skutečným miláčkům sociálních sítí. To je zase ta naše uzavřená parta. Ale miláčkem třídy jsem tedy opravdu nebyla. Vždycky jsem byla přechytralá. Jedináček, který moc neuměl sociálně fungovat. K tomu pořád ty samé jedničky, ke kterým ale nebylo potřeba úsilí a já nechápala, že ho někteří musí vyvíjet, takže jsem se jim smála… No, nebylo to jednoduché. Ne že by mě vyloženě šikanovali, ale bylo to na hraně.

Jaká byla tvoje slabá stránka? Já byla přecitlivělý jedináček, co se ve třídě rozbrečel klidně i kvůli trojce…

Lidstvo potřebuje jedináčky, potřebuje jejich jedinečný pohled na svět! Já jsem byla spíš necitlivá. Doma pláč na nikoho nefungoval, takže jsem se brzo odnaučila brečet. Málo lidí mě vidělo plakat, ve škole snad nikdo. Tím pádem jsem nechápala citlivost jiných lidí. Když se holčičky rozplakaly před tabulí, kroutila jsem očima a ťukala si na čelo, co to jako je?! A protože naše rodina byla úplně v pohodě, neměla jsem ponětí, že někdo takové zázemí nemá a že nepřinesl úkol ne proto, že je blbej, ale že na to doma fakt nejsou podmínky. Absolutně jsem neměla empatii a citlivost a teprve drobné životní štulce a ranky mě naučily dívat se na lidi jinak.

Jde empatii naučit?

Jedině vlastními zraněními.

Maminka s tebou byla na Světě knihy, takže vám dobrý vztah evidentně vydržel.

Maminka je čerstvě v důchodu, takže potřebuje zábavu a velmi se jí hodí, že já mám teď tolik aktivit.

Je na tebe pyšná, co?

Ani ne. Když má vaše dítě pořád samé jedničky, tak je přece samozřejmost, že musí vynikat. Nikdy jsem nebyla extra chválená. Rodiče mě do ničeho nenutili, ale implicitně se předpokládalo, že budu nejlepší. Tomu nevyslovenému imperativu jsem se snažila vyhovět celý život. Zpětně závidím dětem, které dokázaly mít špatné známky, mě by to „selhání“ asi totálně demotivovalo. Říkala jsem si: to našim přece nemůžu udělat!

Cítila jsi zodpovědnost?

Cítila. Pro mě by byla úžasná svoboda nosit trojky, čtyřky a chodit za školu, ale to jsem si nikdy nedovolila. Můj vnitřní bachař by to nedopustil.