Dům, ve kterém bydlíme, byl postavený v roce 1915. Zrovna v tom samém roce se narodil můj dědeček, a já si vždycky pletu den. Kolikrát jsem mu napsala přání s jiným datem a maminka se pak smála a možná trochu zlobila, že si to jeho datum stále nepamatuji. Když dědeček přicházel na svět, jeho maminka měla těžký porod, a co bylo ještě horší, byla sama. Nikdy se nikdo nedozvěděl, kdo byl tatínkem mého dědečka. Jednou prý přišel jakýsi pohled z Maďarska, černobílý, prababička seděla u stolu a jen plakala, vyprávěl děda. Bylo mu deset, zrovna jako teď mně. Pak ho uložila do krabice s jinými písemnostmi a nikdy už ji neotvírala. Já vím, že je ta truhlička na půdě, a jsou tam další věci, staré židle, stůl a rámy k obrazům. Jenže se tam bojím, jde se po úzkých schodech, a pak se musí otevřít malá vrátka, byla jsem tam párkrát věšet s maminkou prádlo, sama nikdy. Až budu jednou velká, tak se na ty babiččiny věci podívám a všechno si to přečtu.

Náš dům byl krásný, viděla jsem ho na fotkách, ale teď má opadanou omítku, nalevo od dveří úplně nejvíc. Maminka říká, že za to můžou bolševici a taky psi souseda Kadeřábka, kteří nám chodí ochcávat dveře ze všech stran. Pan Kadeřábek žije sám, má pět psů a dvě kočky. Nikdy u něho nikdo nebyl, prý má doma jenom matraci, a ti psi, všichni s ním spí na jedné hromadě, říká se. Má dřevěnou nohu, ale já ho viděla běžet přes dvorek, stmívalo se, klečela jsem na topení u okna, tlačilo do kolen. Maminka říkala, že je to nesmysl, že s dřevěnou nohou se neběhá, a ještě přes ten náš zarostlý dvorek, kolik let ho už nikdo neposekal. Nevěří mi.

„Já ti věřím, Johanko, věřím ti,“ řekla babička a pohladila mě po tváři. To dělala často, jen teď, teď nemůže skoro na nohy, polehává na gauči v kuchyni, ruce má složené pod hlavou, a když se chce otočit z boku na záda, zasténá a pokrčí nos. Prý znala jednoho loupežníka, žil pod Čeřínkem v chatrči, a ten měl taky dřevěnou nohu. Vídávala jej, když jezdívala za příbuznými na Vysočinu. Měl dlouhé vousy, klobouk a vždycky pěkně bílou košili, prý mu je máchala pošahaná Bětka z Cejle, všichni se ho báli a ona za ním chodívala tajně. Měl taky nohu na řemen a uměl s ní běhat, ba co víc, skákat přes padlé stromy. Kolikrát vyděsil kolemjdoucí k smrti. Babička se chytla za prsa. Pak se napila a zase položila ruce pod hlavu. Sedávám u ní a čtu nahlas knížky, vůbec jí nevadí, že jsou moje, pro děti. Babička leží a poslouchá. Cítím vedle ní takové hezké teplo, a taky pěkně voní, mýdlem a čaji z dalekých krajů.

„Bobeš vstal, aby šel domů, musil jít rychle, opozdil se, jistě bude od maminky doma vaděný. Náhle zůstal stát jako přimrazen, na druhé straně rybníka, právě před ním, tedy na opačné straně, než zapadalo sluníčko, spatřil na obloze hned za střechou jedné chalupy vycházet ohromný zářící kotouč. Pro pána krále, spráskl ruce, to uměl od babičky, ona se takto divívala. To je měsíček, ne? No baže je. Ale kde? Na střeše.“

„Copak to čteš, Johanko?“ odsunul dědeček židli a přisedl k nám.

„To je Malý Bobeš, dědo.“

Dědeček pokýval a dal ruce na stůl. Sedává tu s námi, popíjí kávu a listuje v německých knížkách. Tomu pokroucenému písmu se říká švabach, ukazoval mi jej. Na stole má papír a tužku a překládá z toho jeho švabachu písmenka do naší řeči. Prý jen tak pro radost, aby si procvičil paměť. Od té doby, co tu žijí s námi, přeložil už dvě knížky.

Maminka chodí do práce, pracuje v městské knihovně, do školy už chodím dávno sama. Tatínek od nás odešel, když mi byly čtyři. Pamatuji si jeho kudrnaté vlasy, šimraly mě na tváři. Měl velké ruce, nosil kostkovanou košili a hnědé kalhoty. Taky měl brýle. Jednou se mnou seděl na zemi a vkládal barevné kuličky do skleněné podložky. Já ty kuličky někdy schovávala a on se bál, abych je nesnědla. Pak mi to bylo líto. Víc si ale nepamatuji, od té doby, co odešel, jsem jej neviděla.

Maminka se loni přátelila s panem Zahradníčkem, říkala mi, že je to její kamarád, chodili spolu na skleničku a někdy i do divadla. Několikrát u nás spal, to tu ještě babička s dědou nežili, bydleli o dva bloky dál. Maminka jim už ale nezvládala nosit obědy, a tak se nastěhovali k nám.

Pan Zahradníček byl prý z bohaté rodiny, doma měli krásné obrazy a vázy, a také jedli stříbrnými příbory. Maminka říkala, že jim komunisti všechno vzali, ale ty věci, co jim zbyly, tak ty věci si ukryli kdesi ve sklepě. A je toho mnohem víc, než si dokážeme představit. Pan Zahradníček byl ženatý, to mi řekla maminka až potom, když se už spolu nekamarádili. A také mi řekla, že se jí to nelíbilo a že se to nedělá. Pan Zahradníček nosil červený svetr. Když u nás spal, vytáhl z aktovky modré pyžamo s pruhy a v něm pak chodil do kuchyně kouřit k oknu. Maminka nic neříkala, ale všimla jsem si, jak dlouho do noci stojí u okna vedle lednice a větrá.

Pan Zahradníček k nám chodil ještě celé prázdniny. Slyšela jsem pak maminku mluvit v chodbě do telefonu, říkala komusi, že byl podivín, ale ráda ho měla. Večer plakala, seděla na vaně a utírala si oči ručníkem. Otevřela jsem dveře a zeptala se, co se stalo. Odpověděla mi, že příští týden se k nám stěhují babička s dědou, a budeme mít asi starosti. Babička nemůže na nohy. Stejně jsem věděla, že brečí kvůli panovi Zahradníčkovi. Anebo kvůli tatínkovi? Já kvůli němu taky někdy brečím.

Dědeček umřel, doma je ticho, babička má už nohy lepší, ale od té doby, co s námi děda není, přestala mluvit, pije čaj z jeho hrnku a jí z jeho talíře. Kouká se dopředu, pořád si utírá nos a už ani rozhlas po drátě nepouští. Maminka chodí domů ve čtyři, rychle uvaří, podepíše mi úkoly a pak si všichni sedneme ke stolu a povídáme. Každé pondělí a středu má na hlavě natáčky, a když si vlasy natočí, pěkně se jí vlní kolem uší. Já mám vlasy také trochu kudrnaté, babička jednou řekla, že to mám po tátovi, ale maminka se na ni zle podívala.

Dnes je středa, natáčky má, zítra si vezme šedý kostýmek, právě mu pohladila klopu a pověsila jej s ramínkem na skříň. Maminka se obléká pěkně, nikdy nejde ven, aniž si namaluje pusu a také oči. Vlasy má zářivé a světlé jako sluníčko. A je hubená. To ostatní maminky jsou tlustší, alespoň ty holek ze třídy. Viděla jsem je v družině, bylo jich tam hodně, prý tam byla schůze. Ani jedna neměla tak pěknou postavu jako moje maminka. Možná jedině paní Havlíková, máma Simony, mojí nejlepší kamarádky.

Simona je jediná kamarádka, u které smím přespávat. Prý proto, že jsou slušná rodina, ale také proto, že maminka chodí s paní Havlíkovou na cvičení. Už dva roky spolu cvičí džezgymnastiku. Mají baletní dresy, maminka má černý a paní Havlíková červený. Několikrát cvičily i u nás doma a k Vánocům si daly stejné knížky. Ta knížka se jmenuje Džezgymnastika, je bílá, s barevnými pruhy a nápisem Hudba, rytmus, pohyb. Vedle toho nápisu jsou čtyři paní, zvedají ruku, dělají, že pochodují, a mají zrovna takové dresy jako maminka s paní Havlíkovou.

Maminka ale mezitím cvičí i doma. Pustí rozhlas po drátě, poskakuje, kolena zvedá k bradě a oddechuje do rytmu. Když docvičí, položí se na zem, a to já si k ní pak lehnu, ona mě chytne kolem ramen a přivine k sobě. Přitiskne čelo k mému a díváme se do očí. Lesknou se jí.

Se Simonou Havlíkovou sedím v lavici, chodíme spolu na velkou přestávku a někdy si vyměňujeme svačiny. Myslím si, že má vždy lepší, protože dostává někdy i pišingr nebo kousek čokolády. Její tatínek je akademický architekt, ale maminka říkala, že se občas rád napije. Má prý totiž čím dál míň práce, a to ho trápí. Paní Havlíková onehdy seděla s námi v kuchyni a říkala, že cosi podepsal. Prý mu to vymlouvala, ale je to hlava dubová. Hlavně o tom nemám mluvit ve škole. Paní Havlíková pak něco zašeptala, babička si na gauči poposedla, kroutila hlavou a řekla: „Čeho jsme se to dožili, po válce leckdo věřil, že bude líp, a jak to dopadlo. Teď už je to jen boj s větrnými mlýny.“ Paní Havlíková hladila ubrus a smutně povídala: „Já mu to říkala, že to nemá cenu, jen nám přitíží.“

Větrné mlýny znám, učili jsme se o nich ve škole, a taky jsem jeden viděla z okna autobusu, když jsme loni jeli na školu v přírodě do Krkonoš. Radek Hadraba si tam zlomil nohu, když lezl na strom, ještě ten den pro něho museli přijet rodiče. Tři neděle nechodil do školy, protože se mu noha špatně hojila.

Se Simonou máme narozeniny ve stejný měsíc a můžeme je prý pozítří slavit společně. Nejdřív měla být oslava u nás, ale u Havlíků je to větší a víc se nás tam vejde. Babička nám upekla dort s velkou jedenáctkou, takový hnědý, krémový. Jen ten kokos tam nemusela dávat, ale to nevadí. Paní Havlíková přijela a odvezla mě i s dortem. Mají oříškovou škodovku, trošku mi bylo vzadu špatně, ale kvůli dortu jsem to vydržela, měla jsem jej na klíně. My auto nemáme, chodíme pěšky nebo jezdíme tramvají. Bydlíme totiž v centru Prahy a všechno je všude blízko.

„Ahoj.“ Simona stojí ve dveřích, má červenou sukni a bílé podkolenky. V předsíni je na zemi pět párů bot, leží jen tak rozházené na všechny strany. Paní Havlíková donesla dort do obýváku, ani se nezula, a pak se na nás otočila: „Buďte tady hodný, děti, jdeme s tatínkem shánět televizi.“

Simona smutně pokývala, ale já jsem viděla v její tváři radost, znám ji.