Grodek je menší, leč starobylá a slovutná pospolitost, jejíž dávná pověst byla vyhloubena řadou moudrých rabínů. Přesto proslula tím, že se zde narodil mesiáš. Tedy, to je možná přeci jen nadnesené, neboť mesiáš se nerodí, jako je tomu u gójů, nýbrž přijde. Tak přišel i do Grodku, jako nemluvňátko – a slušno říci, že nejen tam, neboť mesiáš žije v každém pokolení. Jedné noci vzbudil rebecin zvuk dětského pláče. Když se vydala hlasu po stopě, věru že ji překvapilo, když našla kojence, zabaleného do zavinovačky a položeného křížem přes práh. Rebe, který se u stolu při svíčce nořil do starodávných foliantů, hluk vůbec nezaznamenal. Rebecin položila cizáčka před rabiho, přímo na otevřené knihy. „Ale co když je to gójské dítě?” zeptala se. „Je psáno: jakožto jeden z doma zrozených vašich, tak bude vám příchozí, kterýž jest u vás pohostinu, a milovati ho budeš jako sebe samého; nebo i vy pohostinu jste byli v zemi Egyptské,” odvětil rebe. A tak se stalo, že hned po bris byl drobeček připuštěn do společenství Abrahámova, a rebe jej vychovával jako vlastního. Díky chlapci se věhlas grodecké šul brzy roznesl široko daleko, a jeho vědění se každým dnem rozrůstalo a zvětšovalo. Svými otázkami a odpověďmi překonal každého, krom grodeckého cadika.

V každém pokolení žije mesiáš. Potajmu, nikým netušen. Není mu dáno zjevit se světu – to pro naše hříchy. Ani grodečtí chasidé tak neměli ponětí, že mesiáš žije mezi nimi, nevěděl to nikdo na celičkém světě a jen mocní nebeští duchové obklopující trůn Jména, poslové Elohimovi, trojice andělů – Michael, Gabriel a Uriel – plesala, když jim Hospodin zástupů pošeptal do ucha tu zvěst – přišel spasitel světa, skrývá se v Grodku a zvou jej Mojše. Neboť kvůli okolnostem, za nichž byl nalezen, dostal mesiáš při bris právě tohle jméno. Andělé Hospodinovi tedy plesali; jen satan měl vztek. Protože ať už to bylo jakkoli, o té zprávě se doslechl také Lucifer. S myšlenkou, že se musí zříci vlády nad světem, se ne a ne smířit. A právě nyní, kdy je konečně v plném proudu velké válčení k záhubě světa a pokoření spravedlivých!

A velká válka se k městečku blížila čím dál tím víc. Po dlouhém zvažování a odkládání se grodecký cadik nakonec rozhodl, že dokud neutichne nebe nad Grodkem, odejde do vyhnanství i se svým dvorem.

Nechal k sobě povolat Mojšeho, a takto k němu pravil. „Tímto tě učiňuji svým zástupcem v těchto nebezpečných časech, a je to, jako by bych byl nucen rozpůlit své srdce vedví. Chasidy, kteří zde zůstanou, svěřuji do tvého poručnictví. Zůstane tu šámes, stařičký Jánkl. Se skončením šábesu se rebe i se svým doprovodem odeberou do velkého města Jom Tovova, jež si zvolili za místo svého utečenectví.” Mojše byl skutečně mesiáš. A protože dokázal odolat každé touze i pokušení, jeho bedra netížil jediný hřích. Satan už ovšem na rebeho odchod čekal. Nuzné haličské štetly obcházel v podobě potulného kazatele, magida. Brzy byl považován za majitele nebeské moudrosti a získal si velký věhlas. Chodil ode města k městu, a všude se pouštěl do disputací s nejvýtečnějšími rabíny. Nikdo netušil, kým je učený magid doopravdy. Nehledě na to, oč se přeli, utrpěl porážku každý učenec, s nímž se ocitl v debatě, ať už bylo téma sporu jakékoli. Jeho pověst spěla dál a dál. Reb Mojše, mesiáš, mistr puntičkářské disputace zvané pilpul, ten, jenž zachoval své srdce neposkvrněné, svaté světlo dobrotivé mysli, se také zatoužil s moudrým magidem setkat. A vskutku také nakonec došlo na zápolení mesiáše se satanem. Až bylo ku podivu, že pouhým vyřčením slov se ty dva duchové navzájem nepozřely! Skály se vyvrátily z kořenů moudrosti a silou jejich ducha se otřásla i zem pod nohama grodeckých chasidů. Neboť se tomu událo tak, že od příchodu magida, neboli ode dne odchodu šábesu, se přeli až do následujícího šábesu. Doba, kdy se ubírá k odpočinku dokonce i mysl, už téměř nadešla, když dospěl magid ke své poslední otázce. „Kde žije rebe?” Mojše zkoušel všechno možné, na otázku ale odpovědět nedokázal. Ta věc ho rmoutila; býval by rád magida porazil. V hříšné zaslepenosti však nepostřehl, že během toho, co procvičoval mysl, hledajice odpověď, překročil šábesovou hranici. Porušil přikázání sobotního klidu. Až tehdy reb Mojše uzřel, s kým má tu čest. A satan triumfoval, že překazil spásu světa. Nakonec se však ustrnul nad rebem Mojšem, mesiášem, a ke spáse jeho hříchu nabídl mu dohodu. „Dostaneš ještě jednu šanci,“ pravil. „Pakliže nalezneš odpověď na mou otázku do odchodu příštího šábesu, můžeš spásu světa ještě zachránit. Pokud ovšem ne, tvá duše bude v mém otroctví, a to až do té doby, dokud nepřijde tvůj osvoboditel.” Reb Mojše – co mu taky jiného zbývalo – na dohodu kývl bez rozvažování. Na to se magid zničehonic ztratil, jako by ho spolkla sama země.

„Rebe by odpověď jistě znal,” povzdychl si starý šámes Jánkl. Neboť reb Mojše, díky své moudrosti, skutečně až dosud vyšel z každé disputace vítězně, a přechytračit jej uměl jedině jeho adoptivní otec, grodecký cadik. S uplynutím soboty vydal se reb Mojše do města Prahy. Ovšem to, kde rebe v Praze bydlí, nevěděl ani šámes, ani nikdo jiný. Cesta z Grodku do Prahy trvala několik dnů, zejména v těchto válečných časech. Vlaky si jezdily, jak se jim zachtělo. Ať se ale Mojše snažil sebevíc, ani cestu, ani čas zkrátit neuměl.

Ještě před šábesem tedy reb Mojše skutečně dorazil do města velkého Maharala. Sobotní Královnu už vítal ve Staronové synagoze. Zbožně postával, zády k letité zdi synagogy. Pro melodii jeho modliteb se po něm ohlédlo několik věřících, cizí nápěv je zaujal. Mojše se držel zpátky. Během následného besedování se vyptával na grodeckého rabiho každého spoluvěrce. V jidiš! „Vu že lebt rebe Grodek?“ O žádném polském rabínovi jsme neslyšeli, říkali. Grodek, grodek, probírali si vous starci. Až nakonec k němu promluvila jedna stařena s nakřáplým hlasem. Ale ano, Jiřinka, služebná, jí zpravila, že se k nim do sousední ulice nastěhoval jakýsi rabín v kaftanu, i se svým doprovodem. „A kde že se nachází ta ulice?“ zeptal se reb Mojše. Na Žižkově, v Harantově ulici. A nachází se tenhle Žižkov uvnitř nebo vně městských hranic? Protože jestli je tohle město alespoň tak velké, jako svého času Ninive, počítá se šábesová hranice až od posledního domu. „Jak se to vezme.“ „Co to znamená, jak se to vezme?“ „Inu, je sice uvnitř Prahy, ale není jinak, oficiálně, jeho součástí.“ Psáno jest: ať nikdo sedmého dne nevychází ze svého místa. Ale pokud jde jen o sousedství, bude to snad v pořádku. A možná, že v případě tak vážném, kdy je ve hře spása světa, je snad přípustné sobotní hranici přestoupit. Podle Rambama platí za místo jak město, tak všechno, co od něj není vzdáleno více než dvanáct mil. Jiní zapovídají více než dva tisíce kroků. Co počít, v tak významném případě je třeba bezpochyby riskovat i účast na budoucím světě. Stolice Hospodinova bude jistě brát zřetel na okolnosti, a nebude-li zbytí, rebe se za něj jistě zasadí i na druhé straně, myslel si Mojše. „Jděte na roh ulice U Bulhara,“ řekla ta s nakřáplným hlasem. Tehdy totiž Praha končila právě tam. A pak rovně, a přes ulici pod železničním mostem. Potom šikmo doprava. Žižkov. Harantova ulice.

Jakmile dorazil na roh U Bulhara, začal si počítat kroky. Postupoval krok za krokem, a na každém rohu se někoho zeptal. Harantova ulice? Tudy, ukazovali mu směr. Mojše neměl potuchy, kam jde, ani jak daleko. Kroků stále ubývalo, a když už učinil i ten tisící, samým zoufalstvím se rozplakal.

„Adojnoj Elohejnu melech haojlem, ty, pro kterého jest tisíciletí jako jeden den, nebo čas noční stráže, ach, kéž by stála vzdálenost tisíce kroků jako na dosah ruky i před tvým hříšným, otrhaným služebníkem!” A co se nepřihodilo. Jakmile učinil Mojše další krok, ušel naráz tolik, jako by kupředu poskočil. U zbývajících pěti set ušel už namísto jednoho kroku tři, u čtyř set tucet, tří set polovic bloku, u dvou set celou řadu domů a u zbývající stovky jako by ušel celou ulici. A pak ji najednou spatřil.

Harantova ulice. Jakmile však zahnul na rohu Thurnovy, zkřížil mu cestu satan. Náhle jako by mu na ramena sedlo tisíc prokletých duší, okovy hříchů jej stihly kletbou nehybnosti. Na to se Mojše zhrozil, neb věděl, že hříšného člověka nechrání Zákon. Jinými slovy není nic, co by hříšníka před Zákonem ochránilo. Ploužil se tak pomalu, že ho předstihl i slimák, který s ranní rosou vykoukl z travnatého porostu u silnice. S nekonečným vypětím sil se šinul následujíce slizkou cestičku, která se tu a tam zatřpytila v mlze. Ulice byla jako po vymření. Uprostřed noci spatřil na druhé straně ulice opilého góje. „Vu že lebt rebe Grodek? “ zeptal se. „Jebu ti rabiho, iciku, “ zahulákal gój. Už se rozednívalo, když se mu podařilo urazit vzdálenost alespoň půl bloku. Jako by měl za úkol obrátit celý hříšný svět: s takovou silou se otočil směrem k východu, aby v rozbřesku odříkal svou modlitbu. A spolu s tím jako by se mu i olověné nohy trochu odlehčily. Ulice se zvolna probouzela. Představoval si, že ten dům pozná už zdálky, podle nějakého znamení – sám si neuměl jasně představit, jakého; nebo že ho už zdálky udeří do očí nějaký nezvyklý shon před vchodem. V Harantově ulici, na jejímž začátku Mojše právě stál, však byly po obou stranách domy takřka stejné, vysoké, šedé činžáky se svými nemajetnými obyvateli. Ženské zrovna vyrážely na trh. „Vu že lebt rebe Grodek?“ Nerozuměly mu. „Szukam rabina,“ zkoušel to. Propukly v řehot. „Kdzie mieska rabin?“ Protože česky neuměl. Jedna ze služebných, co šla zrovna do práce, mu porozuměla. Pokrčila rameny a šla dál. Dnes, v sobotu ráno, postávaly ve většině okolních oken postavy; muži v košilích se opírali o lokty a kouřili fajfku, nebo opatrně posazovali na parapet svoje děti. V dalších oknech se nad vysoko naskládanými duchnami objevovaly rozcuchané ženské hlavy. Volaly na sebe přes ulici, a jeden takový pokřik vyvolal velký chechot přímo nad Mojšeho hlavou. Přestože mu nerozuměl, měl dojem, že se nějakým přiboudlým žertíkem strefovaly do jeho pejzů. Na dlouhé ulici se v pravidelných úsecích, pod úrovní ulice, objevovaly obchůdky s rozličným proviantem; dalo se sem sejít po pár schůdcích. Dovnitř a ven proudily ženské, nebo postávaly na stupíncích a tlachaly. Nepozorný zelinář, který zrovna vykládal zboží do výlohy, málem porazil zvadlého Mojšeho vozíkem. Gramofon, který v lepších pražských čtvrtích už dávno vyřadili z provozu, zrovna spouštěl pekelnou muziku.

Mojše zaklepal na jedno z oken. Stálo ho nadlidské úsilí, než se mu konečně podařilo zvednout ruku. Žádná odezva. Za celou tu dobu nepotkal jediného žida. Vešel do domu, a veden zoufalstvím, začal pokřikovat na schodech. „Szukam rabina, szukam rabina!“ Na to ho z jednoho patra vztekle okřikla nějaká žena: „Mazej pryč, židáku!“

Směrem k továrnám Královských Vinohrad šli po ulici dělníci. „Vu že lebt rebe Grodek?“ Szukam rabina, “ obrátil se na ně ztěžka. „A já šukám tvojí židovskou bábu, moulo!“ otočil se na něj jeden. „Nech ho, je to blázen, jdeme,“ smáli se jeho kumpáni. Táhl se od domu k domu, zburcoval každou pavlač, bušil na každou domácnost, a odevšad ho pochopitelně vyprovodili. „Snad tu ani žádný rabín nebydlí, možná ho špatně informovali,“ napadlo ho. Satan se nad zoufalstvím bezradného mesiáše popadal za břicho. Zvony blízkého kostela už odbily poledne, a on dosud nedospěl ani do poloviny ulice.

Chodil od domu k domu křížem krážem, na jedné straně začal, na druhé pokračoval. U většiny bytů nemusel ani zvonit, téměř všechny dveře zely dokořán, děcka jimi vbíhala tam a zpátky. Pokoje byly obvykle titěrné, s jediným oknem, a uvnitř se ještě vařilo. Spousta ženských obstarávala sporák jednou rukou a držela přitom na ruce nemluvně. Dívčiny, oblečené podle všeho jen v zástěře, pilně pobíhaly sem a tam. Postele nebyly ustlané dosud v žádném z pokojů, na některých leželi nemocní, spousta z nich ještě spících, jiní se zase roztahovali po posteli oblečení. Když našel Mojše dveře zavřené, zaklepal a zeptal se, zdali nebydlí v domě rabín. Většinou mu otevřela nějaká žena, vyslechla ho, a pak se obrátila dozadu na někoho, kdo se posadil na posteli. „Ten žid se ptá, jestli tu bydlí rabín,” řekla se smíchem. „Jakej rabín?“ „Z Grodku.” „Ale jistě, zrovinka kupuje u řezníka na rohu kotletu na košer vepříka k vobědu.“ V jednom z pokojů padl Mojšeho zrak na velké nástěnné hodiny. Už bylo deset. „Bydlí tu rabín? “ „Cože? “ zeptala se mladá cikánka s lesklýma černýma očima. Ve vědru zrovna prala dětské hadříky.

Odpoledne potkal na ulici děti, které spěchaly na Pernštýnovo náměstí, žmoulajíce v kapsách skleněnky. Když dorazil na náměstíčko, děti ho obstoupily. Nejdřív jen zíraly na zvláštního tvora, mluvícího nesrozumitelnou řečí, ale protože byl sláb, brzy si ho začaly si dobírat. Ej, ta čertova sebranka! Máchal rukama jejich směrem, ale nic platno, začali závodit, kdo dokáže první zatahat Mojšeho za pejzy. Jeden umouněnec ho zatahal za vous, jiné kvítko mu zase jednu pláclo po zadnici dřevěným mečem. Po čase to ale děcka znudilo, a začala se poohlížet po jiné zábavě. Mojšemu kručelo v břiše, ale dál neúnavně obcházel domy, poschodí, byty. O rebem nikdo neslyšel. K odpolednímu už věděla o bláznivém židovi, co bloudí kolem, pase po svém rabínovi a burcuje domácnosti, celá ulice. Před jednou hospodou pokuřovali ochmelkové. „Pocem, iciku, hele, napij se!“ podávali Mojšemu kořalku, kterou se pokusil zdvořile odmítnout. „Od góje je mu to trejfe,“ řekl pak jeden z nich. „Ten tvůj nestoudnej, prašivej rod,“ řekl další, načež se na něj vrhli a řádně mu naložili. Když se Mojše trochu sebral, už se stmívalo. Ulici, která vedla šikmo vzhůru, osvěcovalo zapadající slunce, loudající se právě kdesi za katedrálou. Stíny se prodloužily. S rozcuchaným vousem a ve špinavém, potrhaném kaftanu se potácel k dalšímu vchodu. I odtud ho vyhodili. Potkal žebráka, který si ho vyděšeně změřil, něco česky zamumlal a dal mu drobné. Zoufalý Mojše zburcoval i další barák, ale nadarmo. Setmělo se. Sobota skončila. Královna se vzdálila. Vše bylo ztraceno. Po spáse světa je veta. Po rabínovi ani stopy. Zarmoucen a vyčerpaný se svalil u dveří posledního obytného bloku a přemohl ho spánek.

Vzbudil ho jakýsi zvuk; ze dveří vycházeli tři muži. Mojše učinil poslední pokus. „Vu že lebt rebe Grodek?“ Trojice mužů se ohlédla. „Taky jste přece židé,“ hleděl na ně s úpěnlivou nadějí Mojše. V tu chvíli však už věděl, že ti tři nemohou být nikým jiným nežli třemi vzdalujícími se anděli šábesu. Dokonce anděli Páně, malachej Elohim. Přicházejí od rebeho, který s nimi strávil třetí šábesovou hostinu, Královninu hostinu na rozloučenou. Na Mojšeho dotaz se ozval prostřední z nich. „Třetí patro vpravo,” ukázal nahoru. Rohovým oknem prosvítala zář. „To není rabín, ale šílenec,” řekl ten vlevo. Načež se k němu obrátil ten vpravo. „Každý rabín vypadá jako šílenec. Rabín bydlí tady,” řekl, a položil si pravici křížem přes prsa, směrem k srdci. V tu chvíli už Mojše věděl, že je vše ztraceno. Osud se naplnil. Toho dne slavil satan. Čtvrtý den měsíce tišri, 5776. roku od stvoření, jenž byl zároveň první sobotou, se slavil den satanova triumfu. Od té doby burcují v každém roce první sobotu měsíce tišri obyvatele neznámé hlasy. Chodbami se nese hlas neznámého jazyka. „Vu že lebt rebe Grodek?“ Szukam rabina!“ Tak tomu bylo i letos. Domácí jen mávnou rukou, že to zas dělá randál opilá mládež, anebo se veselí turisté. Převracejí se na postelích a ani je nenapadne, že svět dosud nebyl spasen. Nikdo z nich totiž netuší, že na chodbách naříká mesiáš.

Tak tomu bylo i letos, a tak bude i v budoucnu. Až do doby, pravil grodecký cadik na smrtelném loži, dokud jej někdo nepoloží zabaleného v peřince křížem přes práh cizích lidí. A jestli ho přijmou, dojde mesiáš spásy.