Radka Denemarková

Hodiny z olova

Probudí se kolem třetí hodiny ráno. Polkne prášek na spaní. Spánku prášek nechutná. Čte.

Beletrie – Próza
revue Ravt 1/2018

Mistr pravil: Cesta se člověku nevzdaluje. Kdyby se někdo chtěl dát cestou, která by se člověku vzdalovala, nemohla by to být cesta. Ulicemi se lenivě rozpíná dusná půlnoc. Centrum Města Pekingu je ucpané, prašné. Auta se potí, troubí o pomoc; ohlašují štvanici.

Zapálená šňůra hoří a hodiny ukazují ten čas.

Semknou se podél dlouhých čínských zdí. Na úpatí domů posedávají v odlesku ostrých neonových světel sehnuté postavy. Ohnuté páteře u pouličních stolků se kolébají na rozviklaných plastových a bambusových stoličkách. Hůlky kmitají vzduchem. Krmí těla hltavě, jako by to nebylo poslední jídlo dne, ale poslední večeře jejich života.

Vysoko na nebi obkličují ulici světla strážních věží okolních mrakodrapů. Mrakodrapy se navzájem hlídají nenávistně.

Postavy nabírají sousta ze sousedních misek, talířů, podnosů. Spisovatelka se dívá do opocených lesklých tváří. Oči neuhnou, ústa žvýkat nepřestávají. Žena hrábne rukou do zelené, horké hromady. Strčí si do pusy vařený a posolený bambusový výhonek jako lusk. Pomalu ho sune mezi stisknutými zuby a vysává. Slaná šťáva stéká po bradě. Prázdnou slupku hodí na zem k zaprášeným prstům v černých sandálech. Spisovatelka vůbec neví, co si ti lidé myslí; tady má myšlení jasné hranice. Vědí přesně, o čem nemluvit. Existují slova, která se nedostanou do vět. Existují věty, které neokusí lidský hlas. Symbolické hodnoty a formule Velkého učení a Doktríny středu nepřestaly v Číně fungovat nikdy. Jsou aktuální i dnes. Třeba podprahově. Ten, kdo umí číst, si je vychutná jako šťávu z vařeného lusku. Ovládne je natolik, že je po celý život nepřestane využívat, aniž by je mohl kdykoli vyčerpat.

V noci nemůže spát. Převaluje nahé, zpocené tělo na zmuchlaném prostěradle. V hlavě se převalují balvany. Vstane. Pokaždé volí stejnou trasu několikahodinového dlouhého nočního pochodu. Rychlým tempem ujde čtyřicet kilometrů.

Každý má své rituály. Nedaleko vstupu do metra, u jednoho z osiřelých stromů, bydlí pod širým nebem muž. Je to venkovan. Když ho Spisovatelka v noci míjí, Mistr Chronos jí zamává. Tělo má obtočené kolem kmene. Zdvihne se ruka, zatřepotá prokřehlými prsty. Strom je zabetonovaný ve čtverci hlíny. Muži z kapsy odrbaného saka čouhají špinavé hůlky obalené zaschlým blátem. V noci je vytáhne z kapsy. Hůlkami zkypří zeminu. Nabere si hrst vzácné hlíny, do které je strom zasazený. Promne ji mezi prsty, obřadně v dlani míchá a pojídá. Mezitím popotahuje; zvlhčuje si sliznici. Když se mu podaří chytit živého vrabce, ukousne ptákovi hlavu a vyplivne ji.

To je jeho oblíbený kousek. Noční kolemjdoucí se usmějí. Hodí muži, který plive pírka, k nohám hrst drobných mincí.

Minou budovu, která připomíná obří hladký doutník nebo ztopořený úd. Sousední dům za rohem připomíná Město Prahu; sídlištní domky Města Prahy jsou v porovnání s robustní stavbou domečky pro polámané panenky. U vchodu stojí tři muži v šedém obleku a bílých košilích. Prohlížejí si hlavně Přítele.

Přítel se tváří, že šedé obleky nevidí.

Projdou vysokými, prosklenými dveřmi. Šedé obleky rozplácnou zkoumavé nosy o upatlané sklo.

Vyjedou do osmdesátého devátého patra. V úzkých chodbičkách zamlženého labyrintu se tetelí pachy jídel; vzlínají z ulic, otevřených grilů, ohnišť. Přítel jemně zaťuká na dveře bez čísla. Klouby ohnutého ukazováčku a prostředníčku pravé ruky dobývá záhadnou tvrz. Lesní datel vyťuká do kůry stromu heslo. Na klapkách psacího stroje napíše morseovku. Dá se morseovka použít pro čínštinu, aha?

Dvě těla se proderou škvírou, jako by se právě narodila. Zabouchnou za sebou dveře. Zdi jsou nasáklé opatrností, kterou Přítel ignoruje. Přítel opatrnost nezná. Přítel je rozhodný, věcný. Přítel se nechává světem udivovat, ne oslabovat. Situace rozebírá uvážlivě, s překvapujícím porozuměním. Je si jistý, že jinak jednat nemůže. Že se mu nic nestane. Že osud předurčený antickými bohy se ho netýká, protože si život řídil a řídí sám, protože si věří, protože to nejhorší už zažil. Ode všeho si udržuje podivný odstup; sílí. Sebezáchovný, ochranný odstup mu umožňuje být „uvnitř“. Cesta ušlechtilého člověka je až marnotratně otevřená a přitom skrytá.

Spisovatelka nemá ochrannou kůži. Do lidí se vciťuje, nabírá jejich trápení plnými hrstmi, míchá je a polyká bez hůlek, snaží se jim ulevit. Aniž by postřehla, že si na zádech přenáší jejich břímě; cizím emočním smetím se oslabuje. Duši vypustit za ty druhé.

V rámu dveří stojí dávný a scvrklý odraz sebe sama. Spisovatelka potlačí touhu vztáhnout k tělu ruku; pohladí neduživé dítě, které statečně přežilo horečnatou nemoc. Stojí před ní Právník. Umanutě zastupuje komáry, co pištivě otravují tuto skvostnou zemi.

Kolony aut pod okny varovně zatroubí; ohlásí štvanici.

Právník vyjádřil svůj názor. Tady nikdo nevyjadřuje svůj názor. Tady platí kolektivní názor a pravidla císařského dvora, policejní stát je nepřítel právního státu, panovník se opírá o armádu, úředníky, udavače. Baví se o hospodářství, číslech, procentech, zisku, propadu, obratu, ekonomickém růstu. Záchranná síť brebentění. Konverzace hutná jako hovory o jídle a o počasí.

Vyslýchali ho devět měsíců. Teď ho překvapivě pustili. Přítel se nebojí. Přítel ho jde navštívit jako první.

Tři roky bude Právník pod kontrolou. Tři roky se nesmí dopustit sebemenšího přešlapu. Nesmí dopustit jedinou chybičku.

Kolem levého zápěstí má obtočený krásný šperk. Žije ve dvojím světě a ve dvojím čase.

Spisovatelka se nakloní. Přimhouří žluté kočičí oči. Prozkoumá šperk zblízka. Je to masivní náramek z kovu. Uprostřed je vsazena diamantová krabička. Chybí jí ciferník. Nejsou to hodinky. Je to náramek elitního vězně. Bachař a udavač moderní doby. V pravidelných intervalech oko rozverně zamrká červeným světýlkem, probleskne nitka krve. Nikdy nespí, neumdlévá. Vidí všechno. Slyší všechno. Je se svým vězněm ve sprše, během spánku, na toaletě, bude s ním žvýkat a polykat každé sousto, bude s ním masturbovat, vecpe se do mysli, opanuje myšlenky, bude je číst a interpretovat. Po tři roky tomu nebude jinak.

„Možná se z toho brzy zblázní.“ Řekne Spisovatelka Příteli.

„I to se může stát.“ Řekne Přítel. „A s tím oni počítají.“

V tom nepochopitelném státotvorném pragmatismu myšlení a jednání každý odposlouchává každého. Komunistická Státní bezpečnost v druhé polovině dvacátého století v její zemi odposlouchávala jen nepřevychovatelné. Nainstalovali do bytů štěnice, napíchli telefony. V zamořených soukromých bytech si nepřevychovatelní pouštěli hlasitě rádio a sprchu. Aby si, usazení na okraji vany, mohli nerušeně popovídat.

Nakřáplé soukromí ji děsí nejvíc.

Doktrína středu představuje myšlenkový řád, který v Konfuciově škole předával jeden druhému. Právník je vyzáblý, tváře má vpadlé. Právník a Přítel se tváří jako ušlechtilí muži, kteří se pro svou ušlechtilou velikost rozhodli.

Takoví jsou jí vždycky hodně podezřelí.

Sedí na červené pohovce vzpřímeně jako dva bratři, předčasně dospělé děti. Ušlechtilost, na které denně pracují, spočívá v sebekontrole, v sebepěstování, v sebezdokonalování. Z toho plyne, že ušlechtilý člověk, má-li už velkou cestu, musí být loajální a důvěryhodný, aby si ji udržel; pýchou či povýšeností ji ztratí. Aristokrati ducha v této vteřině pohazují vzduchem banální slova; slova určená obruči na Právníkově zápěstí. Necítí se dokonce ani diskriminovaní. Nic nedělají z teoretického přesvědčení. To by je k žádnému činu nepřimělo. Je to pro ně lidská samozřejmost. Nezávislá na vlastním příběhu, a dokonce i na jejich názorech. Kus osudu a kus zkušenosti jako následek jejich volby.

Dívá se na ně. Třeba tady dostane odpověď na otázku, proč se vlastně člověk snaží chovat zodpovědně.

Hluboký nesouhlas s lidstvem podlomil Právníkovo zdraví.

Hluboký nesouhlas s lidstvem posílil Přítelovo zdraví.

Náramek je těžký. Muž se zvedne. Horkou vodou zalije čajové lístky. Zápěstí levé ruky si přidrží. Hrozí, že tíha olověné koule urve ruku v rameni. Pohoupe v náručí olověné batole.

Zápěstí podpírá. Nebo opře o stůl jako zlomeninu v sádře. Nikdy o kolena. Náramku se štítí, drží si ho od těla. Ukazuje dobrou vůli. Což vysiluje, vysiluje. Chce mít bachaře co nejdál.

Bachař je jeho tělem.

Pravou ruku má pěstěnou; nehty ostříhané a vyleštěné, prsty prokrémované.

Ruka v náramku jeho není. Odcizené klepeto ignoruje. Klepeto žije odděleným životem, patří vetřelci; celá ruka je vetřelcem. Nehty v náramku ostříhané nejsou; kroutí se do spirály. Nehty lemuje natěsnaná inkoustově černá špína. Kůže je suchá, loupe se.

Kůže je napadená lupénkou, která se jmenuje strach.

Spisovatelka zkoumá obojek. Osud filozofů, spisovatelů, kacířů, kteří znejisťují. Může to být osud právníků. Není si jistá, jestli by v její zemi někdo studoval práva, pokud by to znamenalo takovýto osud.

V její zemi je každý kmotr právník. Práva se zjednodušila. Právníci se učí a chtějí znát zákon, aby ho mohli obejít. Vláda právníků nesouvisí s vládou zákona.

Slova vysílaná pro nastražené ucho náramku. O ekonomickém růstu, o nové zástavbě, o počasí, o krásách Města Pekingu. Spisovatelka slovní dálnici opustí. Zabočí do temné a slepé uličky.

Narodil jste se ve stejném roce jako já.

Prazvláštní rok.

Můj táta na něj vzpomínal s dojetím. Narodil jste se ve Městě Pekingu.

Ne.

A kde.

Město Peking mám rád.

A kde jste se narodil.

Město Peking je šperk.

Váš tatínek je taky právník.

Ne.

A kde jste se narodil.

Přítel ji pod stolem mocně kopne, na to se ho neptej, neprovokuj, narodil se ve Wuxuanu. Právník mluví o mamince. Neuměla číst a psát. Mluví o strýcích rybářích, kteří ho vychovali. O rybařících kormoránech. Pozoroval je v dětství. Za soumraku. Kormoráni loví pro své lidské majitele ryby. S úlovkem se vracejí na loď.

Mluví o někdejší touze studovat, o tom, jak byl osamělý. Ale člověk má ještě pořád sám sebe, o sebe se může opřít.

Jen nesmí mít příliš měkké srdce.

Takže tatínek je taky právník.

Spisovatelka utrží do obnaženého lýtka dávku čerstvého kopance.

V Právníkově bytě je úzkostlivé čisto. Nic navíc, nic osobního. Žádné rodinné fotografie, předměty, knihy, obrazy, suvenýry. Bydlí v cele. Na zdi visí plakát čínské herečky Tang Wei. Přítel opustí angličtinu. Mluví čínsky. Náramek poplašně zabliká rudým okem, srdce se rozbuší, nitky krve slijí. Spisovatelka potlačí chuť převázat krvavé oko vlněnou šálou, překrýt sněhobílým obvazem, kuchyňskou utěrkou, přelepit náplastí. Vyloupnout oko kapesním nožíkem. Vyšťárat párátkem nebo nabodnout špejlí.

Muž odtrhne z vyrovnané hromádky čtvercový růžový papírek. Nezávislá ruka popadne špaček dřevěné tužky s nápisem IKEA.

Slova nic neznamenají; slovy splachuje čas, odvádí pozornost od tužky. Divadelní představení určené pro publikum skryté v náramku; předvídatelné a srozumitelné role Pekingské opery. Muž zdobí růžové vánoční cukroví novou polevou, černou linkou klikyháků. Papírek ujíždí. Spisovatelka ho v okrajích přidrží palcem a ukazováčkem.

Pěstěná ruka píše slova, která znamenají život.

Spisovatelka fascinovaně sleduje Právníkovu svobodnou ruku. Ruka kreslí čínské znaky. Jediná možnost, jak říct Příteli, co si hlava myslí. Jediná možnost, jak říct, kam sahá úzkost. Svobodná, pěstěná ruka škobrtne. Dřevěný špaček se zakutálí pod stůl. Spisovatelka se pro něj sehne. Tužku zdvihne. Bouchne se o hranu nabroušeného stolu do zátylku.

Přítel chce vědět, kde je toaleta.

Nad záchodovou mísou si znaky přečte. Vpálí si je do paměti. Vyrovná růžový lístek. Zpocenýma rukama ho rozemne. Pot rozpíjí písmena. Písmo je moučné, prsty zašedlé do růžova. Systematicky natrhá papír na úzké proužky. Proužky rozškube na poštovní známky. Půlku znaků polkne, půlku hodí do záchodové mísy. Je slyšet, jak splachuje.

Muž dolije Spisovatelce bílý čaj.

Něco k jídlu.

Ne, děkuji.

Invalida nalévá čaj. Levé ruky s těžkým, obtloustlým bachařem si nevšímá.

Je to marné.

Jsou tu čtyři. Pořád panuje řád.

A oficiální úsměv čínské herečky na zdi.

Spisovatelce se zvedá žaludek. Je to nesnesitelné. Doba štěnic skončila. Je doba důmyslnějších odposlechů. Nepokrytých, výsměšných, potupných.

Tento způsob života je jeho volbou. Výzva a osud. Přijímá důsledky takového života poklidně. Tři roky bude spát s náramkem, s věrným milencem. Bude ženatý s obručí. Tři roky bude opatrný na každém kroku, izolovaný. Nikdo neví, co taková opatrnost udělá s jeho myšlením, vnímáním, chováním, jednáním. V Číně mučívali vězně tím, že je pevně svázali. Na hlavu jim v pravidelných intervalech odkapávala voda. Dokud nezešíleli.

Na Právníkovo čelo odkapávají kapky z jedovatějšího kohoutku. Odkapávají vteřiny. Každou vteřinu střeží a slízne hlídací pes. Hodiny ukazují jeho čas.

Usrkávají bílý čaj o páté. Konverzaci podřizují náramku: jaké bylo počasí, jaké je počasí, jaké bude počasí. Jakou teplotu vyžadují jednotlivé druhy čaje, jakou dobu vyžaduje louhování.

Spisovatelce rozhovor připomíná čínskou literaturu. Právník a Přítel drží v rukou neviditelný kaligrafický štětec. Píší do vzduchu. V prostředí klasické čínské literatury nejsou nejednoznačné tituly výjimečné. Čtenáři brali různočtení jako samozřejmou součást sémiotické hry, jež byla vlastní všem. Bez prvotního různopsaní by autoři byli nesví. Bez možností následného různočtení by se čtenáři cítili ochuzeni. Do takové sémiotické hry patří i tituly dvou kanonizovaných textů. Velkého učení a Doktríny středu.

Spisovatelka poslouchá mluvené texty, které jí nabízejí různočtení. Pro oba muže jsou jasné. Nesou významy, které jí jsou odepřeny.

Byt opouštějí. Nastupují do výtahu. Do výtahové kabiny k nim proklouzne tělo muže v bílé košili. Šedé sako má přehozené přes rameno. Než budovu opustí, bílá košile si je vyfotí. Beze slova. Jako by si zvěčnil dva Evropany, náhodné bílé turisty. Spisovatelka je tak zaskočená, že se pánovi v bílém do fotoaparátu mile usměje; v uších hlas sirény, sýr a pozor, vyletí ptáček. Černá vrána zašustí křídly.

Za venkovními skleněnými dveřmi se k nim blíží tři mužská těla v šedém saku. Postávala před budovou ve tvaru obřího doutníku. Spisovatelka musí ukázat obsah černého batůžku. V batůžku mizí mužská ruka. Míchá obsahem jako osudím. Přítele prošacují. Oba je legitimují.

Dá se zároveň psát a zároveň žít?

Život agresivně útočí svými vlastními tématy.

Slova, která se v Evropě hrnou ze všech stran, nic neznamenají.

Slova, která v této zemi váží na vážkách miniaturních vah, znamenají život nebo smrt.

Přítel má šedivé vlasy od mládí. Působí nevinně a paradoxně ho omlazují. Jako by byl mimo dosah smrtelnosti.

Přítel Spisovatelce pinzetou vytrhne ojedinělé vlasy, které jí šedivějí kolem pěšinky uprostřed hlavy, ve vlnách tygrovaných vlasů. Trčí do vzduchu. Jsou silnější, tvrdší. Někdo někde rozhodl, že jí musí vyslat varovný signál.

Času nemá nekonečně.

Nemá čas a nemá energii na druhé. Má co dělat, aby ukočírovala vnitřní svět; žije v ní příliš mnoho světů. A tolik toho po ní chtějí.

Být celý život udiveným dítětem, to je cíl.

Toto jsou hodiny z olova. Nad Městem Prahou se roztahují pásy šedi a modře. V dáli visí kolmé pruhy, které zemi sešlou déšť. Nevychází z bytu. Každé setkání s lidmi ji stojí příliš mnoho energie. Sluncem prohřátá rovnováha je příliš křehká na to, aby mohla riskovat jakýkoliv rozhovor s cizím člověkem. Psaní, její neustálá duševní činnost, je jako úzký chodníček nad propastí.

Ve Městě Pekingu neexistují chodníčky. Jen propasti.

Strom za oknem. Tak ráda by se na něj pověsila.

Strašák v poli by odháněl hejna černých vran.

Jehličky pod kůží. Jehličky v kůži. Tělo ji před něčím varuje. Nebo ji před něčím chrání. Měla by opustit byt, jít na čerstvý vzduch. Hrozí, že někoho potká. Obejme život. Proklouzne jako kluzký had mezi rukama, propadá se do hlubin jezera Letního paláce. Tělo nechá na hladině. Existuje znak ying pro duši, která umírá současně s tělem. Existuje znak pro duši, která může existovat mimo tělo.

Usne o půlnoci. Sní čínský sen. Probudí se kolem třetí hodiny ráno. Polkne prášek na spaní. Spánku prášek nechutná. Čte.

Usne. Sní český sen. Probudí se kolem páté hodiny ráno. V mrákotách čte. Mezi řádky čteného probleskuje minulý život, všechna ta setkání, naděje. Hlava je přepjatá, bzučí na plné obrátky. Odmítnout záchranu v podobě nevědomosti je cíl; nevědomost je strategie přežití. Ta nejúčinnější strategie. Jistý druh nevědomosti chrání každou společnost, každý národ, každou mysl. Nevědomost o vlastní minulosti.

Zlí vyhrávají, protože nedodržují pravidla. Řekla jí Olivie. Olivie uměla zformulovat všechno velice jednoduše. Olivie z Města Pekingu.

Chviličku.
Načítá se.
  • Radka Denemarková

    (1968), spisovatelka, literární historička, scenáristka, překladatelka, dramaturgyně. Vystudovala FF UK (germanistika a bohemistika). Působila jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, též jako lektorka a dramaturgyně v ...
    Profil

Souvisí

  • Takto nazvané čtyřhodinové pásmo v režii Asociace spisovatelů a časopisu Tvar tvořilo doprovodný program letošního knižního jarmarku malých nakladatelů KNIHEX 06, který se konal v Praze na ostrově Štvanice 19. června. Součástí pásma byla přednáška o protektorátní poezii, moderovaná debata na téma „fašismus versus demokracie“, hudební vystoupení, autorská čtení a performance. Ke třem stěžejním bodům programu – přednášce, debatě a performanci – se vracíme v následující reportáži.

    Reportáže – Literární život
    Z čísla 14/2016
  • Festival spisovatelů Praha 2017
    Feridun Zaimoglu

    Evangelio (úryvek)

    „Mě hladkými slovy neoklameš,“ křičí, „moje zdatnost tady tlí, spím na shnilé slámě, nezahořknu, ale nenechám se obléhat morovým barbířem! Papež, žid a Turci jsou kousky ďáblových hoven, posliněné a upečené.“

    Beletrie – Próza
    Z čísla 18/2017

Dvakrát měsíčně info o nových číslech Tvaru a literárních akcích. Občas něco navíc.