Snímky, které pořídila moje paměť, mám v sobě v částech, které jsou tu nehybné, skoro nezměnitelné, jindy zase živoucí; ani ne fotky, jako spíš filmy. Některé díly té paměťové stopy lze obejít kolem dokola, mluvit s nimi; jejich reakce jim pak umožňují se dál utvářet. Jiné části jsou tvrdošíjné; kdybych chtěl nahlédnout za ně, otočí se spolu se mnou, tak, aby mi ukazovaly vždycky jednu a tu samou tvář, jako země měsíci. Jiné části jsou nestálé. Obměňují se, přetvářejí. Barva očí tvé lásky, tvoje láska sama. To, co je u nich významné, snad není ani tak obsah, jako spíš místo. A jsou tu pochopitelně i takové, u kterých je nepodstatné právě místo; tahle minimozaika (která může být opět jak neživým obrázkem tak pohyblivým filmem) klouže obrazem sem a tam, chce být neustále na očích, neboli na paměti. Takové jsou moje vzpomínky na smutek nebo na sliby, které jsem porušil.

Vzpomínky lze někdy obsáhnout do rámce: občas se mi stane, že se v pozlaceném rámu zjeví celé jedno léto. Anebo přátelství. Každý z jeho dílů lze zvětšit, rozmlžit, zničit, přiblížit do bolestné zřetelnosti. A ať už chceš nebo ne, paměťový snímek pustí své dílky jednoho dne na volno, a ony se ti vpijí do kůže a usadí na tváři podobně, jako ty sám na břeh řeky či jezera, a hlásají tvůj život. Některé tiše, jiné křiklavě. Zamiluje-li si někdo tuto tvou tvář, je to milost pocházející od Boha.

Já se vždycky považoval za škaredého. Nikdy mi to sice nevmetali do tváře, přesto jsem cítil určitou odtažitost, jako by se holky, které jsem si vyhlídl, nedokázaly rozhodnout, jestli jsem přijatelný nebo ne. Otec byl nádherný mužský. Když jsme přijeli domů na návštěvu, stařeny z dědiny ho po cestě hladily: ty seš ale krásnej chlap, Árpi, ještě pořád. Holky z vesnice vyhledávaly i mě, šuškaly si za mými zády. Později, když mě na konto mých básní a próz tu a tam pozvali do zahraničí, cítil jsem občas, že se najdou takové, kterým se na mně něco líbí. Některé mi chválily bradu, jiné široké čelo.

– Nejsem to, na co vypadám.

– Jak to myslíš?

– Tohle tělo neukazuje mě.

– Ale koho?

Koho? Co já věděl. Někoho, kdo se vyzná v lese, kdo je spíš zakrslý, ale přemůže i nejsilnějšího, jenže nehloupějšího kluka ze školy, kdo ve Slovinsku vyběhne dvoutisícovku, a hnedka z ní zase seběhne, kdo přeskočí nejširší příkop, koho nikdy nedostihnete, kdo má myšlenky rychlé jako vítr. Kdo je přesto všechno uplakánek, ale krutý. Nedávno mi psal János Marnó, že se nikdy nespokojil se svým obličejem ani hlasem, ale že když se ohlédl zpátky za 5, 10 let, shledal toho polovičního cizince vcelku pohledným. Platí to i o mně.

Ale naučil jsem se rozeznat, komu se nelíbím, a těm jsem se ani líbit nechtěl. Starším holkám a ženským jsem se pochopitelně líbil vždycky.

Nadbíhaly mi, zajímaly se o mě. S odporem, ale slušně jsem odmítal jejich pokusy o sblížení. Já jsem chlap! Cítil jsem se tak už jako šestiletý. Nejen proto, že jako čtyřletý už jsem byl amantem jednoho cikánskýho kluka z děcáku, který mě za chladných, ukázněných ústavních nocí otáčel na břicho a bral si mě, zatímco mi šeptal do ucha, ale i proto, že jsem v sobě cítil touhu po ženském těle.

Já se chtěl milovat pořád. Šukat píchat, mrdat – ty výrazy znám, praxi ne. Těla jsem dokázal mapovat jen s citem a zapálením, líbat jenom s opojenou odevzdaností. A to všechno mám dělat sám! Tomu, že mě lze milovat, jsem nevěřil. To se snad dokonce ani nesmí. Člověku jako já tenhle svět nepatří. V cikánských osadách v Indii jsem cítil, že by byly k mání i úplně malé holčičky a čerstvé matky, já byl ale princ – což mi jednoho dne ráčila sdělit máma, když jí za jisté studené zimní noci v nejvyšším poschodí desetipatrového paneláku, kde jsme zrovna bydleli, se zděšením došlo, že mě nemiluje. Ve svém úleku to i vyslovila. Já vás nemám ráda – bylo nás šest sourozenců – mám ráda jenom Árpiho. Přijali jsme to. Svět je nespravedlivý. Ale ani v tom vědomí nebyla stížnost, pouhý fakt, podobně jako že csernelyské louky jsou hlasité a voňavé. Když není možné milovat mě, budu milovat já. A to bylo hezčí a důstojnější poslání, než lenost nějakých láskou rozmazlených chlapečků.

A co že má být vlastně milování? Hra? Ne. Je to vážná věc, ve hře je vždycky kus škádlení, a ta psychologická teze, že hra je to, co způsobuje rozkoš pro rozkoš samu, je nesmysl. Hra je šibalství. Láska ne. A milování už vůbec. Milování je práce; o to těžší, že si ji musíš užívat i ty. Švindlování do ní nepatří. Vypnout pozornost a zas ji napnout, aktivní, kontrolovaná střízlivost v celém tom pomatení smyslů. Prsa se nemají líbat technikou, ale s žádostí, potřebou. Krk se nemá sát divoce, ale s barbarskou touhou otisknout svou pečeť. Dobré milování je nahodilé a fatální.

Pod námi bydlela jedna baculatá holka, krev a mlíko, která nezvládala vlastní tužby. Chodila s nějakým brýlatým hubeňourem a často jsme poslouchali její vášnivý křik a hádky o každodenní sex. Jednou ráno mě máma vyslala do obchodu. Šel jsem dolů pěšky, běžet bylo rychlejší. Holka stála v otevřených dveřích v krajkových kalhotkách a povolené podprsence, a celá bez sebe ječela na svého milence, že už to nevydrží. Dala se do běhu, mihla se kolem mě na schodišti, aniž mi věnovala jediný pohled. Jak běžela, shrnuly se jí na plném, oblém zadku rajcovně malé kalhotky, a na vteřinu daly nahlédnout upravenou, ale hustě ochlupenou vulvu.

Stydlivě jsem odvrátil zrak, v ruce šustivou, dosud prázdnou igelitku.

Večer u nás rozrušeně zazvonil jeden můj kámoš ze sídliště, mohlo nám být tak patnáct.

– Pojď se mnou hnedka do kočárkárny, porada!

Porada byla svatá. Měli jsme fotbalové družstvo, chystali se na městský přebor, který jsme později pochopitelně vyhráli. Jenže o poradu vůbec nešlo. Oplácaná dívka z bytu pod námi stála před puberťáky, a vysvětlovala jim, co by ráda. Dorazil jsem pozdě; kluci už přikyvovali, přistoupili na její podmínky a požadavky.

Mohlo nás být tak dvacet, možná o jednoho nebo dva méně. Posunuli jsme se do další místnosti, tmavé a bez oken, víc než 4-5 lidí se sem nevměstnalo. Neměl jsem páru, která bije. Dřepěl jsem před zavřenými železnými vraty a zevnitř se linuly jen zvuky. Kluk co byl vedle mě, snad ještě mladší než já, se štípl do obou tváří a pak se i propleskl. I zevnitř se ozývalo mlaskání. Zmocnil se mě odpor.

Na holce se prostřídali všichni, hodně z nich víckrát. Já, princ, nikoli.

S masturbací jsem začal jako čtrnáctiletý, bolelo to, dlouhé měsíce jsem nedosáhl orgasmu. Když jsme se milovali s mou první láskou, pozdější manželkou, dlouho se mi nedařilo vyvrcholit, snad studem nebo bolestí. Byl jsem plný lásky, pocitů, chlapství. Začal jsem se stydět za to, že nedokážu dospět až k vrcholu, každá naše tajná rozkoš odbavená v parku nebo v autě se zdála jako věčná předehra.

Při jedné takové příležitosti mi pak nečekaně, jako když se v pokoji zjeví kulový blesk, vytanula na mysl macatá sousedka a její prosvítající vulva, a v ten moment jsem se udělal do své nastávající ženy.

Můj stud trval vteřinu či dvě, ale cítil jsem se v bezpečí; vždyť nemůže vědět, na co jsem myslel. Pocítil jsem hrdost. Celou hodinu jsem se pak cítil hezký, aniž bych na sebe musel koukat s odstupem času. Jako pěkný chlap a jako něčí dar.

*

Být cikán je dobrá věc. Můj táta nebyl opravdický cikán. Nechával si šít obleky a boty, posílal své syny do nejdražších restaurací pro halászlé, ale nesměli jsme ji cestou rozlít, protože z toho bylo zlobení, reptání a hádky. Zato když jsme měli hosta, stával se z něj úplný mílius. Všímal si jen jeho, ztišil se, byl pozorný a ohleduplný. Podobně i o Vánocích, to se vždycky polidštil. Tiše polehával na malé, červeně povlečené posteli vedle stromku, nohy mu visely dolů. O mých narozeninách mi vždycky podal ruku.

– Tak jsi zas o rok moudřejší. Copak jsi zapomněl, že máš dneska narozeniny? To já ne!

A skutečně nikdy nezapomínal, na nic. Ani na máminy odtažité chvíle. Nebyl pomstychtivý, ale odpouštět taky neuměl. Na to byl příliš chytrý.

Věděl, že neexistuje hřích, jenom omyl.

– Kdo by tě asi tak chtěl? Děvko mizerná – řekl jednou mámě, která byla všechno možné, ale děvka nikdy a v žádném ohledu.

Trucovitě vyběhla z domu, oslovila prvního chlápka, a – omluvte smradlavou realitu – nechala se vojet. Stoupla si před otce.

– Vidíš, někdo by mě chtěl.

Otec ji nezmlátil, neseřval, uznal svůj omyl. Tenkrát začal mámu doopravdy milovat.

To mi vyprávěli oni.

*

Tátova vůně. Měl ji. Vnímal jsem ji jako mapu.

Nebyla stejnorodá, měla v sobě kus večera, kus duše, malbu, neštěstí. Rád jsem vedle něj stál a porovnával jeho propocené podpaží v košili s jeho vůní.

Bylo v ní něco nepopsatelně odvěkého. Nikdy nepoužíval deodorant, jedině obyčejné mýdlo. Důkladně se myl nad lavorem, od pasu nahoru. Stud neznal. Ani neměl důvod. Měl silné, souměrné tělo.

Samozřejmě chlupatý hrudník, podpaží, nohy. Nikdy se ale před námi nepředváděl nahatý. Někdy, když vařil, což dělal rád a skvěle, upravil si s nestoudnou samozřejmostí pinďoura v kalhotách. Máma ho okřikla.

– A z toho teď máme jíst?

Otec neodpověděl, zastyděl se, ale věděl, že není proč.

Neměl schopnost odlišit svůj pohlavní orgán od zbytku těla. Občas se i opřel o zárubně a škrábal se tak po zádech. Máma ho pozorovala s předstíraným odporem, ale její oči neuměly klamat; otcovo divošství jí imponovalo.

Docházel k nám jistý prostý, ale dobromyslný fotograf, téměř každý den si vyfotit tu podivuhodnou rodinu, za jakou nás považoval. Jednou, když táta odchytil mámu, chtěl zvěčnit polibek, ale oni si zrovna posílali vzkaz skrze francouzáka, během ceremonie, v jejíž faleš doufali. Když tohle focení skončilo, zůstala máma malátná, se zamlženým pohledem. Na moment se zahleděla otci do očí, otec pohled opětoval s pyšnou, něžnou nadřazeností. Já to viděl.

– Když jsme byli děti, často jsem tvýho tátu zbila.

– Potloukali se kolem hranice, otec mou svéráznou mladou matku všude pronásledoval, ona mu tu a tam vlepila facku, nebo ho vlekla domů pšeničným polem za vlasy. Byla z nich dvou silnější, o rok starší, chytřejší a strašlivější. Protože se to slušelo, občas před ním utíkala. Jednou vylezla na kostel; tam už se táta neodvážil, koukal na ni zespoda, s obdivem a hrůzou. Mámu snesli dolů hasiči.

-Tvůj otec znásilnil dvanáctiletou vozíčkářku! řekla mi jednou máma, když se zrovna na tátu zlobila za to, že se vrátil domů ožralý.

– To nevadí – odpověděl jsem.

Nevěřil jsem jí.

Máma mávla rukou.

– Čí ty seš asi syn!

Já voním jinak.

Voním jako spadané listí. Tvrdily to všechny moje milenky. A po mámině sdělení se zájmem pozoruju dvanáctileté, co se tak asi tátovi mohlo líbit na takhle mladých holkách. Někdy jsem mu rozuměl.

Můj otec je upřímné, romantické zvíře. Jako jeleni, se kterými jsem žil v dětství, za csernyelyskými vrchy, na skrytých mýtinách.

Chodili ke mně s jemným, bolavým parožím, kráčeli se sklopenými hlavami, a v požehnaných chvílích jsem si mohl to jejich něžné, ochmýřené větvoví pohladit. Bůh byl dosud naživu, a střízlivý.

Opilost je svatá. Chlast je třeba uctívat, jinak zdivočí.

Jsme v Szombathelyi. Devatenáctsetosmdesátjedna. Jákiho ulice 11. Kuchyň vypadá jako jeviště v alternativním divadle, malá, tmavá, stísněná, jako by ji navrhl nějaký netalentovaný scénograf, jako by chtěl záměrně předvést hlubokou bídu. Něco tu ale nehraje. Už tehdy cítím, že na celé té chudobě něco neštymuje. Takhle čistá, ukázková bída neexistuje. Musí tu přece být něco, co odkazuje na bohatství, ať už z minulosti nebo budoucnosti. Plynová bomba, zima, velké večerní hádky. Táta stojí přede dveřmi do kuchyně, ve tváři se mu zračí hrůzné vědomí, jeho silná čelní kost je jako čelo býka, schopného prorážet zdi. Občas i praští do dveří, nikoli do zdi, protože to by musel opustit stanoviště: a ještě by někdo utekl. Zdrhnout přitom nesmí nikdo, je večer trestů, na každého dojde řada, každý dostane velký výprask a hluboké, bezbožné kázání o ďáblu, hříchu. Máma už je v bezvědomí, leží uprostřed kuchyně, krvácí, záchranku volat nelze. Sousedi někam odjeli, o odpoledni Sobotního trestání jsem viděl, jak oranžová škodovka couvá ven z branky. Tehdy jsme měli ječet.

Teď tě nikdo neuslyší, nedělej si naděje!, zahledí se mi otec do očí. Ustojím to, do očí mi nehledí otec, ale Minotaurus. Ustojím i to.

Na řadě je Zuzka. Otec ji kopne do žaludku. Zuzka klesne do kolen. Pak ji vezme po hlavě. Padne k zemi. Mari se tiskne ke zdi, chtěla by být neviditelná, chce jen přežít tenhle den, zanedlouho si ji vezme Lali, svatba bude za pár dní. Pláče, bez hlesu, vidím, jak jí mokne sukně, počurala se.

Otec nakopne Zuzku, naposledy, už ani ona se nehýbe. Árpi sedí v rohu, chytá do dlaní stékající krev. Teď se táta obrátí ke mně. Je mi osm. Od mých čtyř do šesti let mě mučili pěstouni, mlátili mě bičem, dodnes mám stopy na zádech. Nechali mě žrát slepičí hovna, nechali mě chodit nahého, dřít, nesměl jsem spát, hodili mě do studně, ale i odtud mě vylovili, vytrhali mi vlasy. Jako šestiletému mi z celé té džungle zbyly už jen dva vrkoče, doteď je mám na hlavě. Stál jsem tam, netečný, beze strachu, na rány jsem si zvykl, když mi pěstouni nakládali na záda sekyrou. Dosáhl jsem kosmického nekonečna bolesti, ve hvězdokupách mi zmrzlo srdce, stala se z něj diamantová planeta, a na slovo necitelného Boha, konajícího na okraji všech plánů, jsem dopadl zpátky na zem.

– Tyyyyy… – syčel můj otec.

Pátral po hříchu, ale u mě ho nenašel. Učil jsem se dobře, ve škole jsem nechyběl, byl jsem slušný, každý mě chválil, vyhrával jsem soutěže, byl jsem chytrý jako smrt. Stál jsem před ním, netřásl se. Když zaznělo „tyyyy“, pokývl jsem. Ano, „já“.

Uběhly dvě, tři vteřiny. Nebál jsem se. Nebál jsem se. Věřil jsem sám sobě, nicotě, své minulosti i čisté budoucnosti. Pak mě táta kopl do kolene.

Tohle ti, táto, nikdy, ale nikdy neodpustím! Ani tvému Minotaurovi.