Petra Hůlová

Stručné dějiny Hnutí

Připadám si spíš jako s klientem než jako s kolegyní a poprvé mi se vším všudy dochází, co to pro Hnutí znamená ideologicky spravovat tak rozsáhlé impérium.

Beletrie – Próza
revue Ravt 1/2018

Projíždíme periferií města cestou k výpadovce směrem k první Instituci, kde pár z nás bude vysedat. Přestože paleta barev teplákovek na trhu je velká, šedivé a černé mikiny s tepláky převažují. Speciální pozornost je očividně věnována pouze všelijak zdobeným kapucám.

Musím se usmát, když si vzpomenu, jak se o tom tehdy psalo. O teroru stejnosti nemluvila jen Stráž mužskosti (od té se nic jiného nedalo čekat), ale i vážení tzv. veřejní intelektuálové. Paběrky, co přežily plošnou deautoritativizaci sítí, hlásili jako o závod jakési spiknutí. Tu ideovou štvanici tankovala blbost a módní lobby úzce provázaná s textilním průmyslem.

Jsme na výpadovce a kolem nic než původní česká stepní krajina a ví to i řidička a čile na to všechny upozorňuje: projíždíme právě kolem jedné z dílen Instituce a když dalekohled opět zaostřím (kolegyně jej chce zpět, ale dělám, že ji neslyším a prochází mi to, protože na ubrečenou se hlas nezvyšuje), vidím z katafalku útrob montovny vyjíždět vůz plný hotových torz, jež budou záhy zabalena do vaků a odeslána na adresy příslušných Institucí, nohatou hromadu kýlovitých klínů.

Řidička náklaďáčku s torzy hulí z okýnka jako by vezla krabicové mléko nebo smradlavé plasty k opětovné recyklaci a v nose v tu ránu cítím retro, odér Pornjoye, kde jsem pracovala, onen mix nátěrů, jímž se torza patlala a jako věky věků se zdá ta cesta, co jsme mezitím ušly a švenknu dalekohledem jako kamerou a výskala by si i Rita, protože přidálniční billboardy jsou zcela prosty nahých těl.

Jednu historickou chvíli to vypadalo tak (chvíli dlouhou jednu dvě volební období), že nahá těla žen na billboardech budou nahrazena mužskými. Radikální ideoložky Hnutí razily tezi kompenzace (teď zas vaše párky budou prodávat ty vídeňské), ale po pár nezdařených kampaních, kdy mužské hrudníky na plakátech sloužily jako podtácky pro šampaňské („Udělej si hezký večer s Bohemkou“), vyboulené trencle obdařeného druhořadého herce lákaly ke studiu na nejmenované soukromé univerzitě („S námi se dostanete na vrchol“) a vyšpulený zadek kulturisty, na pozadí pláže s kokosovou palmou prodával zájezdy regionální cestovky („Plácnete s sebou kam se vám zlíbí“), po pár takových slaboduchých kampaních se od toho upustilo. Tržby sice raketově vzrostly, ovšem záhy se to okoukalo a následná série několika soudních žalob to zařízla definitivně.

Dívám se chvílemi dalekohledem i po svých kolegyních v autobuse, ostřím na akné, pihy a pomerančovou kůži na pažích a říkat, že ženy ke koupi komerčního krámu mužský akt bez oděvu nezláká z důvodu od přirozenosti vyšší ženské inteligence je hloupost, ale sousloví „mentální úroveň“ popisuje totéž o něco přiléhavěji a ono mnohaslovné „mentální úroveň je odrazem míry podléhání duchaprosté vizualitě těla“ již zcela přesně míří do černého. Protože tělo bez ducha je pouhým pytlem sraček a jedno tělo od druhého se liší především konzistencí příslušné hustoty. A davy needukovaných starých bílých samců, vyjádřeno hnusně hantýrkou tehdejší sebeobrany Hnutí, řvaly: „Pryč s novým nacismem!“ a Stráž mužskosti hecovala k nepříčetnosti i část pracující inteligence. Tenkrát a nevím proč mám potřebu si ona tenkrát připomínat, asi, že cesta prostorem je vždy tak trochu i cestou po nebo proti proudu času a míjíme billboard s onou nechvalně známou minerálkou s Ritinou tváří (svět komerce na rozdíl od starosvěta dosud nezmrtvěl) a já si říkám, že parazitovat na osobnosti takového formátu je zralé na zákaz stejně jako byla ona nahá ženská těla a dostávám se do varu.

Jsme zpocené, a zatímco občané v obou směrech sviští klimatizovanými bouráky na elektrický pohon, my umělkyně změn se vezeme spartánsky. Naštěstí se nás díky poznávací značce Instituce, alespoň netýkají zátarasy ani limity omezení rychlosti, a zatímco běžné automobily musí následující úsek díky rozestavěnému areálu genetických pokusů projíždět oklikou, nás společně s ambulancí, pouští policie středem. V obrovském výkopišti zatím probíhají pouze archeologické práce a další zastávka na naší cestě je na parkovišti jakéhosi volnočasového supermarketu, protože anton má okna, jež nejdou otvírat a řidičce nakazujeme, aby zastavila, poněvadž se chceme zbavit ohryzků.

Dvě kolegyně kouří, myslím na matku. Zvažuji, zda se u ní stavit na zpáteční cestě domů do Instituce.

Řidička tankuje elektřinu a první dvě kolegyně se připravují na výsadek v nedaleké Zahradě. Jedou tam inkognito prošetřit choulostivé podezření z pedofilie, sdělovat detaily mají zakázáno. Říkám si, zda je přijatelnější být zneužíván jedincem nebo systémem a zda se nejedná pouze o odlišnou zvykovou toleranci k témuž jako je tomu v případě některých návykových látek a první věc, co mě mrzí, že jsem si nevzala, je Rysol, protože celou následující noc máme strávit na cestě.

Zvednu oči k nebi, letištní provoz je kontinuální. Nepřetržitá řada letadel v pravidelných rozestupech, proslulý východozápadní koridor. Instituce si vymínila, že letadla nad ní budou odkláněna. Dva teroristické útoky jako varování zcela stačily. Radikální buňky Strážců mužskosti se ztrátou svého vlivu přitvrzují, myslím si, když znova usedám do autobusu, a nejsem sama. Těch několik městysů, jež mají pod kontrolou Strážci mužskosti, ženy vůbec nevpouštějí dovnitř. Richard s takovými nepochybně sympatizuje, říkám si, když vytahuji svůj sešit poznámek k memoárům (psát se dá i na koleni) a z podrážek šoupáním o podlahu drhnu kousky gumy z europovrchu tak typického pro dotovaná dálniční odpočívadla.

Pokračovat budou memoáry logicky popisem Workshopu Fáze Sedm, a než jsem usnula, vzpomínám na matčino vyprávění, když jako malá jela vlakem do Tater a usnula ve smíšeném lese a za rozbřesku kolem dokola jen samé zuby hor, že kraj, do něhož mířím, bude stejně tak podobný jen sám sobě.

Když jsem se probudila, polovina kolegyň byla pryč. Dopíjím zbytek vody, který po sobě jedna z nich nechala na sedadle, do Zahrady jely navrhnout také změny v učebním plánu, který údajně za učebními osnovami prvního stupně základních škol zásadním způsobem pokulhával (excelentními výsledky v převýchově, ovšem internovaní chlapci nezvládají ani násobilku, nechaly se slyšet). Podle toho, jak kolegyně cestou neustále pomlouvaly sekční, tak jim šlo ale stejně spíš o to, na chvíli kamkoli vypadnout.

Na snídani stavíme v koženkovém bistru jak ze starosvětského amerického bijáku. Myslím na to, jak se dříve Hnutí masově obviňovalo z „destrukce přirozených vztahů mezi pohlavími“ a jak tedy vypadala taková „přirozená snídaně“ párů o několik desetiletí zpátky (sedím u prosklené stěny a mám výhled dovnitř i ven, kde řidička cosi kutí s naší bagáží). Móda pít k snídani vývar a ssát jej krátkým tlustým brčkem, tehdy nejspíš nebyla. Nebo ano?

Objednávám si každopádně vejce. Číšník se mě dvakrát uctivě přeptal, nikdo kromě jakéhosi starého manželského páru si je nedává. Kolegyně se rozhlížejí poněkud vyplašeně a nejspíš tak vypadám taky a vyplašenost je možná i za onou nedoslýchavostí číšníka, co skrývá dobře maskované podezření, zda nejsme od inspekce. Svým způsobem to tak je. Dvě pracovnice Inspekce pověřené Hnutím, se dívají úkosem po všech kromě nás (členky Hnutí se šestým smyslem bezpečně identifikují), zatímco šacuji ty dvě ženy v rohu podniku. Tedy má-li kdo chuť nazvat novosvět policejním státem, nechť si poslouží a kdo si myslí, že za ideály se má jen bojovat, ale dobyté území, je tu od toho, aby se nechalo bez ochrany znovu zplanět, je buď členem Stráže mužskosti (byť třeba nevědomě), čistokrevným ignorantem nebo občanem některé z rozvojových starosvětských zemí.

Přestože vejce jsou studená a televize na stěně nudí jakousi podvodní reality show v lahvově zelených batyskafech, doslova vše mi dělá čistokrevnou radost.

Promítání, jež nepravidelně probíhají v aule masokombinátu alespoň dvakrát do měsíce, a kromě lehkých odpočinkových blockbusterů nabízejí též soudobou produkci dokumentů některé novicky nazývají „tendenčním“. Svět prý, že ukazují takový, jakým by si jej Hnutí mít přálo, zatímco skutečnost za zdmi, kam se dostaneme málokdy, je údajně „mnohem komplexnější“. Mládí kritizuje rádo a s pompou mu to náleží, ale fakt, že jsem nezažila, že by se ony kritické novicky ohledně situace „za zdí“ vyjádřily jakkoli pregnantně, konkrétně tedy: v čem že je obraz skutečnosti našimi dokumenty pokřiven (pokud je irituje obstarožní název cyklu „Okno do světa“, proč to neřeknou narovinu?). Konkrétní výtky k promítaným filmům se, když jsem byla v kuchyňce u toho, totiž vždy nakonec omezily na detaily typu statická kamera a konvenční filmový jazyk a tato snídaně v bistru mi jen potvrzuje, že i zde „za zdí“ se vedou interakce přesně podle manuálu Hnutí, takže nevím, co na čem má být „tendenční“. Sedí se tu rovně a spořádaně bez jakýchkoli sexualizujících cukrbliků, mačismů, pohledů za výstřih, demonstrací poslušnosti či slepičí manipulativní hysterie.

Takto improvizuji s pohledem na tu tupou televizní reality show (kromě billboardového kolotočaření s portrétem Rity zakázat i tohle, sním si). O hloubi banality se člověk nejvíce dozví soustředěným sledováním její povrchnosti a můj dobrý pocit posiluje i onen vyplašený číšník, nejspíš transsexuál. V režimu novosvěta, kde jsou všichni v teplákovkách a nakrátko, se to jen tak nepozná a nejen to, je to každému jedno a jedním (jedním z několika) důvodů, je fakt, že primární je v novosvětě blaho společenství a seberealizace jedince z něj vyplývá, naopak to bohužel nefunguje.

Koutkem oka vidím řidičku gestikulovat, ať se pomalu sbíráme, jídlo si po sobě odnáším, jak jsem naučená z kantýny a trochu ve mně hrklo, a i číšníkovi zřejmě v tu chvíli došlo, že jsme z Instituce, protože talířky s šálky si po sobě odnášíme všechny a pak je bezradně (okénko výdejny zde není, a tak ani pultík kam se špinavým nádobím) stavíme na bar vedle pákového automatu na kávu. Alespoň je už jasné, že nejsme z inspekce. Tak školáckou chybu jako odnášet po sobě v bistru nádobí, by neudělaly ani jejich novicky.

Další dvě kolegyně vysazuje řidička na křižovatce (je to jen kus rovně a pak doprava, hlásí jim mateřsky), mizí prašnou cestou nalehko, každá jen s malou kabelou přes rameno, na vizitu do Komunitního centra práce (utkvěl mi jeho poněkud dětinský název „Jitřenka“) jedou zřejmě jen na prodloužený víkend.

Silnice dál vede několik kilometrů podél protihlukové stěny, takže nic nevidíme. „Regionální centrála Hnutí“, komentuje zeď světácky do mikrofonu řidička antonu jako turistická průvodkyně historickým centrem, očividně na nás chce udělat dojem svými znalostmi. Počítám únikové dveře v protihlukové stěně (ten, kdo tu píchne kolo, nakráčí dveřmi s nápisem „emergency exit“ technicky rovnou do ráje) a přemýšlím o tom, co by mi ve světě mimo masokombinát chybělo nejvíc a je to ona moc nad osudy zapřáhnutá do dobré myšlenky a ačkoli mám na kolenou opět otevřený sešit, těšit se vlastními privilegii se v memoárech nesluší. Ale o tvrdou práci jde a kdo z rozvojových zemí si práci pro novosvět spojuje primárně s revolučními mejdany, teroristickými útoky a nařvaným řečněním…a v tu chvíli slyším řidičku hlásit “Konečná“ a to jsem sebou trhla. Ale to, co zní jako výzva k výsadku, je jen jménem Komunitního centra mé poslední spolucestující a teprve v tu chvíli lituji, že jsme si ani pořádně nepopovídaly. A nepořádně snad ano? Což říká sekční někde v mé hlavě a já, že název „Konečná“ je pro Komunitní centrum zcela nevhodné a chci se se spolucestující rozloučit, ale náš anton už se rozjíždí a vtom si všimnu, že kolegyně, jež právě vystoupila, má zezadu figuru úplně stejnou jako má kuřácká z vedlejší garsoniéry. Na moment zapochybuji, zda jsme náhodou celou cestu nejely spolu a nemohu to zcela vyloučit.

Řidička neurvale předjíždí nákladní automobil, jako by jela místo lidí jen s nějakými krámy a to, že se sama sebe ptám, veze-li mě skutečně, nebo jen ty krámy, je zřejmým příznakem naprostého vyčerpání. Jako když se Instituci v bloku 18 zavaří servery a celá ta skříňka páchne jako sklenice nakládaček.

Z okénka sleduji přidálniční krajinu jako jednotlivé přítoky, co se oddělují proti proudu veletoku. Silnice, po které jedeme, čím dál tenčí a tenčí a tu a tam zahlédnu i ženu v sukni a muže v kaťatech s košilí. Očividně se jedná o oblast se zanedbanou kontrolou, a poznámkuji si souřadnice, abych na to později z Komunitního centra práce telefonicky upozornila regionální centrálu Hnutí za tou protihlukovou stěnou. Že se jim tu občané trousí ve starosvětských hadrech a teplákovky si zřejmě oblékají jen do úřadu či na pracovní pohovor. Větší, než běžné množství lidí tu jistě pracuje v agrokultuře, řemeslech a jiných odvětvích, jež doprovázejí zaostalé myšlení.

Nafoukanost lidí z města mi byla odjakživa protivná, ale něco na tom je, že pokročilému myšlení se nejlépe daří v urbánních kulisách, jež nikde nevidím, ani když se s tváří natisknutou k okénku, snažím pohledem zabrat co nejširší zorné pole polí. Místo toho vidím kamsi táhnout skupinu žen v sukních s hráběmi a vozem plným sena. Po straně je kontroluje dvojice mužů a mám chuť pěstí rozbít okénko a zostra na ně zakřičet, něco jako „do nebe volající muzeálnost ty vaše hadry, dvoukolák a mužští lídři za zadkem“.

Novicky, jež do Instituce přicházejí z vesnic a nemohou vystát naše dokumentární „Okno do světa“, jež nazývají tendenčním, mají možná svým způsobem pravdu. Že Instituce má o fungování jistých svých oblastí zkreslenou představu.

Čas od času přijde v masokombinátu na přetřes možnost zřídit speciální středisko „zákaznické podpory“ pro ženy, co k nám volají a hledají své muže, které anton odvezl v jejich nepřítomnosti a z důvodů byrokratického bordelu, se jim opomnělo dát vědět. Když se operátorce nedovoláte hned napoprvé, spustí se relaxační hudba a vyšším stupněm služby by byla linka bez operátorky pouze a jen s tou hudbou, neboť tyto ženy potřebují v prvé řadě uklidnit. Mám chuť si nápad zapsat do svých poznámek, ale sešit jsem již sbalila do kufru.

Anton mě nejspíš již každou chvíli vyhodí na konečné u Komunitního centra, kam mám namířeno (proč nezajíždí přímo tam, ale dosud stavěl všem kolegyním jen někde poblíž, se z důvodů nepochopitelných ohledů k řidičce zdráhám zeptat, vysvětlením je zřejmě jistý stupeň utajení), a chuť zapsat si do poznámek mám toto: „Trestuhodným způsobem přeceňujeme hodnotu informací a emoce tak přicházejí zkrátka.“ Ony ženy, obvolávající jednotlivé Instituce dokola s tím jedním jménem toho svého, jsou především sobecké a naprosto neschopné nahlédnout realitu jinak než ze své privátní omezené perspektivy. O informaci, kde se dotyčný muž nachází, jde přece až v druhé řadě. V první řadě jde o to, pochopit proč se jim tam ocitl! A bezoperátorová linka s hudbou by jim pomohla srovnat se s přívalem zraněných citů a nahlédnout svůj případ v kontextu společenských změn, aby začaly křičet jiné, podstatnější věci než dokola jedno mužské jméno.

V tom rozčilení mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že krajinu za oknem obdařil již zcela nový diapozitiv (takto si výlety fixovali v dobách dětství mé babičky): bahenní močály a blata, anton se rozdrncal po šutrech a řidičky bych se ráda zeptala na pár praktických podrobností, ale mezi její kabinou a mým místem je v antonu plechová stěna. Malým oknem v ní vidím poskakující krátkovlasou hlavu řidičky, z cesty musí být stejně zničená jako já. Proč jsem si předem na mapě nenašla, kde to Komunitní centrum práce vlastně je? Celou dobu přemýšlím, na co jsem zapomněla, a nakonec je to tohle.

Z kapsy kufru (té menší s opraveným zipem) lovím sladkou housku, co jsem si koupila na benzínce. Ubrousek je prorostlý marmeládou. Prsty otírám o tepláky, v Komunitním centru beztak nafasuji nové i s čistou mikinou. Mám propocený nátělník a děsí mě představa, že v takhle umatlaném stavu předstoupím před sekční v Komunitním centru a možná mě na formální pětiminutovku pozve do své kanceláře i ředitelka, říkám si a jako by se na mě Rita z etikety flašky minerálky z níž si lokám, vyčítavě zamračila.

Po téměř každém teroristickém útoku se průkopnice Hnutí klepaly někde po sklepech v obklíčení, a ne zřídkakdy holýma rukama kutaly tunely z dočista beznadějných situací. A ty si děláš hlavu kvůli zmazané uniformě, myslím si. Hanba. Po léta žily bojovnice Hnutí rozeseté v lesích rozsáhlých nepřátelských územích jako zvěř (ze své vlastní svobodné vůle se stávaly poustevnicemi jen zcela výjimečně) a později i ty o pouhou generaci starší než já: psaly manifesty v rukavicích s ustřiženými prsty po stanech na náměstích měst ve zcela nehygienických podmínkách a jedly to, co jim přinesly tiché příznivkyně typu mé matky: zbytky propašované po rodinné večeři, zatímco hlava rodiny v obývacím pokoji sledovala ony dramatické události v přímém televizním přenosu a dávala Hnutí týden, měsíc, maximálně rok života než budou „jejich idiotské požadavky“ definitivně zesměšněny anebo hůř: než samy ženy prohlédnou, že z nich pro ně samé neplyne nic dobrého.

„Harakiri ženskosti“ bublali zpupně nepřátelé Hnutí, neschopni onu ženskost jakkoli exaktně popsat kromě výkřiků o tom, že „není tím, za co ji pokládáte“. Hnutí ovšem s žádnou definicí ženskosti nikdy nepřišlo, na to se dával od začátku pozor.

Zkušenosti z dob tvrdého opozičního boje nemám a vtlouká se to i novickám, když se chovají zpupně: „Přišli jste si k hotovému“, a zdůrazňuje se křehkost toho všeho, co se dosáhlo. Protože přirozeným stavem světa je nespravedlivě hierarchizovaný chaos a „začalo to od Adama“ znamená rodovou disproporci v množství svalové hmoty a návrat k tak zvaným tradičním či konzervativním hodnotám před tímhle vždycky nějakým způsobem kapituluje.

Z antonu vylézám až poté, co automobil stojí nějakou dobu na místě a má vypnutý motor. Řidička zápasí s kovovými dveřmi, sprostě nadává, i ona má cestování po krk. Myslím si: pokud při takhle marginálních potížích propadá takovéhle agónii, nebude zřejmě v ideologii nejkovanější, stejně jako naše kuchařky.

Generace dědů našich dědů uměla spravit automobil jen drátkem se šperhákovým očkem, zatímco dnes je člověk s podělanou károu mimo civilizaci naprosto ztracen a veřejný prostor sociálních sítí reprezentuje ten reálný natolik komplikovaným způsobem, že přepočítávání „jak vlastně“ zabere stejné množství času, co se virtuálním komunikováním ušetří.

Oslnilo mě prudké světlo, levou za sebou táhnu kufr, pravačkou řidičce děkuji. Ukáže mi směr, „v tomhle jezeře se koupou“, utrousí a obratem se loučí. Ve volné krajině stojím chvíli dočista dezorientovaná. Jen horko těžko si vybavuji řidiččiny instrukce a horko je, jako když mě tenhle kufr provázel na mé první cestě k Instituci a stejně jako tenkrát jsem předem nemyslela na vodu. Řidička měla v kabině jistě nějakou vodu sama pro sebe a ochotně by se podělila, nadávám si, což situaci nemění, jen zhoršuje, emoční excitace zvyšuje můj výpar vody.

Perná chvíle trvala do chvíle, než jsem se podívala k jezeru a skutečně tam zahlédla několik ráchajících se skvrn, horkem roztřesených ženských siluet. Něco mi dokonce říká, že hned tam narazím buď na Richardovu nebo Liborovu ženu, a tak první, co jsem udělala, když jsem dorazila k vodě, byl dotaz, kde mají ženy bachařku. Z deky se zvedla figura a představila se mi jménem a zatímco se skupina žen dále věnovala svému cachtání (z pařezu skákaly do vody a házely si nafukovacím míčem), původem vesničanky, myslím si, a na můj dotaz po klientce číslo 5 a 42 (podle nízkých evidenčních čísel, jež mi sdělily již v kartotéce Instituce šlo o Komunitní centrum spíše komorního charakteru) mi bachařka vysekla parádní pozdrav Hnutí (nehajlujeme, ale jistá čistě formální podobnost tam je) a místo odpovědi na mou otázku, po mě požadovala papíry. Pověření naší administrativy, adresu domovské Instituce a číslo sekce, k níž přísluším.

O některých Centrech kolují v masokombinátu zprávy (neověřené) o znepokojivě uvolněných poměrech. O holdování neformálním vztahům „nemístného sdílení intimit“ mezi personálem a klientkami, jež negativně poznamenávají převýchovný proces a velká část mé nervozity pramenila právě z příslušných „košilatých“ historek. Můj povinný report pro domovskou Instituci (poznámkuji si hned u jezera) ovšem začíná takto: „Přivítání proběhlo na vysoké profesionální úrovni“ (na memoáry si sednu později, slibuji si) a zcela na základě své intuice z toho předem usuzuji na ústav vysoké kvality. Zmiňované „pomluvy“ možná pramenily ze samotných nemovitostí, kde se Centra nacházela. Jako stín z nařčení, jež špiní dotyčného, jakkoli záhy doloží svou bezúhonnost, jako dům po mrtvém, kde se nechce bydlet, ačkoli rozvody elektřiny i kanalizace fungují a má to perfektní interiér a „Obroda“, název Centra, kde jsem se právě ocitla, to vystihoval: šlo o procovskou vilu jakéhosi nařvaného starosvětského typuse z médií, vilu známou nezřízenými víkendovými večírky s přísunem nezletilých kurev. Oligarchu před lety podřízla jedna z našich labilnějších členek, Hnutí se však k politováníhodné událostí postavilo čelem a nemovitost byla díky zákonu 345 sbírky, vyvlastněna a její vnitřní prostory reorganizovány na Komunitní centrum.

Cestičku mezi tújemi v době mého příchodu právě z obou stran zvelebovaly ženy s motyčkami, na místech původní nesmyslné japonské oranžerie vysázely jablečný sad, a zatímco se jakási přivolaná novicka chápe mého kufru (služba mě viděla přicházet z věže bývalé tzv. „malé hvězdárny“, kterou si onen typus zhotovil jako „inteligentní“ alternativu soukromého kina), zvedám ze země spadlé jablko. Jablko jako jablko poznání (to nesdělitelné je nejlepší poválet na jazyku) a Hnutí jako Eva, co to poznání dá všem ochutnat.

Pokoj, který mi novicka ukázala, měl výhled do kraje. V dálce jsou zasněžené štíty hor jako v dočista jiném podnebném pásu, vpředu pak technické zázemí: pekárna, dílny, nanomontovna a další budovy, jejichž účel nelze předem odhadnout, vše přestavěno z původně dostihových stájí.

Klientka číslo 5, Felicie M. je v umělém spánku, oznámila mi příslušná sekční poté, co mě vyzvedla po oné formální pětiminutovce s ředitelkou u ní před kanclem (ředitelka dlouze hovořila o nebezpečí limba z úspěchu, onoho „spánku na vavřínech“, s nímž se podle ní Hnutí díky svému bezprecedentnímu progresu aktuálně potýká (Hnutí se v uplynulých měsících definitivně etablovalo hned ve dvou jihoamerických zemích známých svým zakořeněným mačismem) a odprezentovala mi novou sadu bezdrátových helem (svůj zkušební provoz typicky odvádějí v takto komornějších institucích).

Liborova žena ležela spolu s dalšími klientkami v prosvětleném půdním pokoji (velkorysá půdní vestavba byla poslední stavební úpravou vnitřního aranžmá vily, sdělila mi sekční), bílá na bílém, hlava na polštáři, přikurtované ruce.

Dodat klientce skutečnou sebedůvěru na etické hraně NEBALANCUJE, nechala se slyšet ošetřující anestezioložka, sebevědomá žena s vysokým drdolem, a skutečnost, že ona situace není příjemná ani jedné ze zúčastněných stran (Felicie M. si v krátkých chvílích prozření kanyly škuby vytrhává, říkala), potvrzuje i to, že jedna úplně čerstvá novicka se po jedné noční zhroutila a raději zmizela zpět dodělat doktorát, „tak v takto ztížených podmínkách se tu pracuje,“ uzavřela to sekční.

Zatímco Libor v masokombinátu denně zvrací, jeho žena Felicie prochází bolestivým procesem mentální proměny (plastické operace nosu, brady a víček jsou na spící tváři stále zřetelně viditelné). Buzena je jednou týdně kvůli přezkoušení, ale přes částečná zlepšení (plastiky nosu už lituje), stále dokola opakuje „já ty velký kozy fakticky chtěla.“

„Máte štěstí na zcela výjimečnou zabedněnost,“ sekční ke mně, ironicky upravujíc Felicii podhlavník, jako by to nebyly právě mezní situace, jimž vděčíme za všechny významné posuny vpřed.

Richardova žena byla tou dobou se svou skupinou na gynekologické prohlídce u lékaře v nejbližším městě. Přestože je Centrum ve srovnání s Institucí jen takovým domečkem pro panenky, vlastní gynekoložku pro své klientky by snad zaměstnat mohlo, myslím si a svěřuji to sekční, která mě domem patro po patru provází (promluvit si s Felícií osobně budu moci za pár dní, až ji z umělého spánku probudí na pravidelné přezkoušení). Sekční konstatuje, že gynekoložka odešla před pár týdny pro neshody s vedením a novou se zatím nepodařilo sehnat. Prý nebyla sama, odešla i hospodářka s účetní. „Blázníme tu teď všechny z papírů, které „neumíme,“, komentovala to sekční, těsně předtím, než mě předala podřízené bachařce (omluvila se s ohledem na videohovor s jakousi chronickou recidivistkou, toho času na samotce).

„Jediným ryze ženským servisem, který poskytujeme, je kromě menstruačních tampónů laktobacilové mýdlo s neutrálním pH pro účely intimní hygieny,“ prohlásila bachařka na účet neexistující gynekologické poradny.

První fází převýchovy je prý zahlcení klientek prací jako ve standardním detoxu. Myšlenky na cokoli se hubí masakrem padni, komu padni jako při chemoterapii. Druhá fáze se specializuje na mýcení ohledů. Její motto zní: „Esteticky se do prdele neleze“ (pracovní název personálu, oficiálně se to jmenuje poněkud maloměšťácky: „Jak být sama sebou“, ženy z venkova jsou z toho prý celé pryč) a učí se tu to, co Rita věděla již v dětství, a sice, že zrak ženy novosvěta neshlíží z jakési selfie tyče zpět na ni samotnou, aby komentoval, zda vypadá pro mužský svět dostatečně přístojně, ale žena se dívá zásadně ven do světa a svět ji ve všech ohledech přijímá (zmalovaných důchodkyň v tramvaji mi bylo líto již v dětství).

„Teplákovky svědčí zduchovnění,“ nechala se slyšet bachařka. Případů žen závislých na make-upu je prý stále kupodivu dost (tajně skrývané taštičky s malovátky bachařky veřejně pálívají na dvoře vždy, když s klientkami za vzorné chování opékají v sadu buřty).

„Divila byste se, kolik regionů stále ještě sleduje jakési čínské módní trendy, a kolik žen své teplákovky nosí s odporem.“

„Hnutí čeká ještě plno práce. Vaše Instituce žije v iluzích,“ dodala a vyčítavě si mě prohlížela. „Ženy systematicky přeceňujete a malé Instituce z krajů se bojí říci vám pravdu. Sama jistě víte, že půlka ideoložek, co Hnutí v posledních dvaceti letech vedly, byly lesby,“ podotkla, opatrně se rozhlédla a ztišeným hlasem pokračovala: „Fakt, že se o tom nesmí mluvit nahlas, na tom nic nezmění.“

„V případě Rity se jedná o dávno vyvrácenou pomluvu,“ kontruji rozhořčeně, jako kdyby na tom bylo něco k omlouvání, jako kdyby to bylo čímkoli podstatné.

Na chodbu se z ložnice klientek vpotácela jakási žena středních let v pocintané mikině. „Skupina je na svačině, mazej do kantýny,“ houkla na ni bachařka (klientka evidentně pod Rysolem, domýšlím si, pokud to nebylo přímo Sordium).

Žena poděkovala a přidržujíc se zábradlí, se vydala o patro níž.

„Já přece neříkám, že Rita byla lesba,“ pokračuje bachařka, „říkám, že ve vedení Hnutí byla leseb vždycky aspoň třetina a když se začínalo s komunitami a Hnutí apelovalo, aby ženy odešly od rodin, byla jich víc než půlka. S tím nápadem by jinak členky nikdy nepřišly. To Vás nenapadlo?“ Odmlčela se. „Rita byla standardní bílá heterosexuálka, navíc z dobře situované rodiny, co se vydávala za ubožejší, než doopravdy byla.“

Udělalo se mi nanic.

„Život v rámci rodiny není nic nezbytného a je jedno, jestli to říká lesba nebo někdo jiný,“ namítám rozčíleně. Napadlo mě totiž, jestli nemám co do činění s agentkou.

„Nemohli to říct narovinu, ale všichni tomu rozuměli,“ opáčila.

„Čemu?“ ptám se.

„Pokynu k likvidaci mužského segmentu.“

Připadám si spíš jako s klientem než jako s kolegyní a poprvé mi se vším všudy dochází, co to pro Hnutí znamená ideologicky spravovat tak rozsáhlé impérium. A že se poměry u nás v Instituci asi opravdu lakují na růžovo, když o pár set kilometrů dál stojím s kolegyní na chodbě spřátelené instituce a to, že se jedná o situaci na hraně etické snesitelnosti mi napovídá můj vlastní pocit, že se o tom musím zmínit v hlášení. Jako protiargument cituji samotnou Ritu, ale bachařka mě nenechala ani domluvit.

„Rita je mrtvá.“

„Na mé a vaší práci to nic nemění,“ odpovídám tím jediným možným způsobem.

Úryvek z rukopisu románu, který vyjde na jaře 2018 v nakladatelství Torst.

Chviličku.
Načítá se.
  • Petra Hůlová

    (1979), prozaička. Knihy Petry Hůlové vyšly v angličtině, němčině, maďarštině, polštině, švédštině či italštině.
    Profil

Souvisí

  • Takto nazvané čtyřhodinové pásmo v režii Asociace spisovatelů a časopisu Tvar tvořilo doprovodný program letošního knižního jarmarku malých nakladatelů KNIHEX 06, který se konal v Praze na ostrově Štvanice 19. června. Součástí pásma byla přednáška o protektorátní poezii, moderovaná debata na téma „fašismus versus demokracie“, hudební vystoupení, autorská čtení a performance. Ke třem stěžejním bodům programu – přednášce, debatě a performanci – se vracíme v následující reportáži.

    Reportáže – Literární život
    Z čísla 14/2016
  • Festival spisovatelů Praha 2017
    Feridun Zaimoglu

    Evangelio (úryvek)

    „Mě hladkými slovy neoklameš,“ křičí, „moje zdatnost tady tlí, spím na shnilé slámě, nezahořknu, ale nenechám se obléhat morovým barbířem! Papež, žid a Turci jsou kousky ďáblových hoven, posliněné a upečené.“

    Beletrie – Próza
    Z čísla 18/2017
  • Jiří Kratochvil

    Chlapeček z tajgy

    Zopakujme si, co už víme, totiž že ti, co chlapečka z tajgy (říkejme mu Seňka) objevili, věděli, že je svým způsobem geniální, a žili v naději, že to není jenom svým způsobem.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 17/2017