Lidé
(1940, Brno) absolvoval filosofickou fakultu, obor čeština–ruština. Velice krátce učil a v čase normalizace byl zaměstnán jen jako pomocný dělník. Publikoval v samizdatu a v exilových časopisech. První knížka mu mohla vyjít až v roce 1991 v nakladatelství Atlantis. Následovala řada románů, povídkových a esejistických knížek, dvě inscenované divadelní hry a sedm rozhlasových her. Jeho romány se často překládaly a vycházely francouzsky (nakladatelství Gallimard), španělsky, německy, italsky, polsky, anglicky, rusky, japonsky, arabsky atd. Získal několik literárních cen, např. Cenu Jaroslava Seiferta v roce 1999 a Magnesia Literu v roce 2020. Sám si nejvíce cení romány Uprostřed nocí zpěv, Nesmrtelný příběh, Herec, Slib a Liška v dámu. Jeho tvorba je označována za postmoderní, on sám by spíš řekl, že je magickorealistická. Byl členem disentu, Ludvík Vaculík mu v roce 1978 v Edici Petlice vydal knížku Případ nevhodně umístěné šance. Podepsal Chartu 77.
Nepředstavitelný způsob je to, co překračuje moji představivost. Jsem moc zvědav na literární debut své vnučky, píše jak posedlá, ale její nepublikované juvenilie se sakramentsky liší od všeho, co jsem kdy četl. A takový je i její způsob života. To je svět, do kterého už nepatřím, jen stojím na břehu a dívám se okouzleně i závistivě, ale doufaje, že to, co vidím vyplouvat, není Titanic.
Ještě důležitější však je, co autor Medvědího románu soudí o svém způsobu psaní. Nuže, s pokorou se z určitého pohledu přiřazuje k Milanu Kunderovi, poněvadž podle jeho úsudku oba jsou, ačli nemálo odlišní, spisovatelé „nerealisté“. Pokud se ovšem Kundera obecně vzato hlásí k filosofii literárního existencialismu, Kratochvilovi jsou prý bližší podněty tzv. magického realismu.
Nepředstavitelný způsob je to, co překračuje moji představivost. Jsem moc zvědav na literární debut své vnučky, píše jak posedlá, ale její nepublikované juvenilie se sakramentsky liší od všeho, co jsem kdy četl. A takový je i její způsob života. To je svět, do kterého už nepatřím, jen stojím na břehu a dívám se okouzleně i závistivě, ale doufaje, že to, co vidím vyplouvat, není Titanic.
Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)
V situaci, kdy Evropa prochází a bude procházet rozsáhlými společenskými změnami, tahle cenzura ještě urychlí už teď probíhající banalizaci literatury a ztrátu jejího smyslu.
Emil Hakl
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.
Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…
K letošnímu 80. výročí úmrtí Karla Čapka jsme připravili anketu, ve které jsme se zeptali jak českých spisovatelů, dramatiků či veřejných intelektuálů, tak i několika zahraničních bohemistů, zda a nakolik podle nich rezonuje Čapkovo dílo i v současnosti.
Ještě důležitější však je, co autor Medvědího románu soudí o svém způsobu psaní. Nuže, s pokorou se z určitého pohledu přiřazuje k Milanu Kunderovi, poněvadž podle jeho úsudku oba jsou, ačli nemálo odlišní, spisovatelé „nerealisté“. Pokud se ovšem Kundera obecně vzato hlásí k filosofii literárního existencialismu, Kratochvilovi jsou prý bližší podněty tzv. magického realismu.
Nic z toho, co nám nabízejí spisovatelé, není cosi, co si jenom sami vytvořili, ve skutečnosti to jen nalézají, protože my všichni jsme literatura, totiž její živá materie, ať už jsme, či nejsme si toho vědomi. Ale jestliže je to tak, že příběhy jsou všudypřítomné a že stačí jen sáhnout do nedozírného celku, jaký je pak rozdíl mezi Balzaky a těmi, co ve velkém vyrábějí čtivo?
Bylo v něm něco čaromocného, co občas v ateliéru velice hlasitě rozbouřilo ženské smysly, až tak, že jsem závistivě zabušil do tenké stěny, která mě od ateliéru dělila.
