Lidé
(1940, Brno) absolvoval filosofickou fakultu, obor čeština-ruština. Velice krátce učil a v čase normalizace byl zaměstnán jen jako pomocný dělník. Publikoval v samizdatu a v exilových časopisech. První knížka mu mohla vyjít až v roce 1991 v nakladatelství Atlantis. Následovala řada románů, povídkových a esejistických knížek, dvě inscenované divadelní hry a sedm rozhlasových her. Jeho romány se často překládaly a vycházely francouzsky (nakladatelství Gallimard), španělsky, německy, italsky, polsky, anglicky, rusky, japonsky, arabsky atd. Získal několik literárních cen, např. Cenu Jaroslava Seiferta v roce 1999 a Magnesii Literu v roce 2020. Sám si nejvíce cení romány Uprostřed nocí zpěv, Nesmrtelný příběh, Herec, Slib a Liška v dámu. Jeho tvorba je označována za postmoderní, on sám by spíš řekl, že je magickorealistická. Byl členem disentu, Ludvík Vaculík mu v roce 1978 v Edici Petlice vydal knížku Případ nevhodně umístěné šance. Podepsal Chartu 77.
Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)
Nic z toho, co nám nabízejí spisovatelé, není cosi, co si jenom sami vytvořili, ve skutečnosti to jen nalézají, protože my všichni jsme literatura, totiž její živá materie, ať už jsme, či nejsme si toho vědomi. Ale jestliže je to tak, že příběhy jsou všudypřítomné a že stačí jen sáhnout do nedozírného celku, jaký je pak rozdíl mezi Balzaky a těmi, co ve velkém vyrábějí čtivo?
Jenže být pouhým pozorovatelem je dost obtížné, vždyť ani pozorovatelé pozorovatelů neodolají pokušení zahrát si na pozorované pozorovatele pozorovaných pozorovatelů. A tak si koupil stálou lóži v divadle, protože ho moc zajímalo, jak lidé dokážou to pozorované napodobovat, hrát sami sebe.
V situaci, kdy Evropa prochází a bude procházet rozsáhlými společenskými změnami, tahle cenzura ještě urychlí už teď probíhající banalizaci literatury a ztrátu jejího smyslu.
Emil Hakl
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.
A pak se to už tedy odehrálo. Chlupatý dostrkal Vlasatého před ten portrét. A teď už od něho upřímně čekal, že tady se zastaví, zasekne a začne skutečně trčet. A taky se dočkal.
Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…
Bylo v něm něco čaromocného, co občas v ateliéru velice hlasitě rozbouřilo ženské smysly, až tak, že jsem závistivě zabušil do tenké stěny, která mě od ateliéru dělila.
Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)
V situaci, kdy Evropa prochází a bude procházet rozsáhlými společenskými změnami, tahle cenzura ještě urychlí už teď probíhající banalizaci literatury a ztrátu jejího smyslu.
Emil Hakl
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.
Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…
K letošnímu 80. výročí úmrtí Karla Čapka jsme připravili anketu, ve které jsme se zeptali jak českých spisovatelů, dramatiků či veřejných intelektuálů, tak i několika zahraničních bohemistů, zda a nakolik podle nich rezonuje Čapkovo dílo i v současnosti.
Jenže být pouhým pozorovatelem je dost obtížné, vždyť ani pozorovatelé pozorovatelů neodolají pokušení zahrát si na pozorované pozorovatele pozorovaných pozorovatelů. A tak si koupil stálou lóži v divadle, protože ho moc zajímalo, jak lidé dokážou to pozorované napodobovat, hrát sami sebe.
A pak se to už tedy odehrálo. Chlupatý dostrkal Vlasatého před ten portrét. A teď už od něho upřímně čekal, že tady se zastaví, zasekne a začne skutečně trčet. A taky se dočkal.
Často se stává, připomenul jsem, že únosci rodiče vydírají tím, že dlouho nedají o sobě vědět.
Takže z té dávné mystifikace s „básnířkou“ Vierou (kterou jsem v Kandaulovi uvedl jako okouzlující básnířku Svatavu) zůstala už jenom ta povídka a tahle hrstka básniček:
A potom tam dál seděl vysoko nad lidským pinožením, a jako když se gramofonová deska v závěru zasekne a pořád se škubavě otáčí, tak Kočárník do zblbnutí opakoval liščí říkanku, tam i zpátky, připraven konat tak až do skonání věků.
Zopakujme si, co už víme, totiž že ti, co chlapečka z tajgy (říkejme mu Seňka) objevili, věděli, že je svým způsobem geniální, a žili v naději, že to není jenom svým způsobem.
Má hostitelka (říkejme jí tak, časem připadnem, slibuji, na lepší pojmenování) samozřejmě ví, že nejsem jen tak obyčejnský králík.
Nic z toho, co nám nabízejí spisovatelé, není cosi, co si jenom sami vytvořili, ve skutečnosti to jen nalézají, protože my všichni jsme literatura, totiž její živá materie, ať už jsme, či nejsme si toho vědomi. Ale jestliže je to tak, že příběhy jsou všudypřítomné a že stačí jen sáhnout do nedozírného celku, jaký je pak rozdíl mezi Balzaky a těmi, co ve velkém vyrábějí čtivo?
Bylo v něm něco čaromocného, co občas v ateliéru velice hlasitě rozbouřilo ženské smysly, až tak, že jsem závistivě zabušil do tenké stěny, která mě od ateliéru dělila.
