Příslušníci mé generace měli ještě knihovny, a to o desítkách i stovkách, ba někdy i tisícovkách knih. Ale jestliže bylo kdysi řečeno, že kniha, i jako předmět, je geniální vynález, takže má právo na nesmrtelnost, troufám si tvrdit, že to pořád ještě platí, jen má čím dál větší konkurenci. V internetových možnostech dominují především krátké útvary, povídky a historky a fragmenty a zlomky, ale svou podobu si tam najdou i příběhy s románovou ctižádostí, literatura tam nezaniká, jen je tam přítomna v nejrozmanitějších převlecích a jen je tam živější a čipernější než v knižních deskách. Dokud jsme tady my lidé, ani nemá šanci zaniknout, i když na internetu se opravdické talenty bratří i s grafomany a v nejlepším rozmaru tam třeba i šaškují, metají kozelce a chodí po rukou a běhají po čtyřech a Slovo si tam rozumí s Obrazem a má tak početnou „čtenářskou obec“, o jaké se nesnilo ani bestsellerovým autorům.

Ale zpět. Takže co to vlastně je literatura a k čemu je dobrá? A položme si napřed tu nejhloupější otázku, totiž čemu literatura slouží? A je to otázka stejně hloupá, jako kdybychom se ptali, čemu slouží člověk a celé člověčenstvo? Nuže, i literatura je odedávna šlapka, která slouží čemukoliv a kdekomu, ale zároveň je jedním z posledních útočišť opravdovosti, a chcete-li, taky azylem bytí v pravdě, je vznešená a aristokratická, ale zároveň je taky exilem a královstvím uražených a ponížených, těch žijících v literárních squatech.

Zopakujme si základní fakta: literatura je jen jedním z nástrojů poznání, ale je tou gnósis v původním smyslu, a v tom archetypálním vybavení každého z nás, tedy v doteku s kolektivním nevědomím, může mít i schopnosti hermetiků a ezoteriků, totiž rozsvítit to třetí, kyklopské oko. Jinak řečeno, i literatura je cestou slepeckým labyrintem za tajemstvím našeho života, je slepeckým hledáním světla. Fajn, ale když teď sestoupíme z toho vznešeného piedestalu a vzdáme se gnostického jazyka, tak postačí vědět, že literatura má ve všech svých podobách pořád jednu nenahraditelnou funkci: je semeništěm příběhů.

A zde jsme u toho nejzákladnějšího: lidský svět je bez příběhů nejen nudný, ale taky neidentifikovatelný. Příběhy jsou totiž naše identita, a to jak lidského společenství jako celku, tak i bez výjimky každého z nás. Nikdo nemá šanci příběhům uniknout, i kdyby v životě nevzal do ruky knihu, neotevřel televizor a nedostal se k počítači či chytrému telefonu. Příběhy na nás čekají i v hospodách a všemožných čekárnách, číhají všude, kde se i na chvíli scukne hrstka, chomáč či mraveniště lidí. A běhají teď za námi i v maskách trollů, zahrnují nás dezinformacemi, co nás mají připravit o důvěru a víru v cokoliv, zpochybňují vše a znova nás trénují na život ve lži. A trollové taky vědí, že příběhy, sugestivní historky jsou nejúčinnějšími prostředky manipulování. A přitom posláním příběhů je právě základní orientace v čase a prostoru našich životů, čelit pažravé úzkosti a chaosu naší existence.

Odnepaměti je součástí literatury i její terapeutická, katarzní funkce. O tom vědí své psychoterapeuti ve skupinových terapiích, jak je dovedl k dokonalosti zakladatel psychodramatu Jakob Moreno, bezostyšně čerpající terapeutické techniky především ze dvou Shakespearových her, Krále Leara a Hamleta. A psychodramatem se inspiroval taky divadelník Ivan Vyskočil ve svém Nedivadle. Ale na druhém konci téhož je pak zneužití literatury v programu tzv. inženýrů lidských duší, redukujících literaturu na jeden z nástrojů manipulace. A tady se už účel literatury dotýká jejího smyslu.

Nic z toho, co nám nabízejí spisovatelé, není cosi, co si jenom sami vytvořili, ve skutečnosti to jen nalézají, protože my všichni jsme literatura, totiž její živá materie, ať už jsme, či nejsme si toho vědomi. Ale jestliže je to tak, že příběhy jsou všudypřítomné a že stačí jen sáhnout do nedozírného celku, jaký je pak rozdíl mezi Balzaky a těmi, co ve velkém vyrábějí čtivo? Jednoduchý: spisovatel má a grafoman nemá duši. A říkejme tomu talent. Talent má svou etiku, zatímco grafoman jen svou etiketu: umí poznat a efektně použít, co se právě nosí.

Takže etika je duší talentu. Kdysi jí bylo odhodlání vzkřísit národ ze zapomnění, národotvorná aktivita, jež je v historii naší literatury tím nejobdivuhodnějším tvůrčím aktem. Ale česká literatura procházejíc svou historií nese s sebou i stigma „svědomí národa“ a má tu smůlu, že jí chybí samozřejmost literatur velkých národů a že se musí stále znova ve své identitě prokazovat.

Jenže tentokrát to překračuje pouhou národní identitu. Talent je sice soukromým majetkem autora, jenže celá velkolepá literatura je na hovno, když tady kousek za hranicemi umírají ženy a děti a my k tomu umíme jen mlčet. Právě tady jde o smysl literatury a její schopnost stát se účinným nástrojem a jít proti pandemii lží, a pokud tohle nedokážem, pokud tady selžem, tak se můžeme jít i se svými talenty zahrabat. Protože právě v takové situaci, v jaké teď jsme, se nejpravdivěji definuje literatura.