Tento text vyžaduje několik úvodních a několik dodatečných poznámek.

Ve svém vystoupení v diskusi na téma Co je dnes literatura jsem se uchýlil k úhybnému manévru a namísto svého příspěvku jsem přednesl báseň, která sice možná vyjadřuje moje poselství radikálněji než cokoliv jiného, ale přece jen to byl úhybný manévr. Moje rozpaky byly způsobeny tím, že jsem nechtěl promlouvat z pozice radikální kritiky, radikální negace ve chvíli, kdy jsem byl po dlouhé době přizván do literárního světa. Tyto rozpaky a rozpory pokračovaly i poté a do poslední chvíle jsem váhal, zdali a jakým způsobem mám své myšlenky předložit. Nakonec jsem se rozhodl text rozdělit na dvě části. V této první předkládám souhrn svých myšlenek tak, jak se postupně začaly shlukovat kolem vyslovené centrální otázky, co je dnes literatura. V druhé části představím soustředěnější výklad, v němž osvětlím radikálnost svých tezí předložených v té první.

Obohacen diskusním setkáním v Ústavu české literatury pak mohu svůj příspěvek uvést následovně. Rozlišme tři pohledy na umění. První je ukotven řekněme v materialismu, konzumerismu a utilitarismu a v podstatě vnímá umění (spolu s humanitními vědami a cyklistikou) jako něco nadbytečného, co nezvyšuje ekonomické bohatství společnosti, nepodporuje technický pokrok a jenom zbytečně vysává státní rozpočet. Ten druhý naopak vnímá umění jako ostrůvek svobody, lidskosti a pravdivosti, který je třeba chránit před zmíněnými ‑ismy a tlaky politiky, trhu a přízemnosti. „Pouze v umění je člověk svobodný,“ vyslovila se v diskusi Sylvie Richterová. První perspektiva vnímá umění jako zbytečné, ta druhá jako to jediné, co má smysl.

Ale pak je tady třetí perspektiva, která nevnímá umění jako nevinné, ale naopak jako spolupachatele, jako součást utlačovatelského a nesvobodného systému, jako něco, co spoluutváří a legitimizuje falešné vědomí o tom, kdo je člověk a jaké jsou jeho skutečné možnosti. „Předstírá politika, předstírá věda, předstírá umění, jež zkrášluje nám pouze naše vězení,“ sděluje moje báseň. Umění je náhražka nežitého života v nesvobodném světě. Můj text rozvíjí tuto třetí perspektivu. Nevychází ze soustředěné reflexe současné literatury, ale z vědomí, že jiný svět je možný. Proto se vyjadřuje k literatuře neuctivě a jaksi paušálně a sám bych byl v tom schopen se sebou vydatně polemizovat. Nicméně nechť tato radikální kritika zazní.

1. Literatura a tvorba

Především si myslím, že 90 % těch, kteří se považují za literáty, básníky a spisovatele, by mělo přestat psát. Jednak proto, aby uvolnili místo těm, kdo mají skutečně co sdělit, a jednak kvůli sobě samým – aby si dovolili otevřít se skutečnému a přestali se obklopovat imaginárním.

Současná literatura je těžce kontrarevoluční, dusivá, elitářská – a není to v obsahu, není to v kvalitě, je to v žánrech, rámcích, rámech a institucích. Myslím, že platí avantgardní kritická anebo také částečně marxistická teze, že literatura a umění jaksi uspává, omamuje či jistým způsobem otupuje. Tvorby, která probouzí, máme málo.

Zkrátka literatura a zvláště poezie je dnes fetiš, póza a manýrismus. Totéž se často týká i její reflexe. My vlastně nevíme, co to je, a předstíráme, že to víme, a hrajeme ze setrvačnosti jakousi divnou hru v žánrech a disciplínách stanovených více než před stoletím. Jedni si hrají na autory, druzí na recenzenty. Pouze k teoretikům jsem trochu shovívavější, protože ti se alespoň snaží vnést do všeho toho houští nějaký řád a světlo, zatímco předchozí zmínění vše jenom dále zamlžují.

Literatura, či spíše literárnost jako určitý fenomén či idol, ovládaný ezotericky řečeno jakýmsi egregorem, ne příliš reflektovaným, literatura jako fetiš, soutěž a narcismus… musí být z hlediska skutečného života, skutečného lidství a jeho osvobození vnímána jako cosi vyloženě škodlivého.

Především máme příliš mnoho prózy. Ale vlastně i poezie. Měly by ustoupit a poskytnout prostor reálnému či realistickému, které je však třeba uchopit či zarámovat estetickým způsobem.

Z toho plyne potřeba

a) didaktizace, která navede lidi k autorské tvorbě

b) scientizace – literatura jako výzkum a sebevýzkum

c) gamifikace – literatura jako hra

Zároveň se nám tím zesiluje role editora, dramaturga, kurátora, facilitátora, pedagoga.

Je třeba kultivovat stylistiku, literaturu a estetiku lidí, skrze ně kultivovat lidi jako lidské bytosti a zároveň vytvářet propojený a celistvý svět.

Je třeba kultivovat, utvářet a systematizovat literární, auditivní, výtvarné, vizuální, audiovizuální a mediální žánry, disciplíny a hry. A skrze ně systematizovat jednotlivá znaková zachycení světa.

Je ovšem třeba systematizovat nejenom psaní, editování a vydávání knih, ale i jejich recepci, jejich čtení (byť samozřejmě knihy se dají nejen číst a zároveň číst se dají nejenom knihy).

Je také třeba opustit romantické paradigma umělce jako výjimečného, talentovaného a předurčeného individua a nahradit ho paradigmatem, v němž každý člověk je tvůrcem, protože každý člověk je člověkem, a přijmout tvořivost jako základní kategorii lidského bytí = být člověkem znamená být tvůrcem a tvořit znamená kultivovat se k vyššímu lidství.

A je třeba přijmout jako součást umění i tvořivost neobjektuální, můžeme říci „zvratnou“, v níž výtvorem se stává člověk sám. Aneb jak praví Osho (na kartě Tvořitel z kolekce Osho zen tarot – google it): „… právě oni jsou skuteční tvořitelé, skuteční básníci, protože sami sebe utváří v mistrovské dílo.“ A jak praví Karel Teige:

Romantičtí umělci jsou defektní individua,

ať už to znamená cokoliv.

2. Nový řád

Žijeme na rozhraní epoch, a to jednak z hlediska epistemologického – z hlediska poznání a rozumění tomu, jaká je podstata bytí, člověka a světa, tak z hlediska ontologického – protože způsob a bytí jedince i společnosti se dnes mění zásadním způsobem. Obojí platí, ať na to nahlížíme optikou Jaroslava Duška, nebo Yuvala Noaha Harariho, ať jmenujeme dva z nejvýraznějších myslitelů dnešní doby.

Realita bytí na planetě Zemi došla ve svém pohybu k diferenciaci do absolutní krajnosti a neblahé následky tohoto stavu pociťujeme na mnoha a mnoha různých úrovních. Ať už se jedná o chaos internetového oceánu znaků, střety sociálních bublin, nebo vznik světonázorových skupin obskurního charakteru, které jsou zcela uvězněny ve svých pseudorealitách.

Přitom ale všichni žijeme ve společné realitě, všichni jsme lidé a vyznačujeme se společnými znaky, které nás odlišují od jiných živočišných druhů, případně od jiných inteligentních bytostí žijících v paralelních světech nebo na vzdálených planetách.

A umění a literatura tomuto stavu neprospívají. Už dlouho kráčejí ve směru individuality, zdůrazňují odlišnost jednoho autora od druhého a z originality se stala takřka frenetická obsese, která mnohdy vede k bohapustému manýrismu. Zamlžujícím způsobem oddělujeme člověka a umělce. Měli bychom zkoumat a porovnávat, ne kdo je jaký umělec, ale kdo je jaký člověk!

Co mi vadí na literatuře asi nejvíc, je, že si vymýšlí. Je to jen násobení falše v už tak falešném světě. Tento svět je přece natolik zahlcen simulakry a fikcemi, že ho nepotřebujeme zahlcovat dalšími. Naopak, potřebujeme nástroje, které nám tuto neprostupnou džungli pseudorealit pomohou prosvětlit a nasvítí nám, co je skutečnou realitou.

Potřebujeme nejprve nalézt, definovat a nechat vykrystalizovat to společné, a teprve v rámci něj můžeme vzájemně zkoumat individuální odlišnosti.

Potřebujeme nový řád, který povede k většímu klidu, pochopení a sdílení. A já se domnívám, že tento řád může, ba dokonce musí být primárně estetický. Estetický řád jakožto řád dorozumění, komunikace a vnímání, v jehož rámci teprve budou krystalizovat další nové řády.

Ten návrh, který předkládám, je, že estetický řád se může stát předobrazem pro nalezení řádu reálného. Nově uchopit strukturu, stavbu… Vzít nástroje a figury, které byly vycizelovány na poli literatury a umění, a použít je jako konstitutivní nástroje pro organizaci rozumění o světě.

Ano, potřebujeme nový druh realismu. A to jednak na úrovni samotného vyjádření skutečnosti a jednak na úrovni organizace jednotlivých sdělení, jak už bylo řečeno: na úrovni editace, dramaturgie, redakční a nakladatelské praxe.

Metaforicky řečeno představme si literaturu nikoliv jako nádobu, do níž se chodíme ponořit, abychom si odpočinuli od skutečného světa, ale literaturu jako brýle, okna, která nám pomáhají realitu o to jasněji spatřit, anebo dokonce jako dveře, které nám umožňují vstoupit.

3. Nová avantgarda

Nastíněná vize je samozřejmě konstruována z perspektivy, v níž literatura není ostrovem, zájmovým kroužkem sdružujícím lidi podobného ražení, ale něčím, co nese aspekty na rovině didaktiky, vzdělávání, sociální interakce, organizace mediálních sdělení a v důsledku i na rovině ekonomické a politické.

Jde o to, použít literaturu a umění k organizaci vědění o světě a k organizaci jeho poznávání. Jinými slovy, literatura a umění by se měly stát více vědeckými a sblížit se s humanitními vědami, které samotným tímto sblížením mohou být transformovány.

V zásadě je moje myšlenka následující: jestliže avantgarda a po ní postmoderna stavěly na rozostření hranic mezi uměleckými žánry a formami, ona nová literatura a nové umění, nová avantgarda má za úkol rozpustit hranice mezi uměním a dalšími společenskými institucemi. Jinými slovy provést syntézu umění a vědy, vzdělávání, organizace mediálních sdělení, dále sektoru léčení, a nakonec i ekonomiky a politiky.

Je zkrátka třeba ten avantgardní impuls rozdrobení veškerých hranic uvnitř i vně díla vzít zpátky do hry a dotáhnout ho mnohem dál, než kam s ním došli avantgardní tvůrci. Je třeba ho vzít do hry pro současnou dobu a využít k němu všechny možnosti, které tato doba poskytuje, včetně samozřejmě toho nejpokročilejšího nástroje, který v uplynulém roce rozvířil představy mnohých, jímž je umělá inteligence. Ta v tomto procesu bude užitečná především tím, že je schopna pohotově zpracovat obrovské množství dat, vytáhnout z nich kusy dle nejrůznějších kritérií, kategorizovat, katalogizovat a zároveň na požádání syntetizovat do nových celků.

Umění a literatura, dokáží-li se transformovat, mohou být skutečně předobrazem nové skutečnosti, nové úrovně společenského bytí a umělci a básníci spolu s teoretiky mohou být avantgardou onoho světotvorně transformačního procesu.

Na závěr bych rád zmírnil či zrelativizoval příkrost svých tvrzení. Je pravda, že moje soudy nevycházejí z hluboké znalosti současné literatury. Poté, co jsem literaturu vystudoval jako obor na vysoké škole, cítil jsem se natolik přesycen, že jsem po dobu několika let četl beletrii jen velmi málo a tu současnou prakticky vůbec. Zároveň jsem byl ve snaze dosáhnout autentického bytí a žití směřován mimo oblast umění a literatury.

Ale v posledním roce či dvou jsem se k literatuře začal znovu přibližovat, paralelně s tím, že jsem sám započal publikaci svých za léta nastřádaných děl sbírkou Já, člověk. Dostalo se mi do ruky několik básnických sbírek a dva či tři tituly prozaické. A musím říct, že třikrát či čtyřikrát jsem byl velmi příjemně překvapen, jednou či dvakrát fascinován. Když jsem před několika dny vzal s odstupem do ruky jeden z dílů ročenky Nejlepší české básně, která ve mně před pár lety vyvolávala pouze podrážděnou reakci, spatřil jsem tam, kde jsem původně viděl topornost či unylost, i velkou míru lidskosti a upřímnou snahu zachytit nesamozřejmost lidského údělu na poli básně. Musím tedy uznat, že moje příkrost je dána i neschopností či neochotou k soustředění a přílišnou zaujatostí vlastní vizí. A že při změně naladění bych došel k odlišným závěrům.

Mohu to tedy celé otočit takto: v literatuře a umění se skrývá velký potenciál lidské tvořivosti, ale je jaksi uvězněn v jejich institucionálnosti, v tom, jak rozumíme tomu, co vlastně literatura a umění jsou, v zákonitostech kulturního provozu a v tom, jaké hry jako společnost vůbec hrajeme. Jak tento potenciál osvobodit tak, aby se podílel na pozitivní přestavbě světa, se pokusím rozvést v druhé části tohoto textu.

V Ústavu pro českou literaturu promluvil básník, dnes zazněl hlas vizionáře a teroristy, příště promluví teoretik a pedagog.