3/2024
Náhoda tomu chtěla, že nové trojkněží Kamila Boušky s názvem Dokumenty je v tomto čísle předmětem hned dvojího recenzního čtení. Obě recenzentky, jakkoli k němu přistupují z odlišných pozic, se shodují, že je Kamil Bouška jedním z nejvýraznějších autorů současné doby.
Milí čtenáři a milé čtenářky Tvaru,
toto číslo má v titulu otázku „Co je dnes literatura?“. Je to otázka ambiciózní už tím, že předpokládá, že na ni existuje odpověď. Lépe řečeno: předpokládá, že na ni existuje jedna odpověď.
Takovou odpověď, která by se hodila snad do školy, nabídnout nemůžeme. Můžeme nicméně nabídnout několik textů, jež spojuje jejich Sitz im Leben. Byly totiž prosloveny u příležitosti diskusního setkání, které se pod titulní otázkou odehrálo koncem listopadu loňského roku v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. Účastníkům, kteří nám své debatní příspěvky poskytli – Kamilu Bouškovi, Jiřímu Kratochvilovi a Janu Kubíčkovi –, děkujeme, i kdyby jen za to, že jejich texty mohou zapůsobit jako fotograficky zmrazený okamžik v čím dál rychleji plynoucím čase, v němž literatura žije a možná i – jehož je součástí.
Jenže tím to samozřejmě nekončí, ale naopak začíná. I další texty, které se v tomto čísle sešly, vybízejí, třeba i mimoděk, k promýšlení úvodní záludné otázky. Co když se na ni podíváme podrobněji a rozebereme si ji – také jako ve škole?
Co. Ale není ona literatura vlastně kdo? Není to přece nějaká substanciální danost, žádná „literatura“ není, jsou „jen“ lidé, kteří literaturu dělají, autoři, čtenáři, nakladatelé, kritikové a další účastníci ekosystému. Nejen to umění, ale ten „provoz“. Proto začneme neveselou zprávou, která nás při přípravě čísla zastihla: 18. ledna odešel významný hungarista, překladatel a pedagog Evžen Gál, jehož odkaz spočívá právě v tom, jak pečoval o literární a kulturní „provoz“: cestami společenských setkávání, diplomacie, ediční a překladatelské činnosti, tedy na místech, která se vůči múzické sféře zdají být, řekněme, služebná, vykonal pro sbližování ve středoevropském prostoru jako málokdo. Vzpomínkou na něj přispěla Marta Pató.
Je. Tedy nikoli „byla“, „bude“, ani „měla by být“, nebo dokonce „musí být“. Tempus i modus sloves doporučuji sledovat při četbě příspěvků ze zmíněného diskusního setkání. Odkryjí se nám tím v nich kvality, jichž bychom si jinak ani nemuseli všimnout.
Dnes. Nenápadné příslovečné určení času, které celou otázku redukuje na vlastně docela přijatelnou úroveň. Vždyť dnešní den je, přísně vzato, čtyřiadvacet hodin; pod tím už si něco představíme snáze než pod otázkami po definicích. Ovšem, je to myšleno metonymicky, ptáme se, co je literatura v dnešní době; ale i tak. I při vědomí onoho znepokojivě plynoucího času, o kterém už byla řeč, a vposledku i nedostatku záchytných bodů jsme přece jen na pevnější půdě: Co je literatura pro nás, tady a teď, ve srovnání s tím, čím byla a čím snad jednou bude? K tomu vybírám z rozhovoru s Martinem E. Kyšperským, jenž jakožto hlavní profesí hudebník a herec vidí literaturu pohledem zvenčí, kratičkou, komprimovanou consolatio čili útěšnou řeč:
Když čtyřicátník řekne: ,Toto je nekvalitní, pořádná literatura je jinde. Toto už tady bylo a bylo to navíc lepší!‘, v té chvíli je úplně mimo. Každá generace si nachází svůj zdroj. […] Nepochybně mají mladí spoustu poezie na sociálních sítích nebo v rapu. Je to fascinující.
Snad ano.
Literatura. Zcela v souladu s pravidly aktuálního větného členění stojí to, o co tu běží, na samém konci věty. Takže abychom se vrátili na začátek – co to tedy je, ta literatura, která nás tak fascinuje? Tady nemohu jinak než se obrátit k příspěvku básníka Kamila Boušky, jenž úvodní otázku kontextualizuje společensky a historicky. Z jedné věty z jeho textu – „Psychologickým pozadím takto formulovaných otázek je neurotický strach z nepředvídatelnosti a živelnosti umění“ – vyčítám, jak málo slov stačí k tomu, aby bylo naše tázání subverzivně převráceno a falzifikováno ještě předtím, než se nadechneme k odpovědi.
Náhoda tomu chtěla, že nové trojkněží Kamila Boušky s názvem Dokumenty je v tomto čísle předmětem hned dvojího recenzního čtení. Obě recenzentky, jakkoli k němu přistupují z odlišných pozic, se shodují, že je Kamil Bouška jedním z nejvýraznějších autorů současné doby.
Přeji vám, vážení čtenáři a vážené čtenářky, znepokojující čtení.
To hlavní
-
Já se dosud Na Zábradlí nezeptal, proč si najali mne. Jestli mají rádi Květy, nebo jestli slyšeli něco scénického, co jsem dělal jinde. Ale není to tak, že bych tam házel moc kyšpersko-feelingu, snažím se spíš napsat písničku tak, jak si myslím, že by ji složila postava ve hře, co chce říct něco o sobě.
-
Přese všechny výhrady, které zde zazněly (věřím, že čtenářstvo pozná, které z nich jsou myšleny vážně a které s nadsázkou), jsem přesvědčená, že Kamil Bouška představuje výjimečný hlas současné české poezie. Dokazuje, že „intimní“ a „angažované“ nemusí být v rozporu; že angažované nemusí znamenat didaktické, prvoplánové, apelativní; že intimní nemusí znamenat sebestředné nebo trapné.
-
Hodnocení je akt, při kterém je hodnotícím subjektem aktivně přiřazována hodnocenému objektu určitá hodnota; žádný text nemá hodnotu (nebo ji nepostrádá) sám o sobě. Hodnota ale nevyplývá ani z dostačivosti plnění zodpovědnosti. Záleží na kritériích, která k textu přiložíme.
-
Ve výsledku žasneme nad všemi těmi strašlivými nápady v tom ohromném množství. Bouška je mistrem básnického řemesla, rovněž mistrem kruté satiry a mistrem bolestivé pointy.
-
Nic z toho, co nám nabízejí spisovatelé, není cosi, co si jenom sami vytvořili, ve skutečnosti to jen nalézají, protože my všichni jsme literatura, totiž její živá materie, ať už jsme, či nejsme si toho vědomi. Ale jestliže je to tak, že příběhy jsou všudypřítomné a že stačí jen sáhnout do nedozírného celku, jaký je pak rozdíl mezi Balzaky a těmi, co ve velkém vyrábějí čtivo?
-
Básník Miloslav Topinka nám ve svém esejistickém díle odkrývá cestu hlubokého vhledu do podstaty všech věcí skrze poezii, jakožto jedním z možných mystických prostředků k dosažení porozumění univerzu. Nejde tedy o pouhou literaturu, ve svých textech nám nastiňuje pravou moc slova, která nás provází už od počátku světa, jak je psáno už v bibli: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh…“
-
Čím je v tomto světle dnes literatura? Krmivem pro technologie, hadrem vylisovaným výrobní linkou, produktem laboratoří, abstraktní mlhou, fašírkou, dekorací debilizované masy. Pokud by tímto literatura a kultura vůbec měla být v budoucnu, pak je cenná a úctyhodná každá destrukce všeho, co k takové budoucnosti vede.
-
Anja Portin vypráví zimní příběh o neutěšené osamělosti, který postupně košatí a rozkvétá jako Amandiny jabloně, nabírá na síle a graduje při velké vánoční hostině Zapomenutých. Je to příběh dětí, které zoufale touží po pozornosti. Je to příběh rodičů, kteří se nedokážou, nemohou nebo nechtějí o své děti starat.
-
Umění a literatura, dokáží-li se transformovat, mohou být skutečně předobrazem nové skutečnosti, nové úrovně společenského bytí a umělci a básníci spolu s teoretiky mohou být avantgardou onoho světotvorně transformačního procesu.
-
kdyby slova byla na příděl
možná bysme se s nima
naučili zacházet -
I díky onomu prolínání různých sfér, ve kterých se pohyboval, zachycuje Karel Hrubý spíš svět, v němž lidé řeší vlastní dilemata a strasti, místo aby se výrazněji uchyloval k dějinným zobecňováním.
-
v časech odlivu
sbírat mrtvé schránky
stavět skrýše
skrz skulinky
pozorovat vlaštovky
jak létají nízko
nízko nad sídlišti -
Poněkud přeháněje by se zato dalo povědět, že balkánští či vojvodinští vesničané (povýtce mladšího věku), jejichž přirozené životní peklo tu spisovatel neúprosně a zároveň s porozuměním zpodobuje i se sebemrskačským úsilím ho reflektovat, vnímají svůj život jen od pasu dolů a také ho žijí jen od pasu dolů.
-
Filozofická fakulta není obrazem své společnosti, ale jejím předobrazem. Uskutečňuje ve svých každodenních krocích, spolupráci, a umím si představit, že i v celkem vážných sporech, něco svébytného a suverénního, k čemu se bude moci česká společnost dlouho odkazovat.