Příběh první:

Dne 13. listopadu minulého roku vychází na webu H7O článek Miroslava Balaštíka s názvem „Etický obrat v literatuře“, věnovaný několik měsíců starému sporu mezi Alenou Mornštajnovou a komiksovou autorkou Toy Box ohledně údajného přivlastnění si příběhu této onou a z toho plynoucích etických implikací. Spor ani článek nemá smysl reprodukovat, s nimi jsme jistě obeznámeni. S čím nicméně asi všichni obeznámeni nejsme, je diskuse, která se rozproudila téhož dne pod příslušným postem na sociální síti Facebook. Tato diskuse se soustřeďuje kolem otázky, co je kritériem kvality literárního textu, v tomto případě románu, a velmi rychle gravituje ke dvěma názorovým ohniskům. Vycházejíce z odlišně přečtené Balaštíkovy teze, že dochází k titulnímu etickému obratu v kritice, tvrdí jedni, že vnášení vnějškových kritérií do hodnocení umělecké literatury je cesta do pekel, zatímco druzí hájí etické hledisko v kontrastu k tomu čistě estetickému, tedy autonomistickému, a dokonce naznačují, že je vhodné je začleňovat do rozhodovacích procesů na úrovni nakladatelské nebo editorské.

Samozřejmost první:

Převaha estetické funkce činí z věci nebo aktu, na kterých se projevuje, autonomní znak, vyvázaný z jednoznačné souvislosti se skutečností, ke které ukazuje, i se subjektem, od kterého vychází, popř. ke kterému směřuje (původce a vnímatel uměleckého díla). Čistý estetický znak, kterým je umělecké dílo, nemá ani tehdy, sděluje-li, platnost sdělení; naznačuje-li možnost praktického užití (jako nástroj nějaké činnosti atp.), není k tomu, aby toto zdánlivé určení vykonával; jeví-li se výrazem duševního stavu (jako např. lyrická báseň), nevyjadřuje jej se závazností dokumentární atp.
Jan Mukařovský: „Umění“, in: Studie I, ed. Miroslav Červenka a Milan Jankovič, Host, Brno 2000, s. 186–187

Příběh druhý:

Součástí jistého mezinárodního literárního festivalu je prezentace rezidentů z partnerského programu na podporu tvůrců a jejich překladatelů. Mají za úkol odprezentovat kratší útvar v žánru deníkového záznamu. Zatímco středoevropský autor, který se večer předtím zkalil a prošvihl termín odevzdání, vesele píše o tom, jak sedí v kavárně a vesele píše o tom, jak se večer předtím zkalil a prošvihl termín odevzdání – a překladatel tento jeho elaborát rovněž vesele překládá do jiné středoevropštiny –, jiná zahraniční autorka se svěřuje s tím, že nemůže jinak než psát o Palestině. Ale jen v určitých mezích, protože za žádné vícepráce nedostává zaplaceno. „Literatura je negociace moci,“ říká s odkazem na své migrační zázemí a v návaznosti na zkušenost z dvojjazyčné domácnosti mluví o jazyce, moci a identitě: znalost angličtiny jí umožnila rychleji, ba dokonce vůbec navazovat kontakty v cílové společnosti a tato zvýhodněnost, toto privilegium vychýlilo mocenskou dynamiku v rodině ve prospěch pólu, kde v souladu s tradičními hodnotami být nemá. Třetí autorka je trans žena tmavé barvy pleti a na rozdíl od své předchůdkyně nepokládá za nutné činit z negociace moci součást své umělecké výpovědi vůbec, témata jako jazyk, identita a moc ponechává zcela stranou.

Když se z této perspektivy podíváme na otázky moderátora, dostáváme se k pozoruhodnému zjištění: že totiž debata není formována žádným vnějším předporozuměním. Tam, kde bychom čekali otázku typu „Řekněte nám, co si tady máme myslet o portugalské kolonizaci Afriky? A mimochodem, už vám někdo řekl, že umíte skvěle anglicky?“, případně „Jaké to je, být trans ženou somálského původu mezi námi normálními?“, přijde ve skutečnosti otázka: „Jaké to je, být tady jedinou básnířkou mezi samými prozaiky?“

Samozřejmost druhá:

Každé umělecké dílo odpovídá v té či oné míře na sociální zakázku: chce být čteno, splňuje jistou touhu nebo potřebu čtenářského publika, autor píše pro někoho. Povíme-li totéž ze stanoviska tvůrčího subjektu, řekneme, že již sociální původ autorův, jeho třídní příslušnost, povaha jeho vzdělání, ráz jeho talentu a ovšem i jeho vlastní tvůrčí záměr ho předurčuje, aby se svou tvorbou zacílil a obracel na určitou vrstvu čtenářskou, definovanou sociálně, kulturně i mravně.
Václav Černý: Úvod do literární historie, SPN, Praha 1993, s. 54

Příběh třetí je archisyžet, v němž se slévají příběhy výše popsané. Když se dnes tážeme po tom, co je dnes literatura, vyprávíme si ho pokaždé znovu. Vyprávíme si jej pokaždé všude tam, kde připouštíme, aby se funkce, jež má literatura splňovat, dostaly do konfliktu. Vyprávíme si jej na prvních bilancích; na stránkách literárních časopisů i na fórech vybavených natolik nezpochybnitelnou autoritou, jako byl sjezd spisovatelů v roce 2022. Tam zejména.

Přitom víme, že ten plurál u slova „funkce“ je namístě. Estetická funkce není jedinou funkcí, kterou literatura plní, něco takového by netvrdil ani ten Mukařovský, ani jeho ideoví inspirátoři, lingvisté; na bohemistice se to učí v prvním ročníku a je – nebo aspoň byl – to u zkoušek oblíbený chyták.

Otázka se dostává do problematické roviny, když zaměníme funkci za, řekněme, zodpovědnost: má být literatura zodpovědná k mimoliterární skutečnosti? Pár příkladů: ekonomické – má být autor odpovědný zákazníkům, kteří za jeho produkt platí, respektive neplatí? Lze přistoupit na to, že se pekuniárními mechanismy stanovuje hodnota díla a kritikové povýšenecky zasahují do suverénních rozhodnutí čtenářstva, které si navzdory tomu přece jen neukázněně čte to, co samo chce? Má být zodpovědná souvislostem společenským a společenskokritickým, dokonce snad působit i výchovně a didakticky, protože chudinka čtenářstvo si nemusí být vědomo toho, že je to, dobrotivé nebe, pouhá fikce? (Tady zcela záměrně motám několik odposlechnutých argumentů dohromady, ale nedá mi to: pokud jde o čtenářské kompetence, povšimněme si prosím příkrého rozporu s předchozím.) Má být zodpovědná maximám etickým a dávat pozor, aby někoho náhodou netraumatizovala, což je ve světě problém mnohem širší než ten, o kterém psal Miroslav Balaštík? A abychom byli úplně up-to-date, lze souhlasit s tím, že literární kritika je, ó hrůzo, z týchž mimoliterárních důvodů ve stavu názorové impotence, jak napsal před několika dny v článku „Kritik není terapeut“ na webu H7O Libor Staněk – a má tedy i kritika nést zodpovědnost za to, aby byla, případně nebyla – z toho článku mi nebylo jasné, co je vlastně dobře a co špatně – poplatná cílům terapeutickým, tedy opět teleologicky zaměřená mimo sebe samou? A když už jsme u toho, kdo to vlastně je – ta literatura? Autoři, nakladatelé, kritikové, čtenáři? Nebo celý ekosystém? A jak se proboha zorganizujeme, abychom tu zodpovědnost unesli – není to náhodou také tak trochu negociace moci?

Samozřejmost třetí:

Jedna ze standardních otázek k našemu tématu zní: jsou hodnocení subjektivní, nebo objektivní? Tato alternativa se ukazuje být až příliš jednoduchou: hodnocení si nemohou dělat nárok na časově a kontextuálně nezávislou platnost, právě tak málo se však omezují na hodnotícího jednotlivce; mnohem spíš mají subjektivní, stejně jako intersubjektivní složky.
Heinz Ludwig Arnold – Heinrich Detering (eds.): Grundzüge der Literaturwissenschaft, Deutscher Taschenbuch Verlag, München 1997, s. 590

Přiměřeně ukvapený závěr:

Hodnocení je akt, při kterém je hodnotícím subjektem aktivně přiřazována hodnocenému objektu určitá hodnota; žádný text nemá hodnotu (nebo ji nepostrádá) sám o sobě. Hodnota ale nevyplývá ani z dostačivosti plnění zodpovědnosti. Záleží na kritériích, která k textu přiložíme. Pravda jednoho nemusí být a většinou také není pravdou druhého: oběti, migranta, krasoducha, imanentisty, autora, kritika. Debata vedená v poměru vylučovacím je redukcionistická, zjednodušující, a jak vidíme právě na oněch sociálních sítích, nutně končí v aporiích. To, co potřebuje, je překonat intelektuální lenost a vykročit k dalším otázkám: Za jak závazná považuji svá kritéria já? Na základě jakých myšlenkových operací jsem k nim dospěl? S jakou výbavou vstupuji do dialogu s kritérii těch ostatních? A konečně, jsem vůbec k takovému dialogu ochoten?

Politika je negociace moci – na rozdíl od literatury nepochybně. Je, nebo by měla být, vyjednáváním mezi pluralitou kritérií, názorů a zájmů. Pokud toto platí, je dnes literatura politikum.