Starý iluzionista prostě klade pasti. Přesto jeho nonsensy, hry a dadaistické kousky nejsou jen náhodné tahání králíků z klobouku.

Nesmíme ale mezi těmito temnými trumfy zapomenout na polohu, která je V nebi (a nejen tam) také přítomná: mírná, zranitelná, naprosto osobní. Je to otevření se všemu, jakkoliv bolestivému. Je to básnické naslouchání druhému člověku, často v intimní blízkosti, s nebezpečným, ale nezbytným vydáním se. Právě takovou básní celá sbírka končí (najděte si ji). Takové básně jsou rozesety po všech Ohniskových sbírkách (najděte si je).

Pokud se vám zamlouval Milan Ohnisko coby mistr zkratky a hořkého aforismu, zvykněte si, že dávkování se v nové sbírce změnilo.

Pokaždé, když čteš báseň
měj prosím na paměti

že

ty se opakuješ / protože nechceš mlčet

Česká literatura
plna pánů, plna dam:
„Popo-papa-pampa-dam!“

Surrealismus není uměleckou školou. – Surrealismus není estetika a nevyznává žádnou estetiku. Neexistuje žádná ortodoxie surrealismu. Neexistuje jednotné slohové surrealistické tvarosloví… – Pokládám surrealismus a) za konečnou etapu ve vývoji Umění, protože strhl přehradu mezi autorem a jeho objektem, a b) zároveň za začátek nové epochy, kde […] na surrealistické základně, zaujímající všechen lidský duševní život, se soustřeďuje úsilí poznat jeho „temné síly“ a nalézt pro ně takové podmínky, které by umožnily jejich nejprudší rozvoj ve prospěch osvobozování člověka.

Generační střet mezi autory tu určitě je. Je evidentní, že u mladších básníků často – neříkám vždycky – hraje v poezii prim spíše ideový či ideologický postoj než práce se slovem. Nedivím se vůbec těm postojům. Každý vyhraněný postoj je lepší než žádný nebo zdánlivě žádný. Nestrannost je vždy jen domnělou nestranností. Poezie ale není věcí stran, poezie je všestrannost, je to přírodní rázová vlna.

Ale bez legrace – vidím to blbě. Kombinace nevyzpytatelných a nebezpečných osob, jakými jsou Trump a Putin, klimatické změny a tak dále, to je opravdu třaskavá směs. Bojím se války. Bojím se, že válka se z Ukrajiny převalí do Evropy, která na ni není dostatečně připravena, a Trump nás v tom nechá.

Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.

Když recenzuji sbírku poezie, vždycky se ocitnu u psaní obrovských úvodů, ve kterých si stěžuji na nedostatek české poezie přeložené do italštiny. A pak mi pro samotnou sbírku, kterou mám recenzovat, pokaždé zůstane málo prostoru. Možná jsem trochu posedlá.

Jeden z důvodů, proč jsem sbírku chtěla vydat v Bílém Vigvamu, je právě to, že si hodně zakládá i na vizuální stránce knížek. Čteme celým tělem, takže i to, jak knížka vypadá, hodně ovlivňuje, jak vnímáme její text.

Zabývám se dějinami 20. století, mimo jiné tedy. Především mě zajímají formy totality a to, jak se etablují ve společnosti a jak v ní působí. Protože si myslím, že jsou organickou součástí moderní společnosti a jsou tady stále přítomné, jen jsou skryté pod povrchem. A pokud si na to nebudeme dávat pozor, zase to dřív nebo později v plné síle vyplave na povrch a budeme se divit.

Abych pravdu řekl, v podstatě nijak, nanejvýš druhotně, zprostředkovaně… (Arnošt Goldflam)

Doba Olegů Susů a Janů Lopatků je definitivně za námi. Literární kritika jako řemeslo zanikla, to, co ji dnes nahrazuje ve stejném dresu, je víceméně marketingový nástroj. Připouštím, že někteří se snaží držet praporu, ale jsou to jen takové mše pro hrstku podobných blouznivců. Role se otočily, nejdřív se „vymyslí“, nebo spíše převezme výraz, a pak se teprve naplní. (Jakub Šofar)

Je zajímavé, jak jedna kniha může člověka obohatit a poskytnout vysvětlení něčemu, co nebylo zřejmé. Když jsem četl Patricka Sériota, tak mi došel celý ten šílený oblouk až k současnosti. V šedesátých letech znovu oživil ideu eurasiánství Nikolaj Gumiljov, který ji dál rozvíjel, včetně praštěných konceptů propojení klimatických podmínek, kosmického záření a geologického podloží ve vlivu na etnogenezi, na vývoj ruského národa.

Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)

Budu pohřben ve Střelicích na hřbitově. To je tutovka. Byl jsem se ptát na úřadě, jestli bych si tam už nemohl zamluvit místo, že bych dal jako zálohu, postaral se o náhrobek a vůbec bych vše nachystal. Paní se začala smát, ať neblázním, že je tam spousta místa.

Ty jsi byl, Michale, totiž především básník! Básník, jehož stojí za to na tomto břehu číst. A Tvůj odchod na tom pranic nemění.