Milý Michale,

svoji jedenáctou a definitivně poslední sbírku jsi nazval Na druhý břeh. Její motto – „starý vtip“ – zní následovně:

Dva na sebe volají přes řeku:
Prosím tě, jak se dostanu na druhý břeh?
Co blázníš, vždyť už tam jsi!

Tvůj nečekaný odchod mi ostře připomněl, že od druhého břehu každého z nás v každém okamžiku dělí jen vlas.

„Ale ani bolest nedožijem, tak jsme tu nakrátko…“ napsal v básni „Mozartiana VII.“ Vladimír Holan. Také o něm jsme spolu mluvívali při našich setkáních v kavárně Nona na Národní třídě. Bývalo to po jistý čas místo našich spikleneckých schůzek. V Noně jsme si navzájem četli a komentovali své nové básně a povídali si o všem možném, především ovšem o poezii a o výtvarném umění. Mluvil jsi víc Ty, protože jsi toho víc věděl (přesněji: věděl jsi toho nesmírně mnoho!), a já naslouchal. Nezapomenu na Tvůj dlouhý a sugestivní kunsthistoricko-psychiatrický výklad bizarních šklebů „charakterových hlav“ sochaře F. X. Messerschmidta. Přišel jsi s dokonale vysoustruženým klíčem, jak těm šklebům rozumět, a posléze jsi o tom napsal vědeckou práci a publikoval ji v němčině. Silným zážitkem také bylo, když jsi mne pozval do svého domova kousek od Bílkovy vily a ukázal mi svou prvotřídní sbírku obrazů a soch věhlasných mistrů české moderny.

Moje vděčnost patří Tvé nezištné ochotě, s níž jsi mi kdysi sehnal skvělého ambulantního psychiatra. A udělal jsi toho pro mě v tomto punktu víc… Naposled loni na jaře během mé hospitalizace na otevřené části Tvého oddělení 23 v Bohnicích. Během svého mnohaletého primariátu jsi toto oddělení pozvedl na vysokou úroveň (a lze je každému, kdo by to snad potřeboval, jenom doporučit). Když jsi zjistil, že jsem se coby „pacoš“ ocitl v tvém revíru, brával jsi mě několikrát týdně do své podkrovní pracovny emeritního primáře, která už na první pohled dávala tušit, že je útočištěm pro bytostného umělce; ostatně mnoho Tvých básní vzniklo právě tam.

A já měl náhle pocit, že si povídáme jako kdysi v Noně… Ukázal jsi mi nedaleký strom, na který kdosi namaloval červený otazník, jenž dal vzniknout názvu Tvé předposlední básnické knihy a těmto veršům v ní: „Otazník barvou na stromě. / Co tady přečká?“ Zasvěcoval jsi mě do tajů a dějinných peripetií bohnického areálu; to díky Tobě jsem objevil a často pak navštěvoval „hřbitov bláznů“ – jehož genius loci je vskutku mimořádný. Také jsi mi prozradil, že mezi bývalou márnicí a hřbitovem vede podzemní chodba, jíž kdysi stěhovali nebožtíky, aby časté převozy rakví neznepokojovaly místní obyvatelstvo. A že sis z jistého naléhavého důvodu pár dnů po 17. listopadu 1989 oblékl mantl, nasadil čelovku a vydal se ji prozkoumat…

Obdivoval jsem v duchu Tvoji paměť a vyprávěčský um. V jednom okamžiku jsem Ti řekl, že bys měl napsat knihu pamětí. Jasně si vybavuji, jak ses na mě podíval a trochu nedůvěřivě, ale i zaujatě svým tichým hlasem pomalu řekl: „Myslíš…?“ Ano, myslel jsem to tehdy zcela vážně. A myslím to vážně i teď, když vím, že ji už nikdy nenapíšeš.

Z Tvých básní jsem měl asi nejradši tuhle, ze sbírky Pootevřeno:

Pobřeží

Na dlouhém pobřeží
nejsem odpověď,
jen kráčím.

Anebo možná tuto, z Červeného otazníku:

V alejích

Na podzim každý list
padá sám za sebe.  
Každá melodie
musí zmlknout jen tobě.
List padl uchem k zemi
a být já
je nepravděpodobné.

Ty jsi byl, Michale, totiž především básník! Básník, jehož stojí za to na tomto břehu číst. A Tvůj odchod na tom pranic nemění.