Cítím blízkost ke směrům, kterým říkáme psychodynamické. To znamená, že se zabývají vnitřními silami a hybateli duše, které se pohybují na úrovni vědomí – nevědomí.

Vždycky mě zajímalo, jak v textech fungují motivy – jak se z nich rodí složité významy různých řádů, jak to, že jsou čitelné pro některého čtenáře, zatímco pro jiného vůbec, zda jsou jakožto jazykové jevy nějak limitované, nebo mohou nabývat katarzních, či dokonce zjevitelských funkcí.

Vyhlášení zmíněných cen chápu jako vyjádření podpory skomírající literární kritice a živořícím literárním kritikům.

Všude se mě ptali: proč vy Češi jste tak hysteričtí, když tam nemáte ani nohu? Vždyť uprchlíky tu máme my!

Anna Bolavá loni po básnické prvotině Černý rok (2013) přišla také s debutem prozaickým, románem Do tmy (2015). Tento lyricko-naturalistický příběh Anny Bartákové (zase ty iniciály!), posedlé sběrem léčivých bylin, si získal značnou pozornost a přízeň kritiky, která předminulé úterý vyvrcholila oceněním Magnesia Litera v kategorii prózy. To jsme ovšem v době autorizace tohoto rozhovoru ještě netušili…

Ladislav Zedník je vášnivý paleontolog, invenční básník a nově také zapálený fotograf a provozovatel interaktivního Triloparku. Sešly jsme se s ním u příležitosti nedávného vydání jeho třetí básnické sbírky Město jeden kámen, která vyšla v nakladatelství Dauphin společně se Simoninou třetí knihou poezie Tance. A ano, Láďa Zedník je náš kamarád, nevykáme mu.

Jsem ráda, když se lidé při vzpomínání usmívají a poznávají, co bylo hezké a co jim nikdo – ani smrt – nemůže vzít.

Česká umělecká scéna je hodně uzavřená, vystačíme si sami. To vynikne ve srovnání s tím, jak aktivní jsou v navazování mezinárodní spolupráce třeba Poláci.

Petr Borkovec vidí svůj Herbář k čemusi horšímu jako něco mezi atlasem a skládkou.

Útlý celek působí ulítle – nesvázaně, svobodně, hravě, jako by se autor a vypravěč pokoušel překonat svou nechuť k závazku, lenost k disciplinovanému psaní na čas v daném formátu – a ono to najust vyšlo tak, že se z rozvolněnosti nestala rozvalina.

O něco vyhraněnější je situace poezie, její zoufalí nakladatelé se totiž orientuji výlučně na podzimní sklizeň a stále výraznějším bodem ve strategických úvahách nakladatelů o datu vydaní plánovaných titulů je zjevně konaní festivalu Tabook.

Šesté číslo magazínu Ravt je čistě básnické.

Je máj 65
před studentskou maškarádou
křepči Američan, který přiletěl z Moskvy, Varšavy a Krakova
odkud nebyl vyhoštěn
aby přiletěl do Prahy, odkud bude vyhoštěn

Verše této poezie nejsou reynkovské, jak je Pavlu Kolmačkovi často přiřkáváno – na to jsou příliš temně děsivé a současně posvátnou hrůzou a jasným světlem prozření oslněné, divoké a nekrocené.

RAVT je dočasně pozastaven! Více čtěte po rozkliknutí.

Snad jen, že poezie by neměla být ponížena na zpravodajku, na pracovitou dokladačku skutečnosti, která se ve snaze vyjmenovat vše zastaví jen krok před výrazně dořečeným vysvětlením od zcela spolehlivého vypravěče.

Senzačnost se zdaleka nemusí týkat jen jednotlivých titulů, ale rovnou autorů, uměleckých směrů či celých národních literatur per se.

Literatura (a literární kritika) psaná ženami je něco docela jiného než písemnictví mužů.

Ačkoli období předlistopadových represí, jak jsme doufali, skončilo, je česká literatura stále předmětem nejrůznějších zákazů, pravidel, tabu a velkých nezpochybnitelných pravd.