1. Co vás přivedlo do České republiky a proč tu setrváváte/ působíte? Kolik let zde žijete?
2. Přejete si stát se součástí české literární scény, resp. jste její součástí? Pokud ano, bylo pro vás obtížné stát se její součástí? Máte pocit, že je v ČR vaše dílo vnímáno, že zde má příležitost rezonovat?
3. Jsou vám současná česká společnost a česká literatura blízké, cítíte se tu “doma”?
   (anketou jsme oslovili autory tohoto čísla Ravtu i další spisovatele-cizince žijící v ČR) 

Justin Quinn
Náhoda. V roce 1992 chtěl jsem vypadnout na pár měsíců z Irska, a ještě tu žiju.
Vnímám to jinak. Jsem spisovatel, žiju tady, to znamená, že jsem součást zdejší literární scény. Je to omyl, si myslet, že česká literární scéna se odehrává jenom v češtině. Situace je mnohem zajímavější, jak jazykově, tak kulturně. Sama jako básnířka a kritička máte přesah do anglofonní literatury – v té zóně se setkáváme. A toto setkání je součást české literární scény. Příští rok na bohemistice FFUK budu mít seminář s názvem “Česká literatura od 1948 do 2019: anglická díla”. Přijďte se podívat.
Ač nejsem občan, jsem tady doma. Mluvím a píšu česky. Dělám chyby, ale Češi taky dělají chyby, byť jiného typu, než jsou moje. Česká společnost a literatura mi nejsou blízké, spíš v nich jsem, a rád.

Alexej Sevruk
Do ČR mě přivedli mí rodiče. Rozhodli se využit vládní program České republiky, který umožňoval volyňským Čechům a jejich potomkům návrat do historické vlasti. Zařadili jsme se tak po bok milionů Ukrajinců, které neútěšné okolnosti a nevábné vyhlídky vypudily z domova a donutily hledat lepší podmínky pro život. V souvislosti s devadesátými lety se mluví o tak zvané čtvrté vlně ukrajinské emigrace. Bylo to v roce 1995, bylo mi tehdy dvanáct let. V Česku žiji už pětadvacátým rokem. Zatím jsem tu tedy strávil dvě třetiny svého života a našel jsem si tu druhý domov.

Definujeme-li národní literární scénu jako jakýsi virtuální prostor, na němž autoři a další aktéři literárního provozu prezentují svá díla, pak součástí české literární scény jsem. Úplně se tam vidím, někde vzadu, v rohu, mimo světelné kužely reflektorů. Dělám komparz, převlékám se tu za stromeček, tu za nějakého nevábného brouka nebo podivného kytovce. Snažím se při tom zaujmout obecenstvo svými tématy, která beze sporu jsou jedinečná a neopakovatelná mimo jiné svým osobitým hlediskem a zpracováním. Což ostatně platí pro kohokoliv z flory a fauny, která se tu vystavuje. Snažím se nebzučet příliš rozčíleně. Aby mě snad z tohoto zemského ráje někdo nevykázal na nějakou jinou scénu. Třeba na ukrajinskou, jejíž součástí se z různých důvodů cítím být o něco méně.

Jak jsem se tu ocitl? Těžko říct. Nedával jsem si za cíl se na tuhle scénu vyšplhat. Začal jsem psát, pak už to nešlo zastavit. Prosadil jsem se jako překladatel – jako zprostředkovatel předních ukrajinských autorů, kteří skutečně mají co říct, ale mají tu smůlu, že jim tu nikdo nerozumí, a tudíž je nikdo neslyší. Pak jsem si vymyslel alter ego – ukrajinského queer autora, kterého jsem „přeložil“ do češtiny. Toho už nešlo ignorovat. A když ho vzali na milost (upřímně doufám, že se tak stalo nejen z mimoliterárních důvodů), tak mi to dodalo odvahu nabízet k otištění vlastní věci pod svým jménem. Čas plynul a pak mi najednou ve Větrných mlýnech vydali knihu s doslovem Patrika Linharta, na kterou vyšlo asi pět recenzí, psaných s větším či menším přijetím, případně nepřijetím. Mnohem více ohlasů se mi dostalo od známých a kamarádů. Byla to velká podpora. Každá zpětná vazba a každý ohlas, třeba i negativní, je pro autora hodně důležitý. Pomáhá to vyvíjet se a autorsky zrát.

Ano, cítím, a vzhledem k tomu, co jsem uvedl výše, to ani nemůže být jinak. Nejde jen o čas strávený v Česku, o české předky či o české občanství, ale především například o školství, jehož integrační potenciál není radno podceňovat. O české literatuře se tady mluví jako o „naší literatuře“, o českých dějinách jako o „našich dějinách“ a o českých zemích jako o „naší vlasti“ a tenhle pohled jako dítě či mladý člověk chtě nechtě přebíráte. A to nemluvím o tom, že si tu osvojíte jazyk. A když projdete českým školským systémem od základky po vejšku, tak zapadnete do společnosti, či možná přesněji řečeno, do některé z její bublin. Takto socializován žijete ve společnosti, sdílíte stejné problémy, chováte podobné naděje a obavy, řídíte se podobnými motivy, žijete podobnými příběhy, tématy, mýty a sny. Což je látka, z níž se vyrábí literatura.

Jorge Zúniga Pavlov
Politika, studentské angažování v boji proti diktatuře generála Pinocheta, a to od roku 1983 do 1988. Jsem zde od listopadu roku 88. Narodil se a žije tu můj syn, a to je ten hlavní důvod, proč tady být. On je Čech.

Na tuhle otázku se složitě odpovídá, spíš bych si přál, aby česká domácí literatura nebyla tak do sebe zaprďěná a pochopila, že sice literatura je jazyk, ale především život, příběh, téma. Mně se zdá, že tady převládá jistý druh šovinismu. Vše, co zde sympatizuje se světem a má kořeny mimo českou kotlinu, je dost často jen jakýsi projev navenek. Jen formální. Je také pravda, že občas mám pocit, že literatura zde prožívá své hledání. Něco jako hledání obrození, něco jako potřebu se situovat v dnešním světě a zůstat českou literaturou, ale já myslím, že to je blbost, že dnes už literatura nemůže mít přívlastek národního charakteru, přestože jazyk hraje velkou roli v její tvorbě. Český jazyk je krásný jazyk, ale bohužel mluví jím příliš málo lidí, a proto se nevyvíjí tak rychle jako jiné.

Osobně se cítím být součástí, ale myslím si obecně, že my cizinci píšící zde její součástí nejsme. Problém českého literárního prostředí je, že zde se chápe literatura pořád jako národní záležitost. Jsou jiné národy, kde je literatura uchopena jinak, protože rovnice jazyk = literatura je nesmysl, to nestačí. Kdysi byla Praha město vícero literárních tradic. Situace je diametrálně odlišná tam, kde jazyk přesahuje vlastní hranice, protože se tam buď stále stěhuje spousta literátů odjinud, nebo se tam rodí literatura jiných jazyků, nebo oním jazykem mluví i jiné národy. Literatura je tam spíš literaturou místa, a je jedno, kdo ji píše, důležité je téma, žánr, literární motivy, a ne autor, národnost, jazyk. V Čechách je ZATÍM nepředstavitelné, aby se zrodil fenomén, že nejlepší román jedné jazykové tradice by byl psán cizím jazykem a měl českou tematiku, která by promlouvala dál než jen do Čech, o věcech přesahujících českou kotlinu, ale klidně s místními postavami. Světová multikulturní literatura se bohužel v Čechách jeví být bez prostoru.

Jak je moje minimální dílo vnímáno, to opravdu neumím hodnotit. Dost často si myslím, že to není ani dílo, které by se dalo nazvat literaturou. Možná je mé autobiograficky laděné dílo jen katarze, druh osobní terapie. Mám bohužel pocit, že cizinec je tady jen tolerován, a není opravdu přijat. Pochopitelně i v literárním prostředí se tato skutečnost odráží.

Cítím se zde doma, i literárně, ale naštěstí (nebo bohužel?) nejen zde, ale i na jiných místech i v jiných jazykových tradicích. Česká literatura je mi blízká, jen když její (některá) díla kladou důraz na zajímavou otázku lidského údělu, a to se týká především současného světa. Občas mám pocit, že vynikají autoři, kteří se programově vyhýbají současnosti. Je na nich cítit řemeslo a talent. Literatura s velkým L je ale víc než technika.

Elena Buixaderas
Žiji tady přes 20 let. Přivedla mě zvědavost a, hlavně, věda. Od té doby totiž pracuji v Akademii věd jako badatelka. Psala jsem už ve Španělsku, kde jsem vydala dvě sbírky básni. Píšu odmalička, ale tady jsem ze začátku neměla možnost se připojit k literárnímu světu. To přišlo až potom, když jsem se naučila česky a začala jsem překládat.

Řekla bych, ze mírně už jsem. Občas mam nějaké čtení nebo jsem pozvána na literární festivaly, moje básně v českém překladu byly několikrát publikované v literárních časopisech. Vydala jsem zde i knihu – dvojjazyčně. Všechno to ale trvalo několik let. Také zde už 15 let organizuji projekt Luces de Bohemia, který cílí na udržování kulturního kontaktu mezi českým a španělským jazykem. Spolu s dalšími hispanisty a překladateli veřejně čteme a ukazujeme českému publiku a španělsky mluvícím lidem, kteří tady žijí, jak současnou španělsky psanou literaturu, tak různorodost španělského jazyka. Zároveň ale překládáme české autory, aby se naše země sblížily. Jako autorku mě lidé znají více tady než ve Španělsku, kde jsem docela neznámá. Španělsko je ale skoro 5x větší země, ve které navíc už dlouho nežiju, takže je to přirozené.

Já se obecně cítím více doma tady než ve Španělsku. Moje mateřština je stále španělština, takže je jednodušší pro mě číst španělsky, a moje povaha je více temperamentní, ale osvojila jsem si už mnoho věcí odtud. Česka společnost jako celek je mi už dost blízká, a v Čechách jsem dokonce našla hodně věcí, které mi ve Španělsku chyběly. Moji synové se narodili tady, jsou více Češi než Španělé, a to mě také velice spojuje s touto zemí. Co se týká literatury, je pro mě velice zajímavé srovnávat, co a jak se píše tady a ve Španělsku. To dělám často, když překládám. Ta odlišná mentalita obou zemí je tam vidět, a dělá pro mě překládání velmi přitažlivým. Je pro mě jakousi ctí “být mostem” a ukazovat španělským čtenářům, jak se tady píše.

Zofia Baldyga
Žiju v Praze dva roky, česky jsem se začala učit před třinácti lety v Ústavu jižní a západní slavistiky Varšavské univerzity. První překlady jsem publikovala v literárních časopisech v roce 2011. V té větě je vlastně všechno, co je potřeba říct – do Prahy mě přivedla čeština a současná česká poezie, kterou překládám. Tehdy jsem samozřejmě ještě netušila, že se jednou přestěhuji do Prahy a ani ve snu by mě nenapadlo, že za několik let začnu psát básně i česky. To je na tom možná to nejkrásnější – když se někdo šťastně zamiluje do cizího jazyka.

Pro psaní ve dvou jazycích jsem se nikdy nerozhodla. Neplánovala jsem to, nějakou dobu jsem tomu kladla odpor, pak jsem to vnímala jako experiment, teď už o sobě říkám, že píšu polsky a česky, a tvářím se, že je to autorský projekt, i když na začátku to takhle vůbec nebylo. Přišla za mnou báseň a pak už to šlo samo. Byl to přirozený, spontánní proces. Stále je.

Chci tvořit literaturu, všechno ostatní je sekundární. Jak se člověk stává součástí literární scény? Pokud se tím mysli možnost publikovat, veřejně vystupovat a tzv. být vidět – ano, cítím se její součástí. A nejen to – i ona je důležitou součástí mého života, hlavně protože překládám novinky, teď zrovna pracuji na překladech ukázek ze sbírek, které jsou teprve pár měsíců staré (Jitka N. Srbová, Svět: a Marie Iljašenko, Sv. Outdoor). Česká literatura je mi momentálně stejně blízká jako polská, sleduji současnou produkci na obou stranách hranice. I tu prozaickou, i když překládám jen poezii. Považuji to za svou povinnost, jsem bohemistka.

Ano, jsem tady doma. Moje texty taky. Moje česky psané básně nemají jiný domov než čeština. Já jich mám víc, ale na literární scéně jde přece pouze o texty (nebo aspoň by mělo). Myslím, že mají příležitost zde rezonovat a jsem za ni velice vděčná. Za důvěru, za zájem. Je to obohacující a dobrodružné. Přála bych si, aby ty básně žily své vlastní životy, ve kterých to, kde se jejich autorka narodila, nebude hrát hlavní roli. Domov nemusí být místo, může být i v jazyce. Anebo tam, kde nejlépe rozumíme vtipům.

Guillaume Basset
If you want the answer, you have to do like in every crime novel: « Cherchez la femme » :). Some many that I forgot to count.

I do think I am a part of it somehow. Not sure if it’s for my writing skills though.

I know few things of the current Czech society and literature. Not sure if it’s my home – not sure what home really means.

Michal Tallo
V Českej republike žijem celý život, v Českej republike nežijem vôbec. Nezdá sa mi to dôležité; iste, mohol by som sa tu rozpísať o detstve a letách strávených na Južnej Morave, o každomesačných návštevách Prahy, o tom, že sa v žiadnom inom meste necítim tak veľmi doma (a všetko by to bola pravda), ale nič z toho nie je podstatné. Uvedomujem si, že mám v tejto ankete trochu špecifické miesto: nikdy som sa nenaučil – a to bez ohľadu na to, že som narodený pár dní po rozdelení republiky – vnímať poéziu (či v širšom zmysle literatúru, či v širšom zmysle umenie, atp.) ako českú a slovenskú. Nejde mi to do úst, nejde mi to do hlavy. Hovorím teda zásadne o československej, a tak vnímam aj seba: ako obyvateľa Československa, Európy atp. Bez ohľadu na môj smútok, prameniaci z uvedomenia, že ak náhodou rozprávam po slovensky, čoraz viac ľudí z najmladšej generácie mi v Prahe odpovedá po anglicky (povedané neplatí pre Brno, neprekvapivo).

Na prelome rokov som spočítal, že mávam v poslednej dobe viac autorských čítaní v Česku než na Slovensku. To nie je sťažnosť. To je asi celá odpoveď.

Na tomto mieste odkazujem na prvú odpoveď, zároveň ju ale čiastočne popriem. Ak by som mal na chvíľu pripustiť delenie na českú a slovenskú poéziu – dobre teda, povedzme, že k tomu pristúpim čisto geograficky, a pozriem sa na autorov a autorky žijúcich/žijúce na území ČR a SR – na Slovensku momentálne vo svojej generácii nenachádzam mená, s ktorými by som cítil akúkoľvek výraznejšiu spriaznenosť básnického či ľudského nazerania sveta (nachádzam ich našťastie a možno trochu paradoxne v generáciách odo mňa starších a najstarších). No potom je tu Praha a v nej – a tu teraz o čosi generačne starších a staršie opomínam, akokoľvek cítim nesmiernu blízkosť tiež – napríklad Emma Kausc a Jan Škrob, moji skutoční generační súputnici vo všetkých zmysloch slova. Alebo v Prahe žijúca autorka (ktorej geogragický pôvod či národnosť tu z dôvodov v tejto chvíli už dúfam zrejmých necítim potrebu uvádzať) Zofia Bałdyga. Áno: z tohto hľadiska sa cítim v Prahe doma viac než v Bratislave. Z tohto hľadiska.

Max Ščur
Přivedla mě víceméně souhra náhod, které se někdy říká osud. Na jaře roku 1998 se neutěšená politická situace v Bělorusku propojila s mou situací osobní – ostatně, i tu politickou jsem vždy bral osobně a snažil jsem se ji nějak změnit, většinou tedy demonstracemi, ale i jednou samizdatovou publikací. To se přirozeně nemohlo líbit ani policii, ani KGB, ani vedení mé tehdejší univerzity… Nakonec mi „estebák“ u výslechu poradil, abych se zamyslel nad svou budoucností, a nabídl mi dvě varianty: spolupráci, nebo perzekuci. Kamarádi mi poradili třetí variantu, emigraci. V té době jsme ještě neměli s Českou republikou vízový styk. Já jsem tedy dal na kamarády anarchisty, přijel jsem se do Prahy jakože „podívat“, a už jsem tu zůstal: nejdřív v uprchlickém táboře, pak na Karlově univerzitě, pak na Svobodné Evropě a dohromady už jsem tu 22 let – víc, než jsem strávil v rodném Bělorusku. Setrvávám v Čechách proto, že se mi tu nežije špatně, mám rád tuto zemi i lidi, jazyk a kulturu, a také proto, že v Bělorusku už je po těch letech všechno – bohužel až na tu politickou situaci – jinak. Nejsem v tom ale nijak výjimečný, spousta Bělorusů žije v zahraničí, i v Čechách. Liším se od nich jen tím, že tam nejezdím. Ale jednou bych se tam chtěl zase podívat, i kdyby jen na chvilku.

Asi už jsem trochu starý na to, abych si přál stát se součástí nějaké scény, a obzvlášť té literární – znám ji už dost dobře na to, aby se mi do toho chtělo. Vnímám se spíše jako součást literárního zákulisí nebo podloubí: publikoval jsem přece česky pár knížek, jak vlastních, tak překladů… ale takových je nás hodně. A v tom je pro mě hodnota české literární situace oproti té běloruské: člověk nemusí být celebrita, aby jeho texty našly svého čtenáře.

Pověst Běloruska jako poslední evropské diktatury mi tu cestu do toho podloubí určitě usnadnila. Čímž pana Lukašenka zdravím a děkuji. Byl jsem pro lidi prostě divný brouk z divné země. Ze začátku se ten zájem točil vlastně jenom kolem mého původu, což mě časem začalo dost štvát a donutilo mě psát i česky, články a pak prózu. Napsal jsem česky dvě novely, s oběma jsem spokojen, jedna z nich vyšla knižně (Kulturtréger, 2013) a měla pár dobrých recenzí i čtenářských ozvěn. Mám ještě nevydanou sbírku takových absurdních povídek (většinou literárních parodií), pár z nich ale vyšlo v Analogonu, některé jsem pak přeložil do běloruštiny a vydal knižně.

To s básněmi jsem to měl a stále mám těžší, tam je ta vazba na jazyk mnohem užší, a když člověk píše básně v rodném jazyce od 12 let, jako já v běloruštině, pak se to těžko „přeučuje“. Naštěstí pro mě došlo v mém životě po narození dcery k zásadním proměnám, dal jsem se na buddhismus a změnil svůj přístup k psaní poezie, už to nevnímám jako jakési posvátné poslání, přistupuji k tomu mnohem volněji a přirozeněji. Takže zhruba před třemi lety jsem u sebe konečně zaznamenal (nebo poprvé jsem si to přiznal), že česká poezie má na moje psaní větší vliv než jakákoli jiná. Dlouhou dobu mě odrazovala od psaní básní v češtině neznalost nebo chabá znalost zdejší básnické tradice, teď už ji znám trochu líp, a tak si můžu dovolit se na ni moc neohlížet. Ovšem na to, abych se považoval za českého básníka, pořád ještě tu správnou drzost nemám. I když už dávno přemýšlím v češtině, čtu převážně v češtině a většinu času česky mluvím, pořád poznámky k básním píšu nejdřív v běloruštině. To je asi pozůstatek toho mého vnímání poezie jako posvátného rituálu, který by měl mít i svůj posvátný jazyk, i kdyby to byla stará hebrejština nebo latina.

Obzvlášť mě těší, že mám mezi českými básníky takové přátele a příznivce mé tvorby, jako jsou Petr Král, Jan Frolík, Adam Borzič, Miroslav Olšovský, František Dryje, Vratislav Färber a další. Snažím se jim to porozumění a souznění aspoň částečně oplácet tím, že je překládám do běloruštiny. Rezonance mých básní u těchto skvělých autorů mi dnes už bohatě stačí. Nevím, jak dlouho je budu ještě psát, v poslední době jsem čím dál lakoničtější a tíhnu k formám, jako je haiku. V současnosti je mým literárním snem spatřit překlad aspoň jednoho ze svých haiku do japonštiny.

Právě proto, že se tu cítím doma, mi blízké jsou, především tedy poezie. Na druhou stranu, těžko bych se tu cítil doma, kdyby v české literatuře nebyla jména jako Ladislav Klíma a Egon Bondy. To jsou ty pilíře, na kterých stojí má láska ke zdejší kultuře vůbec. A také je to jeden z důvodů, proč emigraci do Čech považuji za životní výhru: kdybych se sem býval nepřistěhoval, nejspíš bych se s jejich komplikovaným, mnohostranným a mnohostránkovým dílem nikdy nesetkal (na rozdíl od toho Haškova, Hrabalova nebo Kunderova). A to by už můj život byl životem někoho úplně jiného.

Olga Słowik

Žiju tady přes 9 let. V roce 2010 jsem jako studentka slavistiky/bohemistiky přijela do Prahy na Erasmus a po dvou semestrech jsem si uvědomila, že jestli se chci česky opravdu naučit, musím tady zůstat. Čeština, kterou jsem v Praze slyšela (dokonce i na univerzitě, protože jsem chodila mj. na přednášky profesora Petra A. Bílka, kterému jsem první měsíce vůbec nerozuměla), se radikálně lišila od toho, co nás učili v Krakově. A tak jsem udělala přijímačky na magistra, potom na doktorát… a pořád tady jsem.

Moc bych si přála být součástí… něčeho, ale nevím, jestli se toto přání může někdy splnit. Stejně tak ráda bych se cítila někde doma, klidně i v české společnosti nebo v české literatuře, ale…

Dimana Ivanova
Žila jsem v Praze 6 let, mám i český trvalý pobyt. Vystudovala jsem doktorát na Univerzitě Karlově v oboru Srovnávací literatura. Po doktorátu však jsem působila jinde – 6 let na Slovensku a momentálně v Londýně. Nikdy jsem se však nevzdalovala České republice na dlouho. V Praze se vždy cítím jako doma, víc než v Bulharsku, a je mi útulně.

Já se cítím být součástí české literární scény, protože jsem publikovala básně v češtině v bulharské rubrice časopisu www.iliteratura.cz, ale i v Polipet a ve sbornících básnického festivalu Dny poezie Broumova. Skvělý bulharista Ondřej Zajac mi přeložil hodně básní do češtiny a vydat i celou knihu v češtině je už jen otázka času. Moje básně byly v Česku velmi dobře vnímané, zúčastnila jsem se pár festivalů, soutěží a čtení, velmi úspěšně. Je to možná proto, že v některých básních se objevují známá česká místa a mám i básně zasvěcené českým básnířkám. Jinak jsem v Praze známá i jako překladatelka českých autorů, literární kritička a novinářka – v časopisech Tvar, Kontexty, Slavica literaria aj.

Současná česká literatura mi je velmi blízká, mám tu hodně přátel, současných spisovatelů. Vždy, když jsem v Praze, využijí možnost se s nimi setkat a zajímá mě jich názor na svět, literaturu. Hodně autorů jsem i přeložila a zveřejnila v bulharštině, a to je také důkaz, že mi jsou česká kultura a literatura hodně blízké. Více známá jako básnířka jsem však zatím na Slovensku, protože jsem vydala i básnickou sbírku ve slovenštině – Som ako morská voda (vyd. Ars poetica, 2018). Jsem si celkem jistá, že i v Česku na mně čeká úspěšná budoucnost, a to velmi brzo.