Stal ses druhým laureátem kritického ocenění časopisu Tvar s názvem Tvárnice 2019. Jaké jsou tvé pocity, myšlenky a dojmy; zač myslíš, že toto ocenění „získáváš“ (v uvozovkách, jelikož je jen zapůjčeno)? Z jakých kruhů se podle tvých předpokladů rekrutují tví literární fanoušci, příznivci tvého esejistického psaní, odkud tvé texty nejspíš znají?

Prvním pocitem byla samozřejmě radost, následovaná mírným zmatkem. Naprosto jsem si nedovedl představit, že bych to ocenění mohl získat já; mezi nominovanými byla řada jmen, jejichž hlas je v literární obci slyšet víc a závažněji. Navíc jsem předpokládal, že ocenění, za nímž stojí časopis Tvar, který se věnuje původní tvorbě, získá někdo, kdo se zabývá českou literaturou. Já píšu hlavně o překladové beletrii.

Ale dobře, připusťme bez falešné skromnosti, že jsou tu zřejmě konzumenti literatury, kteří moje psaní znají a snad je i oslovuje. Ale mohly tu být i jiné faktory – třeba role sociálních médií. Je dost možné, že se moji známí dozvěděli o nominaci, a tak mi to tam prostě „hodili“, aniž by věděli, jak to ocenění vlastně funguje; hlavně to, že Tvárnice nejde za kritikem, ale až za literárním dílem roku, které kritik vybere, že je vlastně jakýmsi „volitelem“, pro kterého propůjčením ocenění nic nekončí, nýbrž naopak začíná. Nechci naznačit, že bych si ocenění nebo těchto hlasů vážil nějak méně, ale zamýšlím se nad některými aspekty toho mechanismu.

Jaké aspekty máš na mysli: změnil bys nějak pravidla, kdybys mohl?

Ne, pravidla bych neměnil. Vrtá mi ale hlavou, zda jsou si všichni hlasující opravdu vědomi toho, kde hlasují, pro koho a proč. Myslím, že by ideálně měli uvažovat takto: hlasuji pro toho a toho člověka, a to ne v první řadě proto, že je to on, ale proto, že mě zajímá, jak s mou důvěrou naloží. Tvárnice přece nefunguje jen jako nějaká klikací, lajkovací soutěž typu Zlatého slavíka nebo přímé volby prezidenta republiky. Ale jsem si samozřejmě vědom protiargumentu, že každý má možnost se o pravidlech a fungování Tvárnice dozvědět na webu, přímo tam, kde hlasuje. Žádný geniální nápad na změnu z rukávu vytáhnout nedokážu.

Co pro tebe toto ocenění znamená a jak by sis ideálně představoval jeho nově založenou tradici?

Je to samozřejmě závazek. Právě jsme mluvili o pravidlech; čím víc o tom přemýšlím, tím víc oceňuju, jak je organizátoři nastavili: na rozdíl od oněch čistě hlasovacích klání o ceny nebo naopak těch, kde rozhoduje porota, spočívá váha na kritikovi, který se ovšem zase opírá o mandát těch, kdo ho vyslali. Na druhé straně dává kritikovi takřka bezbřehou svobodu v tom, že ho vedle časového vymezení formálně neomezuje žánrovými ani žádnými jinými kritérii.