Stehlikova_Tvarnice
Tvárnice
Rozhovor s Olgou Stehlíkovou

Poezii preferovat nehodlám

Ptá se Milan Ohnisko

Vyhlášení zmíněných cen chápu jako vyjádření podpory skomírající literární kritice a živořícím literárním kritikům.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 2/2018

Přinášíme rozhovor s nositelkou titulu Kritička roku pro Tvárnici 2017. Boj o první místo v anketě byl do posledních chvil napínavý: klání jsme sledovali prostřednictvím hlasovacích e-mailů a musíme potvrdit, že v jistých dnech byla patrná souvislost se sdílením či propagováním na sociálních sítích Facebook či Twitter konkrétními osobnostmi literárního života z různých koutů republiky. Kdo tedy tvrdí, že virtuální prostředí je neosobní a sterilní, nemá tak úplně pravdu – byli jsme tak v on-line kontaktu s našimi čtenáři, s jejich preferencemi a způsoby čtení. Děkujeme za přízeň v roce 2017 a těšíme se na další roky!

Olino, blahopřeji ti k titulu. Jsi bytost výrazně dvojdomá: ta, která literaturu, jmenovitě poezii, úspěšně tvoří, a ta, která ji reflektuje prostřednictvím časopiseckých a rozhlasových kritik a recenzí, ale třeba i účastí v porotách soutěží jako Drážďanská cena lyriky či Ortenova cena. A aby byl výčet úplný, zmíním, že jsi také propagátorkou české literatury v zahraničí, nakladatelskou redaktorkou na volné noze a editorkou magazínu Ravt na webu Tvaru. S jakou myšlenkou a pocitem jsi – majíc to v literatuře tak bohatě „rozehrané“ – titul Kritik roku přijala? (Pro pořádek dodávám, že jsi ho mohla taky odmítnout.)

Děkuju, ale hned zkraje se musím vymezit: nejsem kritik, kritik žádného roku, jsem letitá literární publicistka, řekněme, ale ještě spíš bych se označila za literární pozorovatelku a zahradnici.

Považuji první ročník této – myslím spravedlivě a průzračně vytvarované – literární ceny za „zajížděcí“, rozběhový a své „prvenství“ tomu přičítám; věřím, že v příštích ročnících bude literární veřejnost (protože myslím, že jiná ani nehlasovala, jelikož jiná literární publicistiku příliš nečte) volit uvážlivěji… Tím nechci říct, že si hlasů a Tvárnice nevážím, proto také považuju za povinnost cenu a související zodpovědnost přijmout. Považuji za výjimečné a opravdu dobré, že o této ceně nerozhoduje odbornická porota, ale anonymní veřejné klikance. Nápad ocenit literární publicisty hodnotím jako milou pozornost, která může k textům o literatuře či dokonce k literární kritice znovu upřít jistou pozornost, a tudíž vytvořit nové nebo připomenout starší nároky na ni. To bych si přála.

Hlasy nejsou pro mě stvrzením vítězství v nejméně známém sportu bez sponzorů, který se provozuje na jediném nepojmenovaném souostroví v Karibiku, kde kromě šesti literárních kritiků žije jen několik vymírajících želv a ještěrů, ale toho, že přeci jen ta práce má smysl, že se najdou čtenáři, kteří si literární reflexi najdou a přečtou, a dokonce ji nějak zhodnotí. Samozřejmě by mě zajímalo, proč pro mé texty hlasovali, mnohem více, než že pro ně hlasovali. Že hlasovali vůbec, a tím projevili o texty o literatuře zájem, považuju za nejpodstatnější a mám z toho radost: za nás všechny, co se tomu s větším či menším nasazením a s láskou k opečovávanému předmětu věnujeme.

Tvůj laskavý výčet mých aktivit zní poněkud děsivě, vypadá to, že hodlám rozsednout všechny vratké literární židle světa svou mohutnou zadnicí. Také tvůj výrok „úspěšně tvoří“ zní v souvislosti s literaturou, a zvlášť s poezií, legračně. Shrnula bych to tak, že mám dobrou literaturu ráda, považuji její existenci za stěžejní, pro mne za životně důležitou, a snažím se pro ni na různých frontách „něco udělat“. Nepovažuju to za úctyhodnou charitativní činnost, ale za, dovol mi, zahradničení. Určité odrůdy jisté rostliny jsou stále křehčí a vzácnější, půda, na které mohou růst, má stále méně živin a rozlohy. Některé druhy jsou možná přešlechtěné a degenerují, jiné vychcípaly. Těch, kteří tuto rostlinu ještě chtějí vidět kvést, ubývá, ale i ti zbylí by měli chtít znát kromě okrasných květenství i hlínu, která obaluje kořeny, a marast, který zbude, když rostlina uhnije. Jezdím s kolečkem brázdou a doufám, že nejsem zahrádkářkou.

Nedá mi to, abych neocitoval z textu na webové stránce Bubínek Revolveru, který je štiplavou reakcí na dvě nové literární ceny (kromě Tvárnice je to anticena Mokrá ponožka Psího vína): „Vyhlášení cen je motivováno přesvědčením, že česká literatura a literární kritika se nacházejí dlouhodobě v krizi a že těmito cenami mohou redakce zmíněných časopisů přispět ke zlepšení stavu. Oba podniky provází mobilizační rétorika: Tvar přichází s mottem ,Pojďme společně vracet literárním cenám váhu!‘, Psí víno s heslem ,I literatura potřebuje dýchat a její klinikou má být právě kritika‘.“ Pomíjím, že v souvislosti s Tvárnicí jsme žádné přesvědčení tohoto druhu nevyslovili (a že náš slogan je hravou aluzí na gramáž věci zvané tvárnice, nikoli zachmuřeným hodnotícím soudem), a mobilizačně cílím k otázce ryze osobní: V jakém stavu shledáváš českou literaturu a literární kritiku ty?

Vyhlášení zmíněných cen chápu jako vyjádření podpory skomírající literární kritice a živořícím literárním kritikům. Ti skuteční, k nimž se neřadím, ji nutně potřebují. (Tento hyperbolizovaný patos posílám v úderné rudé obálce redakci Revolver Revue.) Ke stavu české literatury se vyjadřovat nemohu, o „stavu české LK“ varovně či rezignovaně promlouvala řada lidí opakovaně. Budu se harmonicky držet „mobilizační rétoriky“, vzoru „cituji sebe“ a neřeknu nic nového. Tedy:

Situace literární kritiky je pod vlivem dlouhodobějšího „trendu“. Toto široce společenské směřování, podstatné obecnější okolnosti, ji významně ovlivňují. LK (v pravém slova smyslu a vztaženo na uměleckou kritiku obecně) se nepěstuje. Kritici umění nejsou ve své práci podporováni, ve stupňovité návaznosti na podobný postoj k umění samotnému. Éra vlivné umělecké kritiky skončila; recenzování, glosování, interpretování a anotování knih a literárního dění či oceňování literárních „událostí“ ani zasvěcená diskuse nad dílem (tedy to z literární publicistiky, co ještě místy přežívá) není literární kritika, to je servisní činnost pro čtenáře, kupce, nakladatele, autory a milovníky literatury jako prostředku zábavy či zpestření života. Smysl LK není v podpoře prodeje knih nebo ve zpravodajství o nich.

Umělecká kritika potřebuje časoprostor: náležitě ohodnocený čas kritika a fyzický prostor pro jeho náročný a rozsáhlý kritický text. Ty už LK nemá v denním tisku, ale ani v literárních časopisech, natož v jiných médiích. Dále potřebuje skutečné kritické osobnosti, jejichž potřebná výbava už byla popsána na mnoha místech (výrazné, vzdělané, nestranné, orientované, s profilovaným názorem a myšlenkovým zázemím, s rozhledem a nadhledem, schopné náležité argumentace a vybavené kromě toho skvělým stylem a především – citem pro literaturu, smyslem pro ni). Jen takové bude zbytková kulturní či literární veřejnost ochotna brát vážně (s potěšením je číst, vypomáhat si jejich názorem, s radostí se s nimi myšlenkově a postojově konfrontovat), tj. LK potřebuje své čtenáře (k tomu níže).

Dnes bych, za tohoto probíhajícího trendu, pokud to ještě jde, zdůrazňovala hodnotu výstupů LK jakožto uměleckých textů úvahově-esejistické a analytické povahy, pochopitelně určených malému okruhu čtenářů, již se rekrutují ze světa (chcete-li vysoké) literatury nebo se mu odborně či profesně věnují. Tento svět je sám o sobě úzký. Akceptovala bych to a netvářila se, že to je nebo má být jinak. Nezpochybňovala bych pro tuto úzkou skupinu „recipientů“ a vůbec „aktérů“ LK její smysl. Přijala bych její omezenou, ale pro literaturu zásadní roli a nebála se malého publika. Tak ji čte málo lidí, tak nemá naplněný stadion sdílečů se zapalovači, ale je to komorní záležitost pro pár stovek jednotlivců. Stejně jako řada jiných, které nemusejí obhajovat své právo na existenci.

V době, kdy umění nutně vyžaduje podporu zvnějšku, nemá smysl ho hodnotit na základě množstevních parametrů. Jistě, nelze pominout vražedný argument, že pokud nikdo LK nečte, „nekonzumuje“, nemá smysl ji psát a tisknout. Ale „málo“ není „nikdo“. To, že (literární) veřejnost v této anketě hlasovala, ukazuje právě na toto.

Je před tebou prvovýstup – a tvůj následovník ve 2. ročníku Tvárnice těžko bude moci zůstat netknut tím, jak sis v celém procesu, na jehož konci označíš jednu jedinou knihu za Knihu roku, počínala… Nemůžeš učíst ani zdaleka vše, původní české literární produkce vyjde za rok tuna. Jakým způsobem budeš filtrovat, selektovat, třídit? Budeš jako básnířka předem stranit poezii? A budou ti napínat plachty jen zkušenosti a „čuch“, nebo budeš hledat nějaký systematický postup?

Nechť následovník je literárním kritikem. Ať zůstane netknut a jedná po svém. Protože učíst a uhodnotit bezbřehou a pravidly soutěže nijak neomezenou českou knižní produkci za rok, včetně překladů, debutů, žánrů typu non-fiction, výpravná monografie nebo dětská detektivka a všech reedic starších titulů, jednoduše nelze, budu se muset spoléhat na filtr vlastní zkušenosti, intuice a doporučení čtenářů z oboru, jejichž názoru důvěřuji. Poezii preferovat nehodlám, ale předem vyloučím například všechny reedice a celou nebeletristickou sféru, když už jsem je zmínila, ohledně překladů se teprve rozhodnu. Nebudu nejspíš rezignovat na nově vydanou literaturu pro děti a mládež, i když už jen jí je obludné množství. Ve zkratce: zaměřím se na novou původní českou beletrii pro všechny věkové kategorie, to bude můj filtr. Řídit se hodlám také sítem kvalitních nakladatelství a edičních řad. Ráda se budu obracet pro tipy na dobré knihy třeba na editora 10. ročenky Nejlepší české básně, který urvat celou novou českou básnickou produkci jednoduše musí. Nevím, zda je to racionální a systematické, ale připadá mi to jako jediná možná, relativně schůdná cesta, jak se vůbec dobrat nějakého výběru. Okamžiku, kdy z něj budu volit jednu jedinou knihu, se obávám už nyní.

Umístění soutěžících

1. Olga Stehlíková

2. Jan Bělíček

3. Eva Klíčová

4. Jan Štolba

5. Petr A. Bílek, Sylvie Richterová

Hlasovalo celkem 187 čtenářů. Anketa probíhala od 16. listopadu do 14. prosince 2017.

red

Chviličku.
Načítá se.
  • Milan Ohnisko

    (1965, Brno) je básník, nakladatelský a časopisecký redaktor, editor a kulturní publicista. Dosud vydal: Obejmi démona! (Petrov, 2001) Vepřo knedlo zlo aneb Uršulinovi dnové (Petrov, 2003) Milancolia (Petrov, 2005) Býkárna (spoluautoři Ivan Wernisch a ...
    Profil
  • Olga Stehlíková

    (1977) působí jako nakladatelská i časopisecká redaktorka, editorka a literární publicistka. Byla editorkou literární revue Pandora a redaktorkou literárního on-line Almanachu Wagon, nyní připravuje obtýdenní webový literární magazín Tvaru Ravt. ...
    Profil

Souvisí

  • Petr BorkovecLido Di Dante

    A pak se hrozně rychle nasedá

    Reflektuje Olga Stehlíková

    Útlý celek působí ulítle – nesvázaně, svobodně, hravě, jako by se autor a vypravěč pokoušel překonat svou nechuť k závazku, lenost k disciplinovanému psaní na čas v daném formátu – a ono to najust vyšlo tak, že se z rozvolněnosti nestala rozvalina.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 20/2017
  • Uprchlíci
    Rozhovor s Markem Šindelkou

    Jazyk je stroj na obrábění světa

    Ptá se Olga Stehlíková

    Všude se mě ptali: proč vy Češi jste tak hysteričtí, když tam nemáte ani nohu? Vždyť uprchlíky tu máme my!

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 17/2017