Mám dojem, že pracujete s jasným plánem na náplň a vyznění každé své budoucí prózy. V povídkovém souboru či střepovité próze Mapa Anny jste se zaměřil na fragmentárnost a nezralost vztahů současných mladých lidí, ve sbírce Zůstaňte s námi na atavismy a nepodmíněné chování, v Únavě materiálu na izolaci a vykořeněnost. Vaše knihy se zabývají konfrontací umělého a přírodního. Jak probíhá tvůrčí proces přenášení abstraktních záměrů do roviny příběhu? Jak vybíráte konceptům tělo?

To je přesná analýza. Zajímá mě, jak se potkává moderní svět s archaickým základem v člověku, s ložiskem archetypů, které v člověku stále pracují. Zajímá mě konflikt, kdy něco prastarého v lidech naráží na moderní společnost. To je myslím všem mým knihám společné a zároveň je to v každé z nich uchopeno trochu jinak: ano, Zůstaňte s námi bylo o archetypech, o zlomu, kdy v životě moderního člověka vybublá na povrch něco nechtěného, zdánlivě dávno vyřešeného, něco jako agresivita, schopnost zabít, a je potřeba se tomu postavit. V Mapě Anny se to posunulo do vztahu technologie–tělo. Vstup virtuálních rovin, kde člověk může pracovat na své tváři, na svém avataru v sítích, ale jeho tělo zůstává jako nezvratný důkaz konečnosti. Mezi mými knihami je užší pouto, než se zdá: Únava materiálu sice má aktuální téma současné politické situace v Evropě, ale pro mě to nebylo daleko od mých ostatních knih. Je o tom, co se děje za plotem dělícím blahobytný Západ od lidí, kteří po něm marně touží. Jsou to dva úhly pohledu: na stejném místě v tomtéž čase se lidi dokážou trápit diametrálně odlišnými věcmi. Někdo tím, že má málo lajků pod profilem na facebooku, a někdo tím, že nemůže najít svého bratra, a nemá, jak to zařídit, protože mu chybí pitomý mobilní telefon.
Strukturu knihy mám často vymyšlenou dříve než její příběh. Teď mám například představu o knize, která bude pracovat skoro jako nějaká technologie. V případě Mapy Anny to byla představa ženy, o níž kniha bude vyprávět, ale která v textu nebude fakticky přítomná. V Únavě materiálu jsem měl vizi knihy-stroje, popisného, precizního a detailního, složeného z komponentů chladného jazyka, podobného strojově soukanému vláknu. Ten chlad z knihy vane a pro některé lidi je to nepřekonatelně technicistní, přesycené detaily.

Váš nový román bude zaměřen na jazyk zpodobený jako stroj?

Taky. Jazyk může být stroj, může se snadno stát mechanismem a automatismem. Jazyk je ale stroj na obrábění světa, to je prvotní aparát, kterým svět tvarujeme. Tento stůl a židle jsou výsledky, ale prvotní věc je idea. Všecko vzniká až abstrakcí, komunikací.

Tak to už jsou základy filosofie. Věříte, že jazyk a myšlenky jevům předcházejí?

Určitě. Veškeré společenské instituce jsou tohoto typu.

Únava materiálu je ale nehledě na abstraktní koncepty jednoznačně reakcí na aktuální události. Je ztvárněním uprchlické krize. Když jsem se pročítala recenzemi vašeho posledního románu, narazila jsem i na toto tvrzení:

„Jedním z nesporných úkolů literatury je vyjadřovat se k současnosti, k životu a k problémům generace, k níž autor patří.“

To jsem řekl já?

Ne, to řekl recenzent. Rozpaky či obavy mluvit o tom, že literatura má či musí odrážet svět, v němž sama figuruje, které narážejí na požadavek autonomnosti literární tvorby, jsou stále menší. Možná je rozdíl mezi tím, co by „měla“ literatura, a co by „měl“ spisovatel. Cítil jste potřebu zpracovat to téma jako povinnost?

Já bych asi nemluvil o tom, že literatura má nějaké úkoly. Nikdy nepíšu z povinnosti. Nicméně po vztahu literatury k současnosti toužím, protože kvanta literatury se zabývají historickým fetišismem a výrobou příběhů fungujících jako konzumní artikl zacházející s minulostí jako se skanzenem. To mě unavuje. Nezajímají mě romány o historii, náš národní sport. Mám pocit, že velká část kritické obce stále touží po vyrovnávání se s minulostí. Ale já se chci vyrovnat se svojí současností, s tím, co hýbe světem, ve kterém teď žiju.
Rozepsal jsem příběh o člověku izolovaném od společnosti, a nevěděl jsem přesně, kdo to je. Možná utíká z vězení nebo z dětského domova? Až když začala kulminovat uprchlická krize, jsem si řekl, ano, bude to fiktivní uprchlík, který děsí a rozděluje celou mou společnost. Po tomhle impulzu už jsem si začal dělat rešerše a pracovat konkrétně, ale příběh o separaci od vymožeností civilizace jsem měl v hlavě, už když jsem dopisoval Mapu Anny. Představoval jsem si, že to bude druhá deska té knihy: Mapa Anny je o přehlcení technologiemi a Únava o touze po alespoň homeopatiku světa, které symbolizuje mobilní telefon; o představách a touhách evropské společnosti, ne o dokumentární realitě uprchlické krize.

Odstavený kamion plný mrtvých těl ve vás vyvolal vztek. Je vztek dobrý impuls k psaní?

Jednoznačně. Vztek je dobrý impuls k ledasčemu. Je to signál něco začít dělat. To, jak média reagují na uprchlickou krizi, jsem prožíval jako řada jiných lidí: od počátečního rozčarování, přes úšklebky nad tím, čeho jsou lidi schopni, až po pocit studu: vždyť to jsem já, to jsou moji lidé, moje společnost. Do morku kostí jsem se styděl, zvlášť když jsem na cestách do zahraničí viděl, že debata může vypadat úplně jinak. Všude se mě ptali: proč vy Češi jste tak hysteričtí, když tam nemáte ani nohu? Vždyť uprchlíky tu máme my! A tehdy mi došlo, jak je to virtuální. Žijeme ve světě, který se se svým obrazem nemusí potkávat. Kolem nás se nic neděje, ale my jsme schopni žít měsíce v pocitu ohrožení a paranoie.

Až se opravdu bude něco dít, tak si toho nevšimneme.

Právě. Ale nemohl bych psát na společenskou objednávku naštvanou levicovou knížku. Zajímal mě stav člověka, člověka především. To, že je to muslim a Arab, je vedlejší. Je to člověk, který se ocitá v situaci, která je nyní uvěřitelná: izolace v blahobytném světě, kde se člověk pohybuje jako stín, jako chyba.