Na čem teď zrovna pracuješ?

Na kolektivních dějinách protektorátu Čechy a Morava, což je pro mě dost velký protiúkol. Je spousta historiků válečných dějin, řada interpretů poezie a prózy, kteří se tím obdobím zabývají, ale já jsem především historik 19. století. A shodou okolností jsem se v ústavu dostala tam, kde jsem začínala – do oddělení dějin 20. století a současné literatury. Což mi vůbec nevadí, protože první republika je fascinující a některé avantgardní proudy jsou pro mě neskutečně inspirativní. Ale psát dějiny protektorátu pro mě protiúkol je, protože se v zásadě vyhýbám traumatickým a traumatizujícím tématům.

Proč?

Jsem ráda, když literatura mluví sama za sebe. Není dobré, když kontext dominuje a my interpretujeme literární dílo skrz něj. Utilitarizovat umění je mi proti srsti. Přitom v českých literárních dějinách to je podstatné téma, vzpomeňme Dalimila. I literatura 19. století je psaná intenčně, v některých obdobích to opravdu převládá.

Dá se zobecnit, ve kterých?

V těch, kdy literatura přebírá funkce jiných žánrů, ať už je to publicistika, anebo řeč politiky. To se za protektorátu dělo ve velkém. A nejen za protektorátu. Druhá republika začíná přejímat nacistickou rétoriku, ovšem my se strašně bojíme někoho obvinit z kolaborace. Ale jak zdůrazňuje Susan Sontagová, nacistická rétorika a diskurs byly ve své době ohromně sexy. Nemusíme vzpomínat jen na fotografie Leni Reifenstahlové z berlínské olympiády; jde o to, že Němci dokázali být silný národ, který definoval vlastní hodnoty včetně kulturních. Nebyla to jen oblá těla a vyrýsované svaly, ale i tradice německé literatury, která dostala ostré kontury. Podobně se část českých literátů snažila redefinovat literární kulturu, především v katolickém diskursu, a navázat na to, co vágně označovali jako českou kulturní tradici. Tohle mě znepokojuje, zvlášť v kontextu dnešní publicistiky.

Vidíš paralelu se současností?

Právě že velmi! Návrat k tradici a rétorika, která je sice prázdná, nicméně ukazuje silného Čecha, který má potenciál husitů, vyznává křesťanské hodnoty, i když je vlastně bezvěrec…

To je přece vylhaný konstrukt!

Je. Jenže takové konstrukty bohužel fungují a vždycky se někde vyjeví, ať už ve 40., nebo 90. letech 19. století, nebo na konci 30. let 20. století. Anebo právě teď. Naštěstí v literatuře to dnes jako diskurs vůbec nefunguje, ale rétorika publicistiky – zvlášť té internetové – je v tomhle směru silná. Vytahují se písně a poezie 19. století a jsou reinterpretovány.

Vlastně zneužity, ne?

Hrozně. Nedávno jsme s dcerou podnikly pouť do Olomouce a skončily u domku, ve kterém trávil každé prázdniny Jiří Wolker. Domek byl obležen kočkami, západ slunce, idyla. Ale hned vedle byla vývěska někdejšího uličního výboru, nyní Hraničářů, s citátovou poezií – na tohle se hodí takový Karel Havlíček Borovský nebo Svatopluk Čech –, vždycky jenom dva verše, a extrémně pravicové názory, jak je potřeba zachovat čistou rasu a bránit hranice.

Vnímáš to jen jako gesto, nebo reálnou hrozbu?

Gesto to není, ti lidé to prožívají. Mně je to vzdálené, ale mám příbuzné, kteří volí úplně jinak než já a vím, že s nimi společnou řeč nenajdu.

Jako historička asi tyhle věci vnímáš naléhavěji…

Tenhle typ rétoriky málokdy zůstal bez tragického dozvuku. Třeba v 90. letech     19. století byl proces s Omladinou a krvavé česko-německé spory, před kterými dnes zavíráme oči. Nanejvýš se dozvíme o hilsneriádě a bojích o rukopisy. Ale že se někde Na Příkopech porvali čeští studenti s německými, o tom nic netušíme. Nás teď zajímá vyhnání Němců a naše vina za to, jak probíhal divoký odsun… Dějiny jsou i zamlčováním spousty dějů. Chodíme po hrobech dávných předků, a vlastně ani nevíme, čí jsme potomci. Kdo byli Bójové, Bohémové? Teorie, že šlo o germánské kmeny, byla částečně vyvrácena. A jak se jednotlivé národnostní i sociální skupiny překrývaly, to se ze školních učebnic nedozvíme.

Dobrá zpráva je aspoň to, že, jak říkáš, nacionalistické názory dnes nepronikají do beletrie.

V tuhle chvíli se nedostávají do hlavního proudu, to je pravda. Máme ale silně nacionalistickou hudební scénu. Pokud bychom o písňových textech mluvili jako o poezii, pak můžeme říct, že výrazně nacionalistickou poezii tady máme.

Navíc písňové texty se dostanou k mnohem více lidem…

Po roce 1989 se česká literatura začala uzavírat a být určitým způsobem exkluzivní. Silně oddělujeme literaturu a čtivo. Jako literární vědec nemám přehled o tom, co se opravdu čte. A co teprv písňové texty…

Není to paradox?

Je, ale já prostě nemám načtené věci, které můžou číst matky spolužaček mé dcery. A ještě je rozdíl v tom, co čtu, abych měla přehled, a co si najdu jako fajnšmekr, kvůli čtenářské extázi. Takových knih nalézám strašně málo, ale jsou.