Ve své akademické činnosti se zaměřujete na téma rituálů, zkoumáte především staré Řecko. Má dnes ještě smysl zabývat se rituály a mluvit o nich?

Mluvit o rituálech má smysl určitě, horší je to s jejich prováděním. Nacházíme se v paradoxní situaci. Žijeme ve společnosti, která je do velké míry odritualizovaná, už nemáme příliš rituálů, kterých bychom se účastnili. Ale zároveň dnes dokážeme rituály lépe zkoumat. Antropologové a religionisté za posledních padesát let odvedli velký kus práce. Naučili se podrobně analyzovat a pojmenovávat, co se během rituálů odehrává a proč jsou tak důležité. Díky tomu, že už rituály příliš neprovádíme, od nich získáváme odstup a dokážeme jim lépe rozumět.

Proč jsou rituály podstatné?

Rituál umí usměrňovat lidskou zkušenost a vtiskovat jí řád. Jelikož to činí přes tělo, tak to dělá spolehlivějším způsobem, než kdybychom se téhož snažili dosáhnout slovy a myšlenkami. Jednoduchý příklad: zaklepávání na dřevo. Kdyby to viděl někdo z jiné kultury, myslel by si nejspíš, že se jedná o magický úkon, že tím apelujeme na vyšší síly a čekáme, až zasáhnou. My to vnímáme banálněji, ale můžeme na tom dobře ukázat, co rituál umí. Klepeme na dřevo, když chceme vyjádřit něco nesamozřejmého, co by mohlo dopadnout úplně jinak – dáváme tím najevo, že jsme si této nesamozřejmosti vědomi, počítáme s tím, že běh věcí je nevyzpytatelný. Na jedné straně tím komunikujeme s ostatními, ale i samotný klepající člověk je trochu opatrnější, klepe sám pro sebe, svůj postoj mění na opatrnější. Dělá to bezmyšlenkovitě, přesto jediné zaklepání vytvoří všechny zmíněné roviny, promění jeho postoj a způsobí, že se chová trošičku jinak. Takového mechanismu se dá v rituálech využívat i složitějším způsobem.

Přitom klepání na dřevo by asi mnozí za rituál nepovažovali. Jak lze vůbec rituál rozpoznat?

Rituál není jednoduché vymezit. Pro potřebu našeho rozhovoru bych spíše navrhoval mluvit o typech symbolického jednání. To tvoří škálu, v níž jsou na jednom konci komplexní formalizované obřady typu mše či korunovace, jež bychom neproblematicky označili za rituály, zatímco na druhém konci budou každodenní symbolické úkony typu potřesení rukou. Pro mě je praktičtější soustředit se na celou škálu a sledovat také onu symbolickou každodennost. Nejobyčejnější symbolické úkony nemusíme považovat za rituály, ale lze je vnímat jako rituální.

Jak takové činnosti ovlivňují společ-nost jako celek?

Rituály jsou multifunkční. Na té nejbanálnější rovině je rituál něco, co nám umožňuje samozřejmou a nereflektovanou orientaci v sociálním světě. To je vidět na obyčejném potřesení rukou. Když máme soustavu jednoduchých symbolických úkonů, můžeme interakce provádět samozřejmým způsobem. Jelikož fungují skrze tělo, nemusíme o nich přemýšlet – podáte ruku a druhý člověk ví, co provádíte. Je to základní, tělesná, symbolická rovina, na které si rozumíme. Ale to samé bude platit na velkolepějších rovinách, například sociopolitické. I na takových úrovních je rituál schopen vytvářet sdílený hodnotový systém a obtiskovat jej lidem do těl – vštěpovat postoje a hodnoty, na nichž se základně dokáží shodnout. Takové principy jsou pro nás ovšem stále odcizenější.