Egon Bondy je pro mě vzácným a jedinečným českým filosofem, který intelektuálně neustrnul v době před rokem 1989 a dokázal s kritickým odstupem hodnotit nejen ji, ale i dobu následující. (Kamil Bouška)

Víme, že fantasie, humor a krutost žádné hranice nemají. Ti však, kteří se třeba s výhradami a zcela neinstitucionalisovaně naučili skromnosti, dokáží balancovat i v takto blízce neznámých vodách.

Až na tři knihy – Ztroskotanec na břehu atlantském Ivana Wernische, Almara téhož a Nevědění Milana Kudery, které zazněly dvakrát – se tituly neopakují. A pestré jsou i žánry, a dokonce jazyky…

Pokud zůstaneme u poezie, zastávám spíš to staré, ale v tom moderním smyslu: Dopředu vzad.

Petr byl ztělesněním noblesy: jak osobní, lidské, tak noblesy poezie s celým jejím bohatstvím, čítajícím tisíce let a tisíce odstínů. (Max Ščur)

Čeština je taková skromná trvalka kreativní.

Myslím, že v tomto animismu a dětském vidění světa je zjevně jistý díl lásky Petra Hrbáče k Japonsku a k industriální krajině – něco dětského, něco duchovního a něco industriálního, a to je jako svatba se Zemí.

Na Milešovku, nejvyšší horu Českého středohoří, mám za sebou dvaadvacet výstupů, z toho jsem cestou zpátky čtrnáctkrát zabloudil – a opravdu jsem se mnohokrát cítil jako příslušník toho podivného národa uzavřeného v mohylách pod kapradím nebo v kopcích z ledu, nebo jako totální blb.

Tato upozaděná, skrytá a nepochybně i vědomě potlačovaná sexualita zčásti explicíruje i činy mužů, kteří pro královnu Viktorii rozšiřovali britské impérium…