Je možné mluvit o surrealismu celé hodiny, popisovat obrazy a citovat pamětihodná slova z úžasných knih, jako je Sintrová lampa. Poznámky k fenomenologii surrealismu (2009) Jiřího Koubka, a současně si nevybavit jedinou surrealistickou báseň. Je samozřejmě těžké pamatovat si surrealistické básně, ba ani následující báseň si z hlavy dovedně nevybavím, není navíc ani tolik úžasná jako básně od Jacquese Préverta nebo Josefa Jandy, ale věděl jsem jistě, že na závěr přijde aspoň pár veršů.

Zajímavý je vývoj slova pohoda, které bylo mezi příznivci alternativy zcela zásadní v devadesátých letech, tehdy slovo „pohoda“ znělo až do úplné nepohody, později se restrukturalisovalo na ubezpečení „v poho“, „jde to do pohody“, „na pohodu“ a v současné době žije ve varietě „pohodinda“ i ve svém ironickém vyznění.

Čtenářský mainstream je, na to se nemusíme nikoho ptát, v tom ministreamu, který zde presentujeme; není naděje, že někoho přesvědčíme, pokud to sám nečte – je však možnost pomocí moudrých slov a brutálního násilí a hrstky peněz přesvědčit pár vlivných bookloverů, kteří by několika fotkami knihy s čajíčkem nebo jinou rošťárnou s pár zelenými listy salátu přesvědčili čtenáře, že to má smysl.

Musíme pochopit, že tyto proudy myšlení vycházejí ze staré tradice, jež nebyla vždy správně pochopena, pakliže vůbec kdy pochopena byla.

Shelley se z tradice anglické školy vymaňuje zájmem o svobodu jedince (přesahuje idealistický plán osvobození lidstva), poukazuje na zneužívání tisku, protestuje proti věznění novinářů, patrně jako jeden z prvních upozorňuje na negativní globální dopady války (v jeho případě napoleonských válek).

Myslím, že v tomto animismu a dětském vidění světa je zjevně jistý díl lásky Petra Hrbáče k Japonsku a k industriální krajině – něco dětského, něco duchovního a něco industriálního, a to je jako svatba se Zemí.

Na Milešovku, nejvyšší horu Českého středohoří, mám za sebou dvaadvacet výstupů, z toho jsem cestou zpátky čtrnáctkrát zabloudil – a opravdu jsem se mnohokrát cítil jako příslušník toho podivného národa uzavřeného v mohylách pod kapradím nebo v kopcích z ledu, nebo jako totální blb.

Nepochybně, až si, děcka, knihu přečtete, se shodneme na tom, že některé Godwinovy myšlenky jsou zbrklé, nepodložené či přinejmenším kacířské. […] Žádný pátrač, vědec, jak říkám osvícenec v temnotách, se nevyhne omylům, ani takový vykuk jako já! – přes drobnůstky rozpoznatelných výtek takové dílo brousí a rozšiřuje obzor myšlení – možná i za obzor Západu, ač si myslíme, že právě tam dosahuje naše moudrost.

Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.

Abych pravdu řekl, v podstatě nijak, nanejvýš druhotně, zprostředkovaně… (Arnošt Goldflam)

Platón tím „šílením“ nejspíš myslel něco trochu jiného než to, čemu dnešním jazykem říkáme psychiatrická diagnóza. Duševní nemoc by nebyla nemocí, kdyby s sebou nenesla velké strádání, neodčerpávala životní síly, nevystavovala člověka různým omezením a neztěžovala mu podmínky – včetně podmínek k tvorbě. (Jaromír Typlt)

Ve dvoře venčil jezevčíka spořádaný občan. „Kahudóóó!“ zařvala jsem radostně, on se však zděšeně rozhlédl a přiložil ukazovák na ústa. Zde, v domě U Vody, byl tento démony zmítaný titán české literatury, košatý vypravěč a neuvěřitelně sečtělý, až geniální vizionář, kterého občas olízne i jízlivý jazyk paranoie, za obyčejného Petra Kratochvíla.

Anglikanismy v češtině, i v básních, jsou v pohodě, není jen dobré, když jdou za hranici směšnosti.
(Patrik Linhart, spisovatel, výtvarník a performer)

V situaci, kdy Evropa prochází a bude procházet rozsáhlými společenskými změnami, tahle cenzura ještě urychlí už teď probíhající banalizaci literatury a ztrátu jejího smyslu.
Emil Hakl

Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.

To je přece štěstí: pracovat na volné noze jako rónin, bez pána. Takže všechny neviditelné ruce knižního trhu jsou mi lhostejné.

Obohacován a okrádán zároveň – tak dlouho a tak intenzivně, že těžko si představit existenci člověka jako živočišného druhu bez přiznání role drog.

Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha!

Smysl je jasný. A právě proto by člověk měl stát jako svíce v zastávce na znamení – jako je třeba ten Svatavy Antošové Duchcov –, kde už nestaví ani vlaky na znamení.

Jak uzavřít úvahu o lásce a horroru? Ti, kteří nepřejí ani jednomu, ani druhému, jsou jako lidé, co užívají umělou inteligenci – Fritzl, který má ve sklepě zavřeného Einsteina, Dolly Buster a Lovecrafta, a vůbec nemá tušení, na co by se jich zeptal.

Sestry a bratři, i dadaisté si zvolili vlastní pravopis, nechtěli však, aby je kdokoli následoval. Přijímám a chápu, když queer autoři mění pravopis pro potřeby svého vyjádření. A kdyby mě zajímalo, co píšou, nadšeně i jejich textům přitakám!

Ani bohové nemohli se dívat na Pompeje, když soptil Vesuv, ale jak je nyní mně, když musím pořádat podivné náhody, komické – ale vím, že to neskončí komikou.