o dnešní doby, kdy jsme svědky nejedné katastrofy a zároveň směřujeme do katastrofy patrně ještě větší, se podle mého názoru paradoxně velmi hodí právě díla, která se neberou příliš vážně – včetně děl populárního umění. Smát se, bát se a aspoň trochu se zamyslet je vlastně celkem adekvátní reakce.

Jednou mi vyprávěl lékař, který pracoval ve Finsku, jak tam na pohotovosti vymýšleli pojízdný stůl, kde by bylo na jedné hromadě vše potřebné pro rychlý zásah od příjezdu sanitky. Slovo v tom měl chirurg, anesteziolog a další doktoři. Zeptali se ale i paní uklízečky a ta řekla, ať ho trochu zvýší, aby se pod ním dalo vytřít. I její slovo mělo váhu. Říká se tomu týmová práce.

Pokud si nemůžete pomoci, trestejte děti za zbytečná sprostá slova dřepy a kliky, žádejte vypípávání, tečkování a klidně i pokuty za vulgarismy v diskusích na webech nebo v projevech politiků – jen ať si smradi rozšiřují slovní zásobu a snaží se své myšlenky, pokud nějaké mají, vyjádřit košatěji! Básníky a spisovatele tím ale neobtěžujte, neberte jim nářadí, nechte je pracovat!

Úkrok stranou tak v době, která upřednostňuje rychlá a snadná řešení, může mít velkou váhu. Zamyslet se nad tím, zda jsou určité normy, způsoby jednání či celospolečenské principy skutečně tak prospěšné a pravdivé, jak deklarují, je prvním krokem, který umožňuje bránit se manipulaci a brzdit devastující směřování společnosti.

Praví se sice, že inter arma silent musae, ale jsem přesvědčen, že je tomu právě naopak: právě inter arma, právě ve stínu války, nesmíme mlčet, zůstávat ve spisovatelských ulitách. Naší povinností je použít své literární řemeslo taky k tomu, abychom oslovili ty politicky zmanipulované.

Podle letošního průzkumu STEM má 87 procent Čechů k Německu příznivý či víceméně příznivý vztah. Zároveň je ale jasné, že hazardérské strašení sudetoněmeckou kartou a Benešovými dekrety vždy na část obyvatelstva zabere. Bylo to vidět při prezidentské volbě, kdy ji Miloš Zeman perfidně vytáhl na Karla Schwarzenberga. A na ty teď zase cynicky míří SPD. Rozděl a panuj.

Ztratit radikalitu utopie by ale dle mého názoru byla škoda, i za cenu toho, že je tudíž potřeba přijmout její paradoxní a problematickou povahu. Výše naznačené obtíže spojené s pojmem utopie mě vedou k přesvědčení, že zdaleka nejlépe vysvětlitelná a nejvíce prospěšná i z hlediska společenské kritiky a emancipace je utopie chápaná v estetickém kontextu.

Jednadvacáté století utíká, jihovýchodní Asie se drasticky mění, Polsko pádí dopředu a má ambici stát se členem G20, klubu dvaceti nejbohatších států. Hlavním tématem české politiky je, zda lidé mají platit za televizi částku necelých tří kafí měsíčně. A dostupné bydlení stále kde nic tu nic. Takhle si tu žijeme.

Díla Margaret Atwood mají dle mého názoru mimořádnou schopnost zachycovat tyto okrajové, subtilní maličkosti či motivy a činit je významuplnými. Jde mnohdy o prchavé, neurčité, nebo dokonce až absurdní aspekty zkušenosti, které ale v textu nejsou přímo pojmenovány. Text kolem nich krouží, evokuje obrazy, pocity, ale také vyvolává zvuky, vůně či chutě.

U nás koncept vysoké školy státní správy nikdy žádný politik neprosazoval, asi nikomu z nich na fungujícím silném státu nezáleželo. Je mi jasné, že dnes taková myšlenka nemá šanci padnout na úrodnou půdu, koncept ENA je opakem toho, oč dnešní vládě jde.

Jsem pokaždé vděčný, že moje nesmělé pokusy o sport jsou z metrové vzdálenosti zhodnoceny přísným okem komentátorů a vyloženy nastupující generaci jako ukázka marné snahy lidstva o zdravou páteř.

Pán zná vše o tajných stezkách i o tom, jak zapadnout mezi ostatní, kteří znají tajné stezky.

Ve stejný den jsem četl komentář jakéhosi mudrlanta – tvrdil, že zrušení slevy na jízdné pro studenty a důchodce je potřebný krok. Koukám, že pisatel je mladý PR odborník, ať už to znamená cokoli, a člen ODS.

U Chandlera se tak nejedná o spisovatelskou lenost, ale o filosofickou pozici. Logikou života a smrti je nahodilost.

Kromě celé řady socioekonomických, geopolitických a dalších důsledků pandemie koronaviru radikálně proměňuje lidské chápání času.

Monstrum české nakladatelské produkce raději sežere stovku podprůměrných, ale nových básnických knih, než by vyvrhl dílo, jehož kvalitu ověřil čas a kterého by stačilo jen ve správnou dobu připomenout…

Glosa k anketní otázce z Ravtu 19/2019.

V posledních letech se v tvorbě stále více autorů objevuje environmentální tematika. Napadá vás důvod? A podotázka: je nezbytné, aby zrovna spisovatelé tematizovali ve své tvorbě aktuální problémy dneška?

Řadě z nás, kterým bylo všechno jedno během komunistického režimu, je všechno je jedno i teď.

Plavbě zdar! Ahoj!

Aktuálne číslo Ravtu prináša len malú ukážku tvorby desiatich ocenených básnikov a poetiek.

„A víte, že ty vaše otázky nebyly tak úplně blbý?“ řekla, když jsme s rozhovorem končily. V očích měla zvláštní světýlka, která signalizovala spokojenost, snad i naplnění.

Nápady, obrazy, fragmenty příběhů přicházejí ze snů, z četby, z dětství, z dospělého vnímání světa, z Čech či z Ameriky, ale na tom úplně nesejde; i reálie se Schneedorferovi stávají rekvizitami v nové skutečnosti, kterou staví.

Pamatuji se živě, jak při Králově replice Zagajewskému zablesklo v obličeji a jeho tvář se proměnila z naučené klidné uvážlivosti do šťavnaté a rošťácky úsměvné grimasy reagujícího debatéra.

Nestačilo ale číst si Ferlinghettiho básně někde o samotě nebo večer před spaním, ne, scházeli jsme se kvůli nim, předčítali si, je nahlas a učili se je nazpaměť, deklamovali je.

Svět nemá žádnou definici či odpověď, ale tato ne-odpověď je zázračná. Je to tekoucí bystřina. Je to blesk, který rozřízne nebe. Je to bujení listoví. Jsou to uhlíky krásy.

(28. ledna 1937 v Jilemnici – 13. února 2021 v Praze)

Skácel byl svou senzitivitou básníkem skrznaskrz moderním, ale toho křídla literární moderny, které zastával spíše Mandelštam či Eliot než Apollinaire či Breton.

V podzemním člověku Dostojevskij klade otázku: Jak vypadá člověk resentimentu, pokud se pro něj stane jediným vztahem ke světu? Co si má počít člověk, který odmítá úlevu soucitu?

Snad by se tam někam nad vchod patřilo vytesat (samozřejmě v polštině) básníkovo vyjádření otištěné ve výboru Černé květy, které bylo patrně i jeho celoživotním přáním: „Mějte trochu pokory a uznejte, že nejsem blázen – že nepíšu temně, ale že vy temně čtete.“

Když jsem si přečetla článek Mileny Jesenské, chtěla jsem se samozřejmě dozvědět, co Kocourek skutečně napsal, a začala jsem jej na stránkách Přítomnosti hledat.

(…) najdeme tě sedět na posteli a deklamovat Zahradníčkovo Znamení moci. Publikem ti je v té chvíli hrnek s vystydlým čajem, jablko a lžička.

Pro Milana představoval jeho život ustavičnou performanci. Byl v tomto smyslu moudře odpoután od závislosti na umění jakožto objektu, na umělecké kariéře, na svém uměleckém egu.

Podle textu Ondřeje Škrabala s názvem Zjevení pudla vznikne pod hlavičkou Studia Rote inscenace s Martinem Pechlátem v ústřední roli. Fotografie z první čtené zkoušky. Premiéra je naplánována na září 2018

Ukázky ilustrací z knihy memoárů českého interbrigadisty, jenž se účastnil občanské války ve Španělsku, malíře Zdeňka Přibyla La Corrida (Naše vojsko, 1960).

S odstupem osmdesáti let od vydání románu Odkaz jsem si jistá, že v ní česká literatura měla svou Virginii Woolfovou – včetně intelektuálního zázemí minervistky a přírodovědkyně, přítelkyně Pražského lingvistického kroužku.

V rámci haitského vúdú jsou duchové rozdělováni do takzvaných národů, které částečně vycházejí z původní etnické příslušnosti afrických otroků.

Mám dojem, že kniha Melancholie může být nejen inspirativním čtením a podívanou, ale i jakousi nadějnou zprávou právě v této době.

Vidíme to v úvodní básni sbírky „Stahování mraků“, ve které protagonista sní o ženách s dlouhými bidly, jimiž stahují mraky, stejně jako o’odhamské ženy tradičně stahují ovoce z vrcholu osmimetrových kaktusů saguaro.

Spor o institucionální záruky nezávislosti soudů (především v Polsku, ale i v Maďarsku) je dnes sporem o smysluplnost Visegrádu. Ale také o smysluplnost Evropské unie. Kdo ustoupí? Zvítězí právo, nebo moc?

Limonov byl přesvědčen o tom, že přízemní šosák nerad cestuje. Cožpak ale nejsou mezi námi i pijavčí „šosáci“, kteří obletěli celou zeměkouli, toto své světáctví zvěčňují na síti, a ještě to stihnou dobře prodat korporacím?

Život na vysokoškolské koleji autorku konfrontuje především s volným sexuálním životem, který zde panuje, jejími vlastními citovými zmatky a probouzející se erotikou.

Namísto kulturních elit, ve svém společenském významu decimovaných normalizací, tvořili ale její vůdčí sílu ekonomové, kteří východisko, lépe řečeno „vykoupení“ z normalizačního marasmu našli v neoliberální ekonomii jako novém světovém názoru, v němž se společnost stala trhem a její řídící silou a morálkou konkurence.

Šesté číslo magazínu Ravt je čistě básnické.

Ze všedních prostor osamělého stavení se stávají kulisy lidského dramatu, individuálního mýtu, v němž i prostý hrneček může získat fatalitu rajského jablka nebo prométheovského plamene.

Parazit je v každém případě zručně natočená satirická komedie, která buduje komično kolem stýkání a potýkání dvou rodin z protilehlých společenských tříd v jednom luxusním domě.

Je pozoruhodné, jak hluboce mylný je tento Žižekův závěr, stejně jako je pozoruhodně mylný závěr levicového aktivisty a dokumentaristy Michaela Moorea, který chce pro změnu v Jokerovi vidět výmluvnou sociální kritiku a oslavu lidové schopnosti boje za lepší svět.

Zábavná a ironická spása filmem, již nám Tarantino předkládá, v jistém smyslu vrací smysl základnímu ideovému schématu hollywoodských filmů, které pracuje s motivem spásy z rukou (super)hrdinů a bezohledně ji vykořisťuje do podoby schematického kýče.

Druhá část recenzní reportáže Jana Černého z letošního festivalu v Karlových Varech.

První část recenzní reportáže Jana Černého z letošního festivalu v Karlových Varech.

Filmům Pedra Almodovara je vlastní jistý vitalismus: hypersexualita, sentimentální emoce a oslnivá barevnost v nich figuruji jako gesta intenzifikace života.

Pokud je ale hlavní architekt metafyzického Zla, chystající věčnou noc a konec všeho života, odpraven jen na základě čisté nahodilosti, za níž se neskrývá vůbec žádná logika, nejenže se jedná o nesmysl, ale především jde o opuštění všeho, čím si Hra o trůny vydobyla své právoplatné místo na slunci.

A navíc: v Jodorowského perspektivě jsou svět a jeho obyvatelé propojená entita – když člověk poznává sám sebe, poznává lidstvo a kosmos.

Nejcennějšími místy celého filmu zůstávají – vedle archivních materiálů – promluvy básníkova syna Jakuba, líčícího s uvolněnou a exhibicionismu prostou otevřeností své vzpomínky na dominantního otce.

Nakonec ale Černému došlo, že musí držet krok s dobou, v níž už pohlaví není dáno tvarem a funkcí. Proto se rozhodl zůstat u názvu Matka Vlast, nicméně vyjádřit náš vztah k ní prostřednictvím velkého kovového lesklého pyje, jenž bude současně i ztělesněním nějakého konkrétního člověka.

Mám tento autofikční deníček opravdu poslat do světa? Chci na sebe vzít risk, že se někoho dotkne? Nebude čtený jako osobní útok na Organizátora? Jak ale jinak začít měnit fungování nejviditelnější literární ceny v Česku? Mnoho lidí z literárního provozu si o tom šušká, ale ve veřejné debatě spíš mlčí.

I Štěpán Šafránek postupně zjišťuje, že už je dávno po všem – a celý ten jeho zápas se světem je tragikomický a marný. Tisková zpráva v němčině vyšla už 14. 2., na českou verzi jsme si počkali na konec března – a v době, kdy tento článek vyjde, bude, inu, taky úplně po všem. Rozhodnutí DCL je samozřejmě třeba respektovat: stalo se. Stalo se tak za doprovodu absurdních floskulí a nějakého toho brblání na sociálních sítích. Brblání dopadne na porotu, na nominované.

A jaké změny by nejpopulárnějším českým literárním cenám slušely do budoucna? Určitě by mohly zapracovat na větší transparentnosti, co se týče procesu výběru nominovaných titulů, po čemž volá část literární obce už drahnou dobu.

Nechce se věřit, že by se nakladatelství spadající pod Albatros Media chtělo na něčem takovém podílet. Nechce se věřit, že by něco takového byl snad záměr. Nechce se věřit, že by společnost Albatros Media chtěla mít vlastní Naše vojsko v trendy podobě. A dle reakcí na sociálních sítích byla dokonce řada lidí, kteří v různých divizích Albatrosu pracují, poměrně překvapena, až znepokojena: „Co se to sakra děje?“

Vina samozřejmě neleží na bedrech oné hrstky současných členů týmu ČLC, kteří dle mého soudu opravdu dělají pro propagaci české literatury vše, co je v jejich silách. Příčina
tkví hlouběji, podkopává úsilí ČLC od samého začátku a není žádným tajemstvím.

Metafora viru je zde naprosto namístě – čím více je určitý typ obsahu šířen, tím více lidí jej tvoří, a tak stále dál. Fungování doporučovacích systémů je více rozepsáno v páté kapitole, kde je poukázáno na obousměrné ovlivňování uživatele a „jeho“ algoritmu, způsobující paradoxní situaci souběžné homogenizace a personalizace doporučovaného obsahu, což dále vede ke vzniku filtrových bublin

Již delší dobu pozoruji, že oblíbenou řečovou hrou mnoha lidí je samo hraní si se slovy, přičemž lingvisté samozřejmě nejsou výjimkou a také se rádi věnují (meta)jazykovým hříčkám. A nejradši jsou, když je můžou využít v názvech svých článků.

Bez pravidel by jazyk nemohl sloužit jako efektivní nástroj komunikace. Nejlépe fungující pravidla se však ustalují organicky tím, jak se lidé dorozumívají, nikoliv svévolnými nařízeními lingvistů, aktivistů či kohokoliv jiného.

Bohužel ale nejde o fenomén vyhrazený jen fiktivním světům, nýbrž o krutou realitu lidské společnosti. To ukázal například německý filolog Victor Klemperer, který svá bystrá pozorování nacistické propagandy zaznamenal v knižním souboru Jazyk Třetí říše – LTI: poznámky filologovy (H&H, 2003).

Význam je v jazyce jedním z nejpozoruhodnějších fenoménů. Je zřejmě nejdůležitější složkou komunikace, ale zároveň je ve srovnání s formou mnohem těžší jej uchopit a shodnout se na něm.

Poslech podcastů a audioknih rozhodně není méněcennější než čtení článků a knih. Každý člověk funguje jinak, a tak poslech pro mnoho lidí představuje lepší způsob, jakým se na přijímané informace soustředit a vstřebávat je.

Setkal jsem se s představou, že lingvisté přece musejí umět spoustu jazyků, protože co jiného by mělo znamenat, že je studují… Nebudu lhát, nadaným polyglotům trochu závidím. Avšak i jeden jediný jazyk ve všech svých varietách a individuálních odstínech utváří nekonečně bohatý svět, jehož studiem lze strávit celý život.

V té zemi Macron u Arnaulta obědvá, Sarkozymu šel za svědka na svatbu, Hollande otevíral jeho Nadaci Louise Vuittona. Kde jsou v ní zastoupeni pracující, řečeno postaru?

Jeremy Corbyn se pokusil obnovit právě spojenectví z filmu Pride, tedy práce a „fragmentů“, a nejen to, pokusil se přidat k němu i mírové hnutí proti válkám od Iráku po Sýrii a klimatické hnutí.

Warková si znovu připomíná „dřívější chůzi“. Proto nemluví jen o vektoralistech a hackerech, ale o třídě vektoralistů, tedy majitelů klíčových současných výrobních prostředků: zdrojů, nosičů, uchovávání, vyhodnocování a dalšího používání informací, a o třídě hackerů, kteří tyto informace pro ně vyrábějí.

Oba populismy, pravicový i levicový, chtějí odstranit zamřelý smrádek konsensu tam nahoře. Ten pravicový za své MY považuje ovšem národ a ONI jsou pro něj odnárodněné elity a všichni, které jménem národa z národa vyloučí.

Prvním druhem „bullshit“ práce jsou v autorově typologii „flunkies“, poskoci. Jsou tam, aby ti nad nimi měli pocit, že jsou výš. Krále hrají dvořané.

Greta říká: Jestliže je naše společnost rozumná, základem jejího rozhodování je vědecké poznání a drtivá většina vědců říká, že klimatická krize je největší hrozbou, které kdy lidstvo čelilo, je třeba to okamžitě řešit.

Kromě LinkedInu jsem vyzkoušela také Tinder. Účel je zdánlivě jiný, ale základní princip podobný – i zde jde o budování obrazu, o narcistní komunikaci. A také směnu, obchodní vztah, pasování sebe sama na zboží. Na LinkedInu prodáváme své schopnosti, zde, ach bože, sebe jako – co? Člověka (hier bin ich ein Mensch)?

Teď, když si po sobě text čtu, zjišťuju, jaké mám štěstí. Vlastně s ničím bojovat nemusím. Můžu psát a vydávat, co chci. Kdo hned nenajde nakladatele, může si vydat knihu sám nebo na zakázku, možností je opravdu víc. Můžu pořádat knižní veletrh, nemusím se nikoho ptát na svolení.

Ale nejen politikou živ je film. Evropská severská kinematografie má svou tradici pečlivé a někdy také neúprosné analýzy existenciální a citové roviny života. V případě norského režiséra Daga Johana Haugeruda je nejpřesnější mluvit o analýze jemné.

Zejména v osmdesátých letech bylo tematické a žánrové rozpětí italského hororu díky poptávce mezinárodní distribuce velmi bohaté a rozmanité. Producenti a tvůrci se nezaměřovali pouze na zerotizované záhrobí jako třeba v La bimba di Satana (Satanovo děvčátko, 1982) Maria Bianchiho, kde jsou pokušení démonů zobrazena na rozhraní soft a hard erotiky.

Divadelní a zejména filmová spolupráce mezi režisérem Lucianem Salcem a skladatelem Enniem Morriconem patří k prvním dlouhodobým pracovním zkušenostem později mezinárodně proslulého autora filmové hudby s konkrétním filmařem. Právě u Salceho se postupně vyvíjel Morriconeho autonomní styl v instrumentální, melodické i vokální poloze a procházel postupně rozmanitými kulturními a stylistickými proměnami.

Zdá se, jako by se z Kafkova života dalo ukrojit cokoliv, dle vybraného žánru. Nejoblíbenější jsou přirozeně milostné pletky, vhodné pro romantická dramata, ale lze i nápaditě experimentovat s psychologií nebo se pustit do medicínských detailů a pro pokročilé umělce se nabízí křížení jeho života s literární fikcí.

Z evropských filmů mě nejvíce zaujala politická groteska maďarského režiséra Gábora Reisze Vysvětlení všeho (cena pro nejlepší film v sekci Orizzonti loni v Benátkách). Na kulturní války mezi konzervativci a liberály (nejen) v Maďarsku se dvouapůlhodinový snímek dívá s nesamozřejmým odstupem – tomu napomáhá vyprávění týchž scén z perspektivy různých aktérů a nečernobílé pojetí postav.

Někteří anglosaští dramatikové používají scénickou poznámku beat ve významu, jenž se nejčastěji překládá jako (krátká) pauza, ale také to může znamenat třeba situační předěl – záleží trochu na kontextu a na tom, jak s tím pracuje ten který autor.

Kromě všeho zmíněného dojde dále ke snížení počtu vydávaných titulů ročně (dosavadních přibližně patnáct tisíc bude minulostí), grafomanů (samonáklad se už nevyplatí a zavedení nakladatelé si budou vybírat ještě pečlivěji) a překladatelů (jen některým se nadále vyplatí překládat z cizích jazyků, ostatní najdou uplatnění v jiných oblastech), ale pravděpodobně i k poklesu čtenářství jistých žánrů.

Systém, který uměle formuje naše děti, na které si pak pohoršení občané ukazují prstem. Systematické vyčleňování. Počítala jsem s tím, že svého syna na to vše budu muset připravit, že to bude ale takovej mazec, jsem nečekala. Vedeme věčný boj s větrnými mlýny.