Že jsou lidé v pohybu, neznamená, že se mění.

Chceme opravdu, aby ve chvíli, kdy se snažíme zabránit šíření viru, chodili lidé do práce i tam, kde to není bezpodmínečně nutné? Jen proto, aby někomu neušel zisk?

Návrh pro toto vydání: pokusit se být místem, v němž utichá násilí vůči sobě i druhým.

Milovat lze jen křehkost, a ta je dílem času, který je synonymem rozkladu.

Začnu jednat a zveřejním veškerá dosud utajovaná fakta. Už 8. dubna jsem jí také sdělil, že uveřejním pravdu o jejím duševním stavu, o nezadržitelných záchvatech pláče, který neutichá ani po koňských dávkách antidepresiv. Souhlasila.

Ruku na srdce, kdo by vymyslel originálnější označení pro pracovníky dezinsekční firmy?

Člověk je oddělen od kosmu, rostlin, zvěře, od lidí i vlastního srdce, v jehož krvavých komorách nikdo nežije.

Z času jsme vytvořili abstraktní termín a na tuto nehmatatelnou, ale mocnou entitu pouze odkazují ciferníky, ručičky, digitální číslice, případně zlověstné tik-tak ozývající se z nočních stolků i radničních věží. Čas je jinde.

Pokud do bytu vejde člověk s bolestmi, kočka k němu usedne a předními tlapami jej masíruje na nemocném místě.

Současné tisíciletí, které čelí zániku, potřebuje vrátit člověka do přírody, ale zároveň přírodě znovu přiznat její sílu, subjektivitu, inteligenci, schopnost emancipovat se a vyvíjet, žít v plném rozsahu.

Bez šance na rozloučení ztrácíme naše sourozence, ať už jsou jejich těla lidská, bezobratlá nebo rostlinná. S každým vyhynulým druhem se ztrácí cosi z člověka.

Michal Bystrov

Podle textu Ondřeje Škrabala s názvem Zjevení pudla vznikne pod hlavičkou Studia Rote inscenace s Martinem Pechlátem v ústřední roli. Fotografie z první čtené zkoušky. Premiéra je naplánována na září 2018

Ukázky ilustrací z knihy memoárů českého interbrigadisty, jenž se účastnil občanské války ve Španělsku, malíře Zdeňka Přibyla La Corrida (Naše vojsko, 1960).

Při vzpomínce na Jardu se mi spontánně připomene také jeho specifický hlas, a to zejména v okamžicích, kdy se v rozhovorech s bližními chápal slova a oddával vyprávění.

Ashberyho poezie často působila odtažitě a záhadně, mnohé dráždila, zneklidňovala a mátla a vždy se vzpírala jednoznačným výkladům a škatulkám.

Dospěl k názoru, že jím byl pocit vykořenění. Obě tato ‚vykořenění‘ se však od sebe lišila. To Wellsovo bylo vykořeněním z Zeitgeistu (ducha doby) a mobilizovalo v něm obnovu sebedůvěry ve vlastní schopnosti; to Baumanovo bylo naopak projevem nedůvěry a nelibosti k Zeitgeistu nového světa…

Specifickou modifikaci evropských avantgardních tendencí, konkrétně dada a surrealismu, nalezla Věra Linhartová v japonském umění.

S Bohumilem Hrabalem podnikl Böll procházku Václavským náměstím plným sovětských tanků až k budově rozhlasu a zakončili ji – jak jinak – u piva, pravděpodobně v hospodě U tygra.

V Patočkově pojetí se filosofie mohla stát předmětem vzdoru, vstoupit do komunikace s undergroundem, být součástí rezistence vůči normalizačnímu režimu.

U Ohniska cítím nucené vybočení z pohodlí, smích přes vlastní prokousnutý jazyk a někde vzadu v hlavě nepříjemnou bolest.

Šesté číslo magazínu Ravt je čistě básnické.

To může platit pro dnešního diváka, ale Bruegelův současník se na obraz díval v jiném kontextu. Pozitivní vyznění vnímal za obrazem. Hrůzy vymalované umělcem bral jako varování a jako pozvaní ke Kristu, vítězi nad smrti.