Ve chvíli, kdy uplynulo třicet let od brutálního zásahu komunistických represivních složek proti demonstrantům v Praze na Národní třídě, položil na sociálních sítích jeden z jejich uživatelů otázku, co se od té doby změnilo. Odpovědí mu byla záplava jednotlivostí, poukazujících na cestování, kvalitu potravin, dostupnost vzdělání. Všechny odpovědi byly jistě výsledkem osobní životní zkušenosti, zážitků z euforických počátků devadesátých let, ale všechny byly dílčí. Změnilo se totiž úplně všechno. Změnil se celý svět, začali jsme žít ve zcela jiné civilizaci. Změny nepřinesly jenom události 17. listopadu 1989 v Praze, ale rozpad sovětského impéria a další geopolitické pohyby, změny přinesl i rozvoj technologií v čele s rozmachem internetu a mobilních sítí. Žijeme ve světě, o kterém se na nám před třiceti lety ani nesnilo a který je světu před rokem 1989 podobný jen zdánlivě. Je méně podobný světu před rokem 1989, než byly sobě podobny světy po první a po druhé světové válce. Během listopadu a prosince 1989 si většina z nás přála, aby se všechno změnilo, a řada z nás byla později zaskočena faktem, že se všechno opravdu změnilo.

Řada z nás, kteří prožili produktivní život v lepkavém hnízdě normalizace a kteří dodržovali mlčenlivou smlouvu s komunistickým režimem, se vyrovnala se zásadní změnou velmi obtížně. Svoboda a demokracie je nepotěšila nutností odpovědnosti a ztrátou lepkavých komunistických jistot – jistot nedostatku, šedé ekonomiky, všudypřítomné buzerace a korupce.

Řada z nás, kteří podlehli komunistické moci a sloužili jí, ať už jako příslušníci represivních složek, donašeči tajné politické policie, okresní tajemníci, pracovníci podniků zahraničního obchodu, navázaní na rozvědku, aparátčíci komunistické strany, předsedové zemědělských družstev, ale také reprezentanti černé a šedé ekonomiky od melouchářů až po veksláky, využívající touhy obyvatel po spotřebním zboží, tedy všichni ti, kteří dnes tvrdí, že za komunistů se měli lépe, se opravdu lépe měli. V komunismu se pohybovali v horních patrech společnosti, někteří v těch ekonomických, někteří v těch politických. Po roce 1989 tato horní patra řada z nich neopustila, dokázali využít starých kontaktů z komunistického režimu a skloubit je s možnostmi svobodné společnosti; lépe se tak mají dosud, využívajíce k prospěchu i nedokonalosti demokracie, budované pouhých třicet let.

Řada z nás, kteří prostě chtěli nakupovat bez front a bez nutnosti uplácet vedoucího knihkupectví či masny, aby si směli koupit lepší knihu a chutnější salám, může být snad dnes spokojena, lepšími knihami a chutnějšími salámy pulty přetékají.

Řada z nás se snažila čerstvou demokracii od počátku devadesátých let znovu a znovu zalévat občanskou aktivitou, vstupem na politické kolbiště i veřejnou angažovaností. Někteří odešli dříve či později do ústraní sami, některé vyřadily z politického provozu volby, řada z nich vydržela a jsou svorníky občanské společnosti dodnes.

Řadě z nás, kterým bylo všechno jedno během komunistického režimu, je všechno je jedno i teď. Pokud bude jednou těch, kterým je to jedno, zase většina, společnost se může ponořit do lhostejnosti a mlčení, které tak potřebují populisté a autoritáři.

Populisté a autoritáři, kteří se nás zase budou snažit schránit před zlým světem za kopcem, plným nebezpečí a nejistot, kteří se budou snažit vytvářet pohodlné lepkavé hnízdo a dohlížet, abychom se měli všichni dobře. Jejich nevýhodou je, že se po třiceti letech demokracie pomalu měníme také. Pomaleji než svět, ale měníme.