Milí čtenáři Ravtu,

před několika dny jsem probíral svůj dřevěný kufřík z dětství a s nostalgií zavzpomínal na svou nedlouhou kariéru na poli skautingu…

Žádného bobříka jsem nezískal na první pokus. Turbánek mnou upletený vypadal jak nevzhledná hrouda. Khaki košili záhy zdobily mapy různých barev. Při skládání skautského slibu jsem se zakoktal a zapomněl půlku textu. Poučen z dětských let, ušetřím vás zde pokusů skládat turbánky vzletných vět; a co chci sdělit, vyslovím zcela věcně (se začátkem skautského slibu, který mi utkvěl v paměti jak křídlo můry v rámu okna):

Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe:

udržet laťku maximálně o pár centimetrů níž, než kam ji nasadila Olina (jíž se samozřejmě nemůžu rovnat),

zásobovat vás chutnou četbou: křupavými a šťavnatými texty, krvavými steaky, pestrými přílohami / oblohami;

též mám ďábelský plán, jak nabohatit plavbu o ukázky eknih z fondu MK (díky, Jakube!), občas překladem (děkuji, Marie!) a sem tam, ne příliš často, nějakým autorem z prostředí literárních serverů.

Plavbě zdar! Ahoj!