Sdílený život a sdělovaná zkušenost jsou přesně ty aspekty demokracie, ke kterým se opravdu musíme odvážit. Není to tak snadný úkol, protože sdílení sebou samozřejmě nese nebezpečí spojené s mocí a závislostí na druhém. Paradoxem je, že ze strachu, abychom nebyli na někom závislí, se stáváme závislí na manipulacích těch, kteří náš strach využívají. Jedinou cestou je zradit vlastní strach z toho, že druhé potřebujeme.

Můžeme napsat a vydat mnohé knihy, ale jimi se k podstatě vnitřní bolesti nikdy nedostaneme. Ostatně knihy čtou jen určité vrstvy obyvatel a jejich poselství pomalu slábne. Naproti tomu účinná láska a vděčnost jsou těmi pravými léky. Trochu donkichotské úsilí Karin Lednické je mi na první pohled sympatické, ale jedinec nemůže zmoci kolektivní trauma v jakékoli době i prostoru. Může jen přispět k úlevným chvilkám, ale i za to poděkujme.

Zastavení šesté. Sedíme na špalcích ve tmě. Posloucháme operní zpěvačku, která je schovaná za rohem. Pozoruju stíny. Naše stíny. I my za chvíli nebudeme. Nevadí mi to.

V Gospodinově románu se však Evropané nespojí v globální veřejnost a nezačnou vynalézat nepředstavitelnou budoucnost. Volí rozklad na národní státy a hromadný návrat do minulosti. Pomocí referend v jednotlivých zemích si demokraticky zvolí, kam utéct. Scénování minulosti funguje, nostalgie hladí, mohou znovu poslouchat walkmany, jezdit v embéčkách, jíst na stojáka v nádražním bufíku, nedělat nic než věrně opakovat a tak postupovat vpřed.

Míra, s jakou se aféry s tématem sexuálního zneužívání v církvi skrývaly a skrývají, je děsivá. Mocenská struktura církve se v tomto neliší od žádné jiné mocenské struktury, jen s tím rozdílem, že struktura podsvětí nepředstírá, že je svatá.

Teď se sama chytím za nos. Jak známo, máme věřit obětem. To teoreticky vím, ale já se o přemýšlení nad touto kauzou tolikrát přistihla při tom, že Skinner nevěřím, lépe řečeno nechci věřit tomu, že by mohla mít pravdu. Že moje milovaná spisovatelka se opravdu něčeho takového dopustila. A jen málo pro ni nacházím soucitu.

Chceme-li myslet otevřeně, nejde tedy o to, vrátit se pokorně zpět. Jde o to, vrátit se dopředu. Není pravda, že skončilo období experimentu, odvahy, otevřenosti. Možná ale musí vypadat jinak. Potřebujeme najít vnitřní meze našeho současného myšlení a ty překonat.

Skutečnost je taková, že spolu s počátkem technologické revoluce se technologie stala zdrojem natolik velké moci, že se změnila také v symbol čehosi božského a posvátného, v jistém smyslu jsme propadli cargo kultu naší vlastní technologie.

Fisher téhle iluzi říkal „kapitalistický realismus“, ale spíš přemýšlím o kapitalistickém dadaismu.

Páni, všichni mluví o šetření, ale na dráze se topí, i když je venku kolem dvaceti stupňů! V zimě se na to vykašlou a nám ze všech tělních otvorů polezou rampouchy!

Zastávat se lemplovství je těžká disciplína, ale zkusím to, protože jsme na půdě poezie, a tady se snad dá počítat s větší empatií než například v prostém účetnictví.

Kromě celé řady socioekonomických, geopolitických a dalších důsledků pandemie koronaviru radikálně proměňuje lidské chápání času.

Monstrum české nakladatelské produkce raději sežere stovku podprůměrných, ale nových básnických knih, než by vyvrhl dílo, jehož kvalitu ověřil čas a kterého by stačilo jen ve správnou dobu připomenout…

Glosa k anketní otázce z Ravtu 19/2019.

V posledních letech se v tvorbě stále více autorů objevuje environmentální tematika. Napadá vás důvod? A podotázka: je nezbytné, aby zrovna spisovatelé tematizovali ve své tvorbě aktuální problémy dneška?

V čem vidím řešení? Možná v pestřejším složení porot – se mnou v ní byli spisovatelé, literární vědci, ale žádný knihkupec či knihovník. Nebo možná v tom, že by porotci byli vybíráni nikoliv podle takzvané odborné způsobilosti (která je těžko měřitelná), nýbrž podle upřímné lásky k literatuře – která je ovšem měřitelná ještě mnohem hůř.

Jeho román, tento pomyslný ráj lidské individuality a smrtelný nepřítel všeho dogmatického, proto pochopitelně nelze číst bez soustavného uvědomování si spisovatelovy specifické východní zkušenosti československého legionáře a později bolševického agitátora, bez neustálých úvah o brutální putinovské imperiální invazi na Ukrajinu.

Griese svými autorským texty i překlady nepochybně přispěl k širšímu kulturnímu přenosu a současně vytvořil základy, na které naváže prostředí meziválečné republiky, ať se již jedná o některé z prací Karla Weinfurtera, nebo o souvislost s dílem Květoslava Minaříka.

Kromě nezaměnitelného syrového stylu a obsazování neherců se Pasoliniho tvorbou táhne motiv banality smrti a násilí, ať už v podobě nezvratného osudu antických tragédií, nebo postradatelnosti obyčejných lidí, pro které v očích ostatních skutečně platí, že „být mrtvý nebo živý je totéž“.

Za výraz gentlemanství je však stále považováno spíš ženě podržet dveře než jí prostě dát za stejnou práci stejný plat a jejímu názoru popřát stejné váhy.

K Vašim stým narozeninám se teď můžeme společně ujistit, že krása je nesmrtelná.

Skácel byl svou senzitivitou básníkem skrznaskrz moderním, ale toho křídla literární moderny, které zastával spíše Mandelštam či Eliot než Apollinaire či Breton.

V podzemním člověku Dostojevskij klade otázku: Jak vypadá člověk resentimentu, pokud se pro něj stane jediným vztahem ke světu? Co si má počít člověk, který odmítá úlevu soucitu?

Snad by se tam někam nad vchod patřilo vytesat (samozřejmě v polštině) básníkovo vyjádření otištěné ve výboru Černé květy, které bylo patrně i jeho celoživotním přáním: „Mějte trochu pokory a uznejte, že nejsem blázen – že nepíšu temně, ale že vy temně čtete.“

Z knihy JAN ŠIBÍK 1989, která se dá objednat pouze na webu autora: www.sibik.cz.

A. B. Háblová na křtu knihy Nemísta měst, 18. 11. 2019.

Ema Destinnová se s velkým zápalem věnovala rybaření. Následující báseň je napsána z pohledu kapra.

Muži se bezhlavě seznamují s ženami.

Básnická skupina Fantasía.

“Je podzim, úplně první den” (z titulní písně alba Miláček slunce skupiny Květy)

Michal Bystrov

Navzdory některým slibnějším náběhům ji sráží zejména ledabylá práce s roztržitou kompozicí, která nejasně osciluje mezi románem, povídkami a deníkem, ale nevytěžuje přednosti ani jednoho.

Můžeme diskutovat o tom, zda by románu neprospělo krácení, zda by se neobešel bez poněkud neorganicky připojené „palestinské“ poslední části (protože nejpůsobivější je zřetelně první polovina knihy), ale přesto se chce zvolat: tak dobře napsaný, plnokrevný román s tématem holocaustu a vyrovnávání se s ním, nekopírující obvyklá schémata, se v naší kotlině už dlouho neobjevil!

O čem chci psát? O věcech, které se dějí každému a které mohou potkat kohokoliv z nás, a tak bořit pomyslné bariéry a stavět na jejich ruinách mosty, co překlenou averze mezi Čechy a Romy. Nepřeju si však trčet ve škatulce „romská autorka“, když už, tak „česká s romskými kořeny“. Začínám si myslet, že všechno, co mě nasměrovalo až do tohoto bodu, má svůj význam.

Budu pohřben ve Střelicích na hřbitově. To je tutovka. Byl jsem se ptát na úřadě, jestli bych si tam už nemohl zamluvit místo, že bych dal jako zálohu, postaral se o náhrobek a vůbec bych vše nachystal. Paní se začala smát, ať neblázním, že je tam spousta místa.

Latourovskou ontologii, tedy jeho chápání světa, si lze přiblížit jednoduchými příklady: Má osobnost je souhrnem hmotných i nehmotných aktérů, kteří většinou táhnou za jeden provaz. Jsou to buňky, molekuly, atomy, kvantové částice, ale i ideje, prostředí, ve kterém žiju apod.

Pecharův výklad není z literárněhistorického hlediska vyvážený, jsou v něm patrné osobní preference. To není výtka, nejsou to literární dějiny. Je to nadmíru poutavý průvodce dějinami moderní tvorby a moderního myšlení.

Ostiho poezie je pro čtenáře přitažlivá nejen proto, že je básníkem dvou vlastí a dvou jazyků. Výrazově, tematicky a stylově je velice různorodý, a přestože je ve svém vyprávění na první pohled velice přímočarý, uchovává si zároveň velkou míru tajemství a mnohovýznamovosti.

Sametovou revolucí a rozpadem socialistického bloku se pro něj staly česko-německé kulturní kontakty naprostou samozřejmostí.

Vidět naprosto dezorientované a paralyzované nizozemské důstojníky, o nichž si za ta léta tlumočení Aida myslela, že je zná a že se na ně může v nouzi spolehnout, je pro ni zničující.

Čaks se provinil jediným způsobem: svou nadprůměrností, originalitou a řemeslnou bravurou – proto se stal trnem v oku mnoha průměrným pisálkům; oč průměrnějším, tím agresivnějším a nesmiřitelnějším.

Bylo v něm něco čaromocného, co občas v ateliéru velice hlasitě rozbouřilo ženské smysly, až tak, že jsem závistivě zabušil do tenké stěny, která mě od ateliéru dělila.

Ten řezník se nejmenuje Masařík, nýbrž Řezníček,
& se sekáčkem v ruce se divoce ohání po mouše,
ale místo ní trefil jen svou vlastní cukrovkářskou haksnu,
kterou si nechtě čistě amputoval, & ta haksna, cukrovkářská haksna řezníka Řezníčka
teď dál skáče světem jako pominutá.

Jako každá avantgarda, i hnutí Occupy trpělo nedorozuměními a mylnou charakterizací. Neexistenci „stranické platformy“ požadavků si mnozí vykládali jako „Occupy neví, co chce“.

Ale jsem si jistá, že je důležité se nevysmívat strachu a obavám jiných lidí. Pokusím-li se však do nich vžít a chápat je, začínám mít pocit, že nemůžu nic říct. Někde tady je klíč k dialogu, který nedokážeme vést. Jen to řešení určitě nespočívá v tom, že budeme mlčet.

V systému, kde se trh stal centrální kategorií dominující ekonomickému myšlení a jednání, se stávají činnosti uskutečňované mimo něj, nevytvářející zisk měřitelný penězi, a tudíž nepřispívající k akumulaci kapitálu, automaticky druhořadými.

Uvědomíme-li si, pod kolika hrozbami žijeme i bez covidu – v jak labilní fázi se nachází celý ekosystém, jak extrémně vychýlená distribuce bohatství ničí univerzalistickou vizi liberálně demokratické harmonie, jak nás stále pečlivěji šmírují a manipulují digitální přístroje a s tím vším související sekulární fanatismus víry v nekonečný růst –, je zároveň podivuhodné, jak na to všechno vlastně jen málo reaguje současná česká literatura.

V případě antologií je pak každý nakladatel v podstatě kamikaze, který jde vědomě do ztrátového podniku, jehož smyslem je jen a jen služba druhým.

Pražské (A)VOID Floating Gallery hrozí reálné nebezpečí, že zcela zanikne.

Přes to všechno se nad českou prozaickou produkcí nelze ubránit pocitu rozpačitosti a na mysl přicházejí otázky. Kde je pořádný historický román s přesahem do současnosti, někdo z rodu maďarského Gergelye Péterfyho?

Kdežto Milan Kundera je… náš nepřítomný otec, vypadlo ze mě. A jak jsem to řekl, věděl jsem, že jsem připadl na jednoduché přirovnání, které budu moci používat i v případě dalších skupin, pokud se na Kunderu budou ptát.

Ovšem pro mě vůbec nejkrásnější duchovní film přišel, nikoliv už překvapivě, z Asie, konkrétně z Vietnamu. Debutující režisér Thien An Pham natočil tříhodinovou fresku Uvnitř žluté kukly, v níž je veškerá spiritualita svěřena obrazu a diegetickému zvuku.

Francouzská předměstí, ve kterých žije směs legálních i nelegálních migrantů, Arabů, Afričanů i Romů, zajímala už od osmdesátých let i místní nezávislé filmaře.

Její sláva stoupá a s ní roste i její odpor k Marilyn Monroe. V jednom rozhovoru říká: „Jsem otrokyní Marilyn Monroe.“

Garlandův horor určitě není filmem pro žánrové publikum. Naopak přesně sedne do stylu hororů produkční společnosti A24, která se specializuje na moderní horory s přesahem a stojí za snímky, jako byl Slunovrat (2019) Ariho Astera, Maják (2019) Roberta Eggerse či filmy Jordana Peela.

Snímek Men je nejsilnější kupodivu v momentech, ze kterých se snaží rychle vyvléct, a to když sledujeme, jak se Harper snaží vypořádat se svým vztahovým traumatem.

Zvolený typ filmové narace není náhodný. Smíchovský ve třicátých letech minulého století ve sklepení svého domu U Zlaté lodě za použití faustovského rituálu údajně vyvolal jistou démonskou entitu.

Není náhoda, že filmy lehké jako pohlazení přicházejí od filmařů ze západní Evropy a filmy tvrdé jako rána pěstí z Evropy východní.

Zatímco Frank Herbert problematizoval mesianismus, Jodorowsky se k němu hlásí, avšak po svém, bere jej za svůj a celý jej přetváří a znovu formuluje.

Díky svému prvému kroku na filmovém poli si v „zasvěcených kruzích“ získal nepopiratelný respekt a zároveň je tvrdě diskvalifikován.

Nechci predikovat, co se bude dít dál, protože vím, že obsahu bude přibývat a díky AI se bude ještě důmyslněji segmentovat. Už se to děje. Nejen Google začíná mít problém. Koneckonců Aleš Palán v nedávném rozhovoru řekl, že není vyloučené, že spisovatelé vymizí a literatura už nebude ani komunitní záležitost pro pár nerdů.

Přílišné soustředění a opatrnost v jednom segmentu může přivodit nečekané škody v jiném. Ve výsledku může být přílišná opatrnost až protikladem opatrnosti skutečné. Kampaň Konsentu na jedné straně nabádá k gentlemanství, na druhé navádí k fízlování.

Ač ho svého času obviňovali z fašistického smýšlení, Zábranský se nikdy neuchýlil k vyjádření, že s takovou už nikdy nebude moct svobodně psát, aby z něj zase nedělali Mussoliniho, podobně jako to udělala Alena Mornštajnová, když ji obvinili z plagiátorství.

Nakonec ale Černému došlo, že musí držet krok s dobou, v níž už pohlaví není dáno tvarem a funkcí. Proto se rozhodl zůstat u názvu Matka Vlast, nicméně vyjádřit náš vztah k ní prostřednictvím velkého kovového lesklého pyje, jenž bude současně i ztělesněním nějakého konkrétního člověka.

Mám tento autofikční deníček opravdu poslat do světa? Chci na sebe vzít risk, že se někoho dotkne? Nebude čtený jako osobní útok na Organizátora? Jak ale jinak začít měnit fungování nejviditelnější literární ceny v Česku? Mnoho lidí z literárního provozu si o tom šušká, ale ve veřejné debatě spíš mlčí.

I Štěpán Šafránek postupně zjišťuje, že už je dávno po všem – a celý ten jeho zápas se světem je tragikomický a marný. Tisková zpráva v němčině vyšla už 14. 2., na českou verzi jsme si počkali na konec března – a v době, kdy tento článek vyjde, bude, inu, taky úplně po všem. Rozhodnutí DCL je samozřejmě třeba respektovat: stalo se. Stalo se tak za doprovodu absurdních floskulí a nějakého toho brblání na sociálních sítích. Brblání dopadne na porotu, na nominované.

Zase jsem se naštval. Na starém disku jsem našel dvacet let starý text, který jsem napsal o devadesátých letech v romských komunitách. Jenže byl nepublikovatelný. Špatně napsaný, aktivistický a plný keců o rasismu. Měl jsem pocit, že jsem ho nikdy nepsal já.

O letošních Velikonocích mi v Meandru a Kheru vyšla pohádka ve formě leporela s názvem Vařená vejce (romsky Tade jandre) a už delší dobu se snažím dokončit povídkovou knihu, v níž moje dětská hrdinka, šestiletá holčička Janička, vyrůstá na přelomu osmdesátých a devadesátých let a prožívá běžné dětské starosti i radosti v komplikované době plné změn.

Dalším tabu je homosexualita, k čemuž zase přispívá fakt, že jsou Romové věřící a ve svých názorech konzervativní. Přijmout, že mají v rodině homosexuála, natož to přiznat veřejně, je pro řadu z nich nepředstavitelné. Nezřídka se stane, že rodina vyoutovaného potomka radši zavrhne, než aby se v očích komunity znemožnila.

Cesta romské literatury na běžný knižní trh není úplně snadná, ale v poslední době mám pocit, že se romským autorům a jejich knihám daří získávat si pozornost veřejnosti, a dokonce sbírají různá ocenění. Bez grantů a podpory nadací i drobných dárců by to však nešlo.

Své první verše jsem napsala na základní škole, když mi bylo asi jedenáct let, a byly to vtipné rýmovánky o spolužácích. Zalíbil se mi ten pocit uspokojení, který mi přinášela hra se slovy, to spojování zdánlivě nespojitelných významů. Byla to taková pubertální zábava, která časem, jak mi život ukazoval i své méně radostné stránky, přerostla v jakousi terapii.

My redaktoři míváme sklon usměrňovat text k řádu a systému – i takoví chaotičtí neřádi, jako jsem já. Na překládání je ale ve skutečnosti krásné, že člověk nakonec nikdy stejně tak docela neví. Že žádný postup není zaručeně správný. A nakonec si může dovolit i trochu té nesystematičnosti, protože proč by u všech všudy nemohl hrdina, kdyby vyrazil opačným směrem, mířit z náměstí Svornosti k rue du Faubourg Saint-Honoré?

Existuje speciální vrstva vlastních jmen, na kterou, mám takový dojem, překladatel, zejména jde-li o začátečníka, v první chvíli ani nepomyslí. Jsou to jména a názvy z klasických překladů notoricky známých cizojazyčných děl. Rodilý maďarský mluvčí s patřičným vzděláním je samozřejmě dokáže bez přemýšlení identifikovat, důležité je, aby si s těmito jmény dovedl poradit i překladatel.

Původně to začalo jako vtip. Autoři Sorosova slovníku si všimli, že novináři, textaři kampaní proti „bruselskému útlaku“ a ostatní propagandisté mezi sebou doslova závodí ve vynalézání neologismů obsahujících miliardářovo jméno, a tak se je jali sbírat, rozebírat a komentovat ve speciálním blogu.

Nakladatelé by se nejen z podstaty své činnosti měli věnovat vydávání knih. A raději než zacházet na území knihkupců by se měli věnovat přípravě jednotlivých titulů, aby dostáli požadované kvality. Díky knihkupcům se jejich knihy dostanou tam, kam by se jinak nedostaly. Uvědomělí knihkupci koneckonců také nevydávají vlastní knihy.

Někteří anglosaští dramatikové používají scénickou poznámku beat ve významu, jenž se nejčastěji překládá jako (krátká) pauza, ale také to může znamenat třeba situační předěl – záleží trochu na kontextu a na tom, jak s tím pracuje ten který autor.

Kromě všeho zmíněného dojde dále ke snížení počtu vydávaných titulů ročně (dosavadních přibližně patnáct tisíc bude minulostí), grafomanů (samonáklad se už nevyplatí a zavedení nakladatelé si budou vybírat ještě pečlivěji) a překladatelů (jen některým se nadále vyplatí překládat z cizích jazyků, ostatní najdou uplatnění v jiných oblastech), ale pravděpodobně i k poklesu čtenářství jistých žánrů.

Sergej Machonin ve svém textu o Vůni květin tuto Radokovu schopnost shrnuje takto (a jelikož jde o poslední inscenaci, kterou Radok v Čechách vytvořil, zní to téměř jako epitaf): „Připadlo mi, že Radokovi nic v člověku neujde. Je až hrůzně přesný ve schopnosti donutit postavy, aby na sebe všechno řekly. […] Je rozeznatelný svou schopností najít dva tři rysy, pohyb, tón a rozevřít tím nesnesitelný pohled do člověka.“

Jiří Šlitr podle všeho toužil stát se muzikálovým autorem a jeho snem, k jehož splnění podnikal konkrétní kroky, bylo uvedení Dobře placené procházky na Broadwayi. Stal se ale tvůrcem kabaretního divadla písniček, nikoli divadla příběhu. Blažkovy muzikály jsou dodneška vrcholným českým vzorem integrovaného příběhového muzikálu, svým sdělením však nepřenosně vězí v šedesátých letech. O písních Suchého a Šlitra to, domnívám se, neplatí…