Kdo jsem, o čem a proč píšu a proč zrovna sem? Nejsem si úplně jistá, jestli jsem ta správná osoba, která by se měla vyjadřovat k současnému romskému literárnímu dění a dělit se o své autorské prožitky, když jsem publikovala jen pár textů. Na druhou stranu těch, kteří by na této stránce mohli zápasit se slovy místo mě, není opravdu moc, stačily by vám všechny prsty, co máte, abyste je spočítali. Samozřejmě mě těší, že od editorů a šéfredaktorů zdejších periodik tuto příležitost začínáme dostávat stále častěji. A posouvá se i očekávání, co jsme schopni sdělit. Co by před pár lety bylo nemyslitelné či rarita, stává se dnes sice řídkou, ale přece jen pravidelností.

Když se budete zajímat o romskou kulturu, zjistíte, že jsou mezi námi talentovaní umělci, hudebníci, herci, tanečníci, zpěváci, výtvarníci… Někteří své romské kořeny, ať už záměrně, či nezáměrně, nedávají najevo, tají je, nebo dokonce zapírají. Jiní se ke svým kořenům znají a hrdě o nich mluví. Spojuje nás touha zprostředkovat jedinečnou životní zkušenost členů opovrhované etnické minority, své příběhy a emoce. Právě psaní a vydávání knih je náročný proces, k jehož zdolání potřebujete dobré vzdělání a sečtělost. Obojí je většině Romů nedostupné. My autoři, i když jsme dosáhli středoškolského, či dokonce vysokoškolského vzdělání, jsme navíc závislí na těch, kteří se orientují v oboru nakladatelství. Dosud nemáme romské redaktory, kteří vyrostli ve stejné kultuře, kteří by nás dokázali provést celým tvůrčím procesem a zároveň bezvýhradně chápali, o co nám jde. Bez lidí, jako je Lenka Jandáková, která nám rozumí a o níž jsem před časem do soutěžního textu na téma Typický Čech napsala, že „vždy stojí za mnou a za každým mým textem a mě mrzí, že pomyslné světlo reflektorů dopadá jen na mě a o její obětavé mentorské a redaktorské práci už se čtenář moc nedozví“, bychom buď vůbec nenašli odvahu psát, nebo bychom se svou snahou vyjádřit se skončili někde na půl cesty.

Když píšeme, čerpáme z jiných zdrojů, z bohatství, které nám od raného věku předávali naši příbuzní. Vyprávět si bylo naprosto přirozené ještě před několika desítkami let snad každý večer, dnes alespoň při oslavách a větších rodinných setkáních. Jako dítě jsem milovala, když jsme se všichni posadili ke stolu (nebo jsem alespoň mohla špicovat uši opodál) a začalo se povídat. Poslouchat, o čem se dospělí baví, a představovat si všechny ty šťastné, ale i tragické okamžiky a události, které ovlivnily historii naší rodiny, výjimečné osobnosti, jež se statečně praly s osudem – nejspíš to mě jako vypravěčku formovalo. Vždycky se našel někdo s talentem ostatní rozesmát, říkají o mně, že takový bavičský dar jsem zdědila já. Jenže sednout ke stolu a vyprávět není totéž jako sednout ke stolu a vše zaznamenat na papír, či spíše do wordu.

Jsem ráda, že v tom snažení nejsem sama, že jsou další autoři, kteří čerpají ze stejné tradice, s jejími limity i výhodami. Maria Siváková, Iveta Kokyová, Michal Šamko, Lubomír Čipčala, Stanislava Ondová, Rena Horvátová a další autoři zaznamenávají své současné životy a zároveň zachycují nenávratně mizející kulturu. Píšou o příkořích, která se děla jejich prarodičům, rodičům i jim, o segregaci, rasovém pronásledování a holocaustu za války či o segregaci a rasismu, kterým jejich rodiny čelily v devadesátých letech. Důkazem, že začínají být jako literáti zajímaví i pro majoritu, je kniha Patrika Bangy, který za ni dokonce získal Magnesii Literu.

Myslím si, že spisovatel by měl mít především velmi vyvinutý pozorovací smysl a zvýšenou citlivost vnímat emoce. My, romští autoři, navíc máme i silně vštípený smysl pro solidaritu. Když svá traumata dokážeme popsat, musíme to udělat, i za ty ostatní, kterým se té možnosti nedostalo. Sice o svých tvůrčích schopnostech neustále pochybujeme, ale mesiášský syndrom je nesmlouvavý editor. Domníváme se, že naším předurčením je zachraňovat romskou literaturu. A nejen ji.

Není jednoduché zvládat psát při zaměstnání v úplně jiném oboru, než je literatura. A to možná bude jeden z důvodů, proč si luxus tvorby může dovolit jen tak nepatrné množství z nás. Obdivuju každého, kdo při práci a péči o rodinu, na kterou Romové stále kladou velký důraz a jejíž zajištění je prvořadé, ještě najde čas, myšlenky a soustředění na to, aby nechal své vzpomínky a fantazii pro čtenáře ožít. I na mě je v tomto směru vyvíjen obrovský tlak. Původním povoláním jsem vystudovaná sociální pracovnice, jenže v mém případě to není jen povolání, je to životní styl – trpím syndromem zachránce i v tomto ohledu. Nedokážu nikoho nechat na holičkách, když vím, že se mu můžu alespoň pokusit pomoct, což mě neustále přivádí do situací, v nichž nakonec trpím sama. Bezhraniční přístup k lidem mi chystá spoustu problémů a jednu nespornou výhodu – neustálý přísun materiálu pro povídky. Ke klávesnici usedám v životních obdobích, z nichž se potřebuju vypsat, je to můj způsob terapie. Postupně se oprostit od zážitků, které se mi stále dokola honí hlavou, tak, že si je utřídím a „hodím na papír“. Víte, že je musíte nechat za sebou, ale každé uzdravování je proces, jehož jednotlivé fáze nelze přeskočit. Naštěstí jsem člověk, který se i v těch nejtěžších chvílích dokáže smát, díky čemuž jsou o trochu snesitelnější.

O čem chci psát? O věcech, které se dějí každému a které mohou potkat kohokoliv z nás, a tak bořit pomyslné bariéry a stavět na jejich ruinách mosty, co překlenou averze mezi Čechy a Romy. Nepřeju si však trčet ve škatulce „romská autorka“, když už, tak „česká s romskými kořeny“. Začínám si myslet, že všechno, co mě nasměrovalo až do tohoto bodu, má svůj význam. Ale o tom někdy příště.