Milí čtenáři, milé čtenářky,

přítomné číslo Tvaru začíná rozhovorem, který vedl Adam Borzič s Markem Torčíkem. Za pozornost stojí – interview i zpovídaný básník a prozaik – z několika hledisek. Marek Torčík patří mezi těch několik autorů, díky nimž se v loňském roce v české próze začala objevovat témata nová interkulturně, generačně nebo právě traumatologicky. V Torčíkově knize se spojuje několik důležitých motivů, které už nějakou dobu probublávaly pod povrchem a nyní se dostávají do hlavního proudu: destigmatizace individuálního duševního utrpení a hledání vztahu k jinakosti. Autoři jako Marek Torčík překračují hranice literárních bublin k celospolečenskému rozměru a formulují mírnou, avšak neodbytnou námitku proti étosu vycházejícímu ze špatně pochopeného liberalismu a kapitalismu, kořenícího v devadesátkách. Dovolím si ocitovat:

My jsme jako společnost po revoluci najeli na linku osobní odpovědnosti, že si za všechno špatné můžeme sami… Přitom výzkumy potvrzují, že i individuální traumata souvisejí se společností… Vnímáme, co se děje ve společnosti, to se v nás ukládá, a pak se tyhle frustrace promítají ven.

Je pak celkem jedno, zda a jaké budeme na Torčíkovu knihu přikládat módní kritické pojmy; byla by škoda, kdyby autor skončil jako předmět přiboudlých žurnalistických klišé typu „český Louis“ nebo schematických pingpongových výměn typu „Torčík – autofikce“ (podle vzoru „Zeyer – lumírovci“), svědčících leda o intelektuální pohodlnosti.

Nad tím, jak to s tou autofikcí je, se o pár stránek dále kriticky zamýšlí Zuzana Kultánová, s dovolením tedy odkazuji na její text. Celá věc má však ještě jeden aspekt. Již jsme se v minulých číslech několikrát dotkli faktu, že pro literaturu jsou čím dál důležitější podmínky, v nichž vzniká; zatímco – například – etablovaný spisovatel Gustav von Aschenbach ze Smrti v Benátkách Thomase Manna (odkud pochází titulní citát k přítomnému číslu) mohl bez obav meditovat o tom, že „bylo výhodou jeho let, že si byl v každém okamžiku vědom svého mistrovství“, a těšit se, vlastně pardon, bát se „toho léta na venkově, kde bude v domku sám se služkou, jež mu bude připravovat jídlo, a se sluhou, jenž mu je bude podávat“ – Marek Torčík zcela správně upozorňuje na to, že „psaní je hodně privilegovaná činnost a třídní linka v něm hraje velkou roli. Především prozaici si psaní musí v první řadě moct dovolit, musí mít čas a peníze se tomu věnovat“. O tom, jakým hlasům popřáváme sluch, a o tom, k jakým máme přístup, se rozhoduje tam, kde jsou ve hře kritéria velmi neumělecká.

Také proto bych rád upozornil na jednu novou rubriku, kterou tímto číslem otevíráme. Její název „Akana me“ je v romštině a znamená „teď já“. Představí se v ní řada romských literátů a první z nich je publicistka a někdejší sociální pracovnice Renata Kováčová. I v jejím textu se objevuje variace na výše uvedenou myšlenku: k psaní jsou potřební i ti gatekeepers – v tomto případě romští redaktoři, kteří

vyrostli ve stejné kultuře, kteří by nás dokázali provést celým tvůrčím procesem a zároveň bezvýhradně chápali, o co nám jde.

Renata Kováčová svůj text v rubrice Akana me uzavírá přáním, aby nezůstala „trčet ve škatulce ,romská autorka‘ “. Také škatulkování, tedy – přeloženo do méně afektivního jazyka – citlivost a školení sluchu, kterým slyšené hlasy vnímáme, je významná součást způsobu, jakým literatura komunikuje; k němu se ještě vrátíme, a nejspíš ne jednou, v některém z dalších čísel.

Přeji vám, vážení čtenáři a čtenářky, klišéprosté čtení.