Sečteno a zváženo: byl by román stejně interesantní, kdyby obsahoval nekonečné množství výpisků a parafrází z misandrických výroků? Výhrady k upřílišněné rozvláčnosti vyprávění se rovněž zdají být namnoze oprávněné. Navíc od počátku víme, co bude následovat nejen ve Slezsku: válečný rok 1914.
Pokušení se zdá být příliš veliké, než abychom mu aspoň na okamžik nepodlehli. Přibližně v roce 1912 začal velikán německé literatury Thomas Mann psát svého druhu iniciační román, který nazval Kouzelný vrch a který byl v novějším českém překladu přejmenován na Čarovnou horu. To arci není ani trochu totéž, vraťme se však ke klasickému spisovatelovu dílu: Mann ho považoval za „hermetický příběh“, jejž promítá do dramatu povznesení lidského ducha nikoli do mimosvětských sfér, jak postřehla Daniela Hodrová, nýbrž naopak k pozemskosti. Vypráví se zde o tom, jak mladší inženýr, sirotek ze zámožné rodiny, odjíždí navštívit svého bratrance do plicního sanatoria na „kouzelném vrchu“ ve švýcarském Davosu, v němž nakonec coby pacient stráví sedmero „učňovských“ let v živých disputacích s moderním humanistou a novodobým jezuitou. Mannův román je rovněž sociálním a duchovním obrazem Evropy v druhém desetiletí 20. století a poprvé vyšel v roce 1924.
Uplynulo století a polská prozaička Olga Tokarczuková, jež se stejně jako Thomas Mann může pyšnit laureátstvím Nobelovy ceny za literaturu, vydala v Krakově v roce 2022 svůj první „ponobelovský“ román s čarodějným, až čarodějnickým názvem Empusion. Píše se září 1913, a i když hned zkraje padne zmínka o sanatoriu v Davosu, student kanalizačního inženýrství, který přijíždí až ze Lvova, si nevolí Švýcarsko, nýbrž pruské, pramálo polské Horní Slezsko neboli končiny bezprostředně související s českým, tehdá rakousko-uherským světem. Nikoli náhodou autorka připojila i slovníček místních názvů, neb málokdo ví, co je a kde leží například tehdejší Breslau nebo Glatz! Hornoslezské plicní sanatorium se nalézá v hornatém Görbersdorfu (dnes: Sokolowsku), provinční radosti velkoměsta lze najít ve Waldenburgu (dnes: Walbrzychu) – a Hirschberg je jistěže Jelení Hora. Také autorčin hrdina přijel zdolávat souchotiny, záhy se však zapojil do sáhodlouhých diskusí s dalšími pacienty, kteří do léčebného ústavu doputovali z mnoha koutů habsburské monarchie. Aby se léčili, aby umírali, především však aby donekonečna pospolu rozprávěli.
Tím však vnější tematická příbuznost Kouzelného vrchu a Empusionu víceméně končí. Mannovo dílo je ze všeho nejvíce románem filosofickým, reflektujícím duchovní i okultní proudy tehdejšího evropského a zčásti i mimoevropského myšlení. Dochází v něm na spiritistické seance, na karnevalové scény i na „psychoanalytické“ bloudění ducha, zatímco opus z Polska je ze žánrového hlediska zřejmě nejvíce (přinejmenším v určující vypravěčské rovině) novodobým, také však co travestie působícím románem fantaskním či fantastickým. Po mannovském tíhnutí k iniciačním momentům tu není skoro stopy a nahrazuje je memento inklinující k polohám jakéhosi sekundárního hororu. Ne-li dokonce k hrůzostrašným historiím spojovaným s dávnou frenetickou literaturou. Koneckonců sama autorka své dílo v podtitulku charakterizuje „přírodně-léčivý horor“, můžeme se však ptát, co je v něm přírodně léčivého nebo léčivě přírodního! Také se sluší odkázat na názor, že toto dílo Olgy Tokarczukové nabízí zejména čtenářsky přitažlivou kombinaci někdejších etických podobenství Mannových s poněkud stylizovanou novější mystikou.
Hororová poloha (ouvej, proč se nemůže psát „horrorová“ s odvoláním na starodávné spojení horror vacui!) je tu zpočátku zastřeně, posléze však stále nápadněji a obnaženěji zpřítomňována. Neboť nejen souchotiny zabíjejí, také hornoslezská krajina v knize usmrcuje a vrcholem všeho jsou v tomto neléčivém vyprávění ač tajemné, leč hmatatelně přítomné, zároveň jakoby cizokrajné, neuchopitelné a nevyzpytatelné nadpřirozené bytosti rodu ženského, skrývající se ve stinných lesích („cizí svět číhá ve stínu“, účinně autorka cituje slova Fernanda Pessoy) a vyčkávající na svůj nepomyslný den D. Postupně dávkované napětí pak může zahrnovat i psychologické postupy z detektivních příběhů, a najednou už nejde o obdobu mannovské „Čarovné hory“, nýbrž o variantu zavedeného typu „románu s tajemstvím“. Jenže co je na tom hororovitého? Nuže, souchotiny nesouchotiny, každý podzim nastává zlověstné mysterium, jehož vyvrcholení spočívá v tom, že z lesního porostu vyvstávají ženské příšery, které nemají jiných chutí než sápat se na kteroukoli postavu mužskou a rozervat ji na kusy. Nejsme sice v předkolumbovské Americe, nicméně i zde se musí najít lidská obětina.
Proč však nepřipustit, že mužského plemene není škoda? Zvláště v této knize, která představuje (přes fantasmagorické polohy a podtexty) též svéráznou a svébytnou beletristickou obdobu publicistického vyprávění feministického, jistěže v rámci sršaté satiry. Nevrle se konstatovalo, že dominantní roli v románu hrají „uchrchlaní intelektuálové“, kteří nemajíce co na práci vedou únavné „misogynní debaty“. To je pravda jen částečná, vždyť se hovoří též o sklonku dějin v intencích Spenglerova Zániku Západu, leč na odsudky žen a dívek v tomto polopábitelském povídání dochází nepřetržitě. Aby také nikoli, když si Tokarczuková dala údernickou práci a v textu parafrázovala misogynské a dobově nejapné názory na ženy a na jejich místo ve světě počínaje již Tertullianem a Hesiodem a konče Williamem S. Burroughsem nebo Jeanem Paulem Sartrem (správně: Jeanem-Paulem), o nichž pacienti pruského sanatoria nemohli pranic tušit. V pošetilých výrocích o ženách se spisovatelka až vyžívá, jako by nezazněla z literárních mužských úst vícekrát mínění naprosto opačná. Kdyby jim autorka dopřála sluchu, nešlo by o feministickou polemiku.
Mudrlant jménem August August, klasický filolog z rumunských Jasů, přesvědčuje své spolupacienty, že
ženy hledají v literatuře záminku pro vybuzení svých emocí, avšak jsou daleky používání idejí. Ženy tíhnou k literatuře, která se nebezpečně dotýká mezilidských vztahů, přesněji řečeno vztahů mezi muži a ženami, zaměřených na citovou a tělesnou výměnu. Vždy podrobně, v detailech popisují šaty a vzory tapet. Mají slabost pro nižší třídy a litují zvířata. Často je přitahují všemožné podivnosti: duchové, sny a přízraky, ale také souhry okolností a další náhody, kterými se snaží zakrýt nedostatek talentu pro budování precizní zápletky.
Podpoří ho i postarší pacient z Královce:
V dějinách literatury, stejně jako ve vědě nejsou žádné ženy. Existují ojedinělé případy bytostí ženského pohlaví, které v důsledku dosud neprozkoumaných tajemství dědičnosti převzaly od svých dědů a otců určitou část mužské duše, Apollonova daru.
Příklady se prý hledají tuze těžko, neb málokterá žena píše, „a když už něco napíše, my to nečteme“. Mimochodem: knihou se mihne všehovšudy pár nebožek, jinak se vše děje pod příkrovem „pensionu pro pány“ a ženám je tam vstup zakázán jako kdysi na Karlštejn.
Bodejť, ctění diskutéři neznají Marii Curie ani Růženu Svobodovou. Pod vlivem místního likéru pak jejich klábosení pokaždé stále víc
obrůstalo kontexty, vláčelo za sebou chvosty narážek a mihotalo vzdálenými asociacemi.
Včetně tvrzení, že Dionýsos je mužským zosobněním toho, co je ženské:
šílenství zapomnění, pudů, tělesnosti a ukojení.
Záhy je však patrný největší rozdíl při srovnání s Kouzelným vrchem: Mannův protagonista v sanatoriu vyzrává, stává se součástí daného mikrosvěta a ohnivě se zúčastňuje citových i politických debat, nevyhýbá se ani vášnivému milostnému dobrodružství. Zato autorčin kanálník ze Lvova si počíná jako dobové vtělení polského „zkamenělého lidu“, připomíná „mouchu v jantaru“ a ponejvíce mlčí, figuruje jako nereagující nebo přizvukující posluchač, jenž je pouhým učedníkem hektické přítomnosti. Též proto musí mít právě on coby umělohmotný geroj poté co činit s všudypřítomnými mytologickými „empúzami“.
Sečteno a zváženo: byl by román stejně interesantní, kdyby obsahoval nekonečné množství výpisků a parafrází z misandrických výroků? Výhrady k upřílišněné rozvláčnosti vyprávění se rovněž zdají být namnoze oprávněné. Navíc od počátku víme, co bude následovat nejen ve Slezsku: válečný rok 1914.
Host
Září roku 1913, lázně Görbersdorf. Právě do této horské ozdravovny přijíždí Mieczysław Wojnicz, student ze Lvova, v naději, že novátorské metody a křišťálově čistý vzduch zastaví průběh jeho nemoci, nebo ji dokonce úplně vyléčí. Avšak diagnóza nedává prostor iluzím — jeho plíce napadly smrtící Kochovy bacily. Tuberkulóza. V penzionu pro pány, kde je ubytován, se postupně seznamuje s ostatními pacienty. Nemocní muži z Vídně, Královce, Breslau a Berlína neúnavně diskutují nad skleničkou Schwärmerei o nejdůležitějších světových problémech. Stojí Evropa na prahu války? Monarchie, nebo demokracie? Existují démoni? Lze poznat, zda text napsal muž, nebo žena? Ovšem nejen tyto otázky zaměstnávají mysl obyvatel penzionu. K Wojniczovi se dostávají děsivá vyprávění o událostech, které se odehrály v horách v okolí sanatoria. A ačkoliv je zaneprázdněn skrýváním pravdy o sobě samém, tyto záhadné a hrůzné příběhy ho čím dál víc fascinují. Netuší však, že už si jej temné síly vzaly na mušku.
Tokarczuková v díle potvrzuje svou stylistickou vytříbenost (…), vyniká její schopnost charakterizace postav třeba prostřednictvím nezaměnitelného způsobu kašlání nebo jejich tělesného pachu. (…) Dílo obsahuje řadu vrstev, vyžadujících pozorné a opakované čtení. Román, který by ještě nedávno sotva mohl vzniknout, ovšem vyznívá příliš jednoznačně, chybí mu skutečná polemičnost, zachycuje v řadě aspektů jen díl skutečnosti, úzké rozpětí omezenosti a stereotypu.
Ačkoli některé autorčiny příběhy a dozajista též jakési prozaiččiny situace se odehrávají dokonce i v nedávné současnosti, obecně vzato jsou leckteré tyto na delší časové škále se dějící lidské historie a výjevy, které je nasvěcují, bytostně zakotveny v minulosti. Je to pochopitelné a oprávněné, každý příběh má svůj počátek, svůj vývoj. Pokud posléze dospívá k určitému syžetovému vyústění nebo divadelnickou praxí ovlivněné finální scéně, zpravidla se stává do značné míry specifickým reliktem zvláště onoho minulého, uplývajícího, stále vzdálenějšího a kolikrát téměř neznatelně se vytrácejícího času.
Poněkud přeháněje by se zato dalo povědět, že balkánští či vojvodinští vesničané (povýtce mladšího věku), jejichž přirozené životní peklo tu spisovatel neúprosně a zároveň s porozuměním zpodobuje i se sebemrskačským úsilím ho reflektovat, vnímají svůj život jen od pasu dolů a také ho žijí jen od pasu dolů.
Tak či onak, tyto básnické výtvory tvoří předstupeň k závěrečné části knihy, již tvoří opět miniatury, ladění ovšem jsou fantaskního, fantastického, bizarního i burleskního. S chutí si tu počteme namátkou o „náčrtku nenapsaného románu“, seznámíme se s „moralitkou z análů svaté inkvizice“ nebo například spoluprožijeme „pád elevátoru do hlubin duševního aristokratismu“.
Stejně tak je u něj vyvážená tragika s komikou – výsledkem je neobyčejně přitažlivá nesnesitelnost, s jakou nám předává vzkaz o tom, že člověk nedokáže žít mimo systém (politický, společenský, intimní i biologický) a že každý systém v sobě skrývá nezrušitelnou osamělost.
