Viki Shock se vrací! Poněkud to záměrně přeháníme, vždyť tenhle pseudonymní literát a výtvarník pořád dlel a dlí mezi námi a nikam nezmizel, jen se na pár let jako by vytratil, přiznejme, že načas přímo na hřbitov. Než totiž v pokročilejším věku nedávno vystudoval Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy, udatně se činil coby zahradník na pražských hřbitovech v Liboci-Vokovicích, Bubenči a zvláště na literárně renomovaných Malvazinkách, než nyní zakotvil na jednom veskrze neliterárním ministerstvu. Kam také jinam z krchovů?
Pohříchu však po roce 2006 ve srovnání se svou hojnou předchozí knižní produkcí pramálo publikoval, ač vydat dvě mininákladové prozaické knížky také možná není málo, zvláště když veskrze ctihodné pětačtyřicátiny oslavil tento nenapodobitelný tvůrce i obsáhlým průřezem ze svého prozatím celoživotního básnického díla. Zmíněný výbor s líbez-
ným, nepochybně ze života vzatým názvem V předsíni dýchal idiot mu roku 2020 vydaly Větrné mlýny a neunikl pozornosti ani na recenzních stránkách Tvaru (7/2022). Tenkrát šlo o Shockův svého druhu návrat č. 1 a zároveň o jeho rekapitulaci č. 1.
Návrat však pokračuje a Nakladatelství Petr Štengl vydalo Vikimu Shockovi rekapitulaci č. 2, o níž víc a výstižněji než zvolený titul vypovídá podtitul, který zní: Noční můry a jiné živé sny z let 1995–2023. Podotkněme, že k sepsání nebo zapsání všech těchto můr a snů poskytlo autorovi Ministerstvo kultury ČR tvůrčí stipendium, takže se mohl k můrám i snům dřívějšího data rozmyslně vrátit a vybrat ty, které se mu jevily dílem co nejživější, dílem co nejmůrovatější. Jenže ouha, tato Shockova knížka má několik poloh a zejména není na první či na další pohled úplně zřejmé, kdy v ní jde o běžné sny a kdy o sny „živé“. A kdy nejde ani o sen, ani o snění, nýbrž o zaznamenávané snivectví v denních hodinách a v nejbdělejším stavu. Autor nabízí upřesňující vysvětlení v závěrečné poznámce, když konstatuje, že tyto texty někdy představují „prosté zápisy snů“, jindy však prý ztvárňují sen „formou básně či krátké povídky“. Není divu, že kdekterý autorův „zápis“ je pak odlišný: některý je živý, jiný je živější. A někdy už více ani méně o sen téměř nejde, nýbrž skutečně o jeho rozvedení v podobě povídkové, v mnoha případech v žánrové variantě hutné, zpravidla též výrazově pestré miniatury.
Předkladatel těchto snů plus živých snů není pochopitelně první a nebude ani poslední, kdo po vzoru mj. bájných surrealistů povýšil snové zážitky a snová líčení na samostatný literární a žánrový útvar a poskládal je (vesměs v určitém výběru) do knižního celku: stačí jmenovat dávného klasika Jindřicha Štyrského a nedávného klasika Ivana Diviše. Obzvláště u Diviše bychom mohli vystopovat podobný problém, který v náznaku rozpoznáváme i ve Shockových snech živých či literárních: lze se tázat, kdy se totiž daný sen nejspíše odehrál v podstatě tak, jak je zachycen a zvěčněn v konkrétním autorském záznamu či zápisu – a kdy představuje pouze určité invenční podloží, z něhož zaznamenatel vytvořil literárně temperovanou snovou miniaturu. Obě varianty mohou v knižním souboru bezstarostně figurovat v bezprostředním sousedství a působí o to přesvědčivěji. V této souvislosti připomíná Viki Shock „možnou výtku rigidních surrealistů“, podle nichž sen lze zapsat pouze strohým zápisem a už ne jinak, leč tuto výtku považuje za bezpředmětnou a má pravdu pravdoucí. Vždyť sen bývá natolik otevřenou záležitostí, že se stěží dá vtělit do strohého zápisu, do pouhé kostry snového prožitku.
Až na nepatrné výjimky Shockovy literární i neliterární sny pohříchu nejsou datovány, takže jejich čtenářstvo je spolehlivě zpraveno jedině o tom, že v tomto svazku se potěší inspirativní snůškou (myšleno pozitivně) textů, které vznikaly v téměř nekonečném rozmezí osmadvaceti let. Tedy za nocí mladého snivce stejně jako za nocí méně již mladého snivce. Literární dějepisectví by v tom však rádo mělo mnohem větší jasno a určitě by potřebovalo s velkou jistotou seznat a vědět, kterépak sny (včetně snů živých) se autorovi zdály (nebo je zapsal či zaznamenal a případně rozšířil čili dotvořil) již ve věku dvaceti roků a které daleko později, v dobách své publikační pauzy nebo kupříkladu až v loňském roce. Některé Shockovy sny se dočkaly titulků značně lapidárních, jiné zase pojmenování dadaistického či groteskního: stačí odkázat na „můry“ s názvy „Drzost Dopravních podniků dnes nezná mezí“, „Osamělý mladý Noe“, „Party s Výplachem“ nebo „Záznam o zkáze vozidla paní Hanky“. Zrovna v něm se tragickým protagonistou stalo nejen nebohé vozidlo, ale i nic netušící prozaička Hana Pachtová. Ve snu se totiž může zcela přirozeně stát, že z nebe náhle začnou padat velké hroudy štěrku.
Platí-li odvěké Calderónovo dictum, že život je sen, je záhodno se zahloubat nad vlastní povahou snů Vikiho Shocka, ať živých, nebo neživých, které se v knižním souboru stávají sny literárními, nikoli však bezpříznakovými. Opět se zde vynořuje otázka, kde leží nepomyslná dělicí čára mezi autentickým záznamem snového dění a jeho zaznamenáním literárním. Také se můžeme ptáti, do jaké míry můžeme o těchto textech hovořit jako o přirozeně oneirických (nebo onirických) a nakolik se v nich projevují takové oneirické polohy, které směřují k reflexi změněného vědomí a o tuto změnu usilují přímo ve vlastních snech. Zdá se ale, že všechny tyto „noční můry“ se v podání Vikiho Shocka zakládají na zřetelně nepříliš zakamuflovaném literárním či beletristickém půdorysu. Mají tudíž nesrovnatelně blíž k žánru povídkové miniatury (výjimečně dokonce i ke kratší povídce či próze) než k experimentům se snovým podvědomím. Z tohoto důvodu nás zmíněné „můry“ a rozmanité jiné živé sny nikterak nešokují ani si nás šokovat nepřejí: vesměs jde o relaxační příběhy, které jednou mohou pobavit, podruhé postrašit: co jiného také očekávat namátkou od „sprintérského snu vlkodlaka“?
Můry však jsou můry a za můru recenzované knihy můžeme pokládat skutečnost, že Viki Shock vložil do této knížky také dvacetistránkový oddíl sestávající z jeho veršů (spíše novějších než dřívějších), které si zaslouží samostatné minipojednání z pera zkušenějšího posuzovatele poezie. Možná je to daň tomu, že jde o uvedenou rekapitulaci, anebo jde o básně, které se nevešly do připomínaného výboru V předsíni dýchal idiot – kdo ví?
Tak či onak, tyto básnické výtvory tvoří předstupeň k závěrečné části knihy, již tvoří opět miniatury, ladění ovšem jsou fantaskního, fantastického, bizarního i burleskního. S chutí si tu počteme namátkou o „náčrtku nenapsaného románu“, seznámíme se s „moralitkou z análů svaté inkvizice“ nebo například spoluprožijeme
pád elevátoru do hlubin duševního aristokratismu.
Dojde i na lucidní bestiář a to vše připomíná, že Shock na přelomu tisíciletí provozoval samizdatové nakladatelství „cannabisové crazypoezie“, spolupracoval s nezapomenutelným nakladatelstvím Clinamen, účinkoval v hudební skupině Ironickej mozek a už předtím vydával literární časopis Karpatské příčiny, poté hrál v groteskách a v současnosti působí ve svátečním triu, jehož černohumorní absurdní název raději útlocitným duším neprozradíme.
Rádi však naopak prozradíme, že jeho Půlnoční rapsódie nyní, stručně řečeno, „ilustroval autor“: totiž opatřil je několika černobílými kolážemi. Takže se můžeme rozpomenout, že ve vzdáleném roce 2008 byly výtvarné kreace Vikiho Shocka vystaveny společně s díly Eugena Brikciuse v pražské Galerii Smečky. Možná tudíž záhy dojde i k rekapitulaci č. 3, totiž k výstavě autorových koláží z posledních deseti či patnácti let. V této knize si asi ze všeho nejvíce „zkusil vymýtit hrůzné fantazie“.