Milí čtenáři a milé čtenářky Tvaru,

přebírat zavedený literární časopis po výrazném šéfredaktorovi není nic lehkého. Přebírat Tvar po Adamu Borzičovi – tam to z nejednoho důvodu platí v plném rozsahu.

Tento krátký text má být v žánru úvodníku k prvnímu číslu nového ročníku časopisu, nemá být chválou Adama Borziče. Ne že by si Adam takové laudatio nezasloužil, ale zřejmě ne na tomto místě a z mého pera; napíše je někdo, kdo byl pevnou součástí tvůrčího, duchovního a intelektuálního univerza, jež kolem sebe Adam vytvořil a do kterého patřil zcela samozřejmě i Tvar. Nebyl jsem takovým člověkem, naše cesty se propojily později, třebaže jsme měli dost času poznat, co nás spojuje. Přesto se zde nyní s radostí přidávám k dlouhému zástupu těch, kteří mu za jeho jedenáctileté budování Tvaru složili poklonu a vyjádřili dík.

Časopis, který držíte v ruce, je ten Tvar, který jste znali – a zároveň není. Jsem šťastný, že téměř všichni členové původní redakce se rozhodli pokračovat dál. Jistě, přicházejí a budou přicházet nové věci – nové rubriky, nová jména, nová témata a pravděpodobně i nový způsob, jak o nich přemýšlet a psát. Budeme pečovat nejen o tištěný Tvar, ale i o celou rodinu sdruženou pod jeho značkou, kterou časem začnete vídat i na místech, kde jste na ni nebyli zvyklí. Mohu slíbit za nás všechny, že budeme pracovat podle svých nejlepších schopností a svého nejlepšího přesvědčení ohledně toho, jak se má literární časopis dělat. Tak, aby zůstal tím, čím je pro vás, proč ho vyhledáváte a čtete: obtýdeníkem živé literatury.

Toto první číslo přináší dvě velká témata. Nabízíme vám rozhovor s turecko-nizozemskou prozaičkou Lale Gül, která ve svém románu Budu žít jakožto migrantka třetí generace popisuje svůj rozchod s náboženstvím své rodiny. Téma muslimské apostaze nám Středoevropanům sice může připadat odtažité, ale o tom, jak je v západní Evropě důležité, svědčí i to, že román se v Nizozemsku dostal na první místo v prodejnosti. K druhému tématu, jímž jsou povětrnostní jevy, se vážou texty Jaromíra Typlta, Miroslava Petříčka a Pavla Novotného. Souvisejí s výstavou Myšlení obrazem, kterou lze zhlédnout v Galerii hlavního města Prahy ještě do 28. ledna. Kromě toho se vracíme k nedávno proběhlým debatám, jež rezonovaly literárním veřejným prostorem, a dál už to znáte: původní tvorba, vaše oblíbené stálé rubriky, bohatá porce recenzí na nedávno vydané knihy.

Budu přece jen ještě trochu osobní. Toto číslo jsme začali připravovat, když pražskou ulici Na Florenci, kde redakce sídlí, ještě rozpalovalo pozdně letní horko. Tento editorial píšu, když zbývá pár dní do zimního slunovratu. Mezitím proběhlo mnoho setkání, debat a učení se novým věcem. Zároveň bylo dost času na to o lecčems popřemýšlet. Vzal jsem si k ruce některé ze svých starších textů věnovaných Adamu Borzičovi a v jednom z nich, v recenzi na jeho básnickou sbírku Šišky za úsvitu se lstivě smějí, jsem narazil na formulaci, na niž jsem mezitím zapomněl: že totiž v jeho lyrickém univerzu proti sobě básník a svět stojí jeden na jednoho. Snažil jsem se tím tehdy vyjádřit jeho postoj, který se zrcadlil v jeho textech a jenž, jak vidím dnes, zcela přirozeně pronikal i do způsobu, jakým pečoval o Tvar. Adam nebyl polemik ani zvědavec. Uměl žasnout nad rovnovážnou rozmanitostí světa a stále se učil nevnímat ho v opozicích, všechno brát do hry, protože věděl, že každý partikularismus se nakonec někde provalí. Že každé navzdory má v sobě zároveň také svoje protože; jinak to nefunguje. Kdybych měl vybrat nejdůležitější věc, ve které bych na svého předchůdce chtěl navázat, byla by to tato.

Přeji vám, vážení čtenáři a čtenářky, všechno dobré v právě začínajícím novém roce.