Minulý rok byl v uměleckých kruzích naplněn diskusemi o tom, jak se k sobě vztahuje osobní život a umělecký výraz, estetika a etika uměleckých událostí či zda potřebujeme
umět sdílet bolesti nebo se chránit před emočním vydíráním. V článku „Kritik není terapeut“ (H7O) konstatoval Libor Staněk, že v současné umělecké kritice a zároveň v celé společnosti vládne teror empatie. Slovo teror označuje politiku veřejně uplatňovaného násilí a politické represe vůči společnosti ze strany vybrané skupiny obyvatel. Libor Staněk je přitom v jiném článku kritický k „paušalizujícím a zbytečně vyhroceným výrokům“ jiných lidí, kteří podle něj znemožňují „dialog“. Sám se staví za potřebu kombinovat, jak píše, „intuivistickou empatii a logickou racionalitu“, a to ve prospěch „věcné a nestranné kritiky“. Svou věcnou tezi o teroru dokládá příklady mnoha kritiků-teroristů, a to citováním několikaslovných fragmentů vystřižených z desítek kritických textů, komentářů a recenzí, které dotyční napsali.

V takto vedené argumentaci chybí dvojí: empatie i logická racionalita.

Empatie je přinejmenším od Adama Smithe přesvědčivě popsána jako složitá afektivně-kognitivní dovednost, která zahrnuje mimo jiné schopnost představit si svět očima druhého člověka, vidět realitu z většího množství perspektiv a osvobodit se od výlučně vlastního prožívání. Empatie je tak v základu osvícenského projektu, je nezbytným předpokladem kritického a věcného poznávání světa.

Logická racionalita zase přímo vnuká otázku, zda předtím, než nastalo společenské násilí a represe empatií, panovala ve veřejném prostoru a uměleckých kruzích objektivní svoboda, doprovázená věcnými a nestrannými kritikami. Bylo to tak, že z ničeho nic, uprostřed všeobecné společenské a umělecké pohody pro všechny, povstal náhle teror? Nebo měla vlna důrazu na empatii a detabuizaci určitých fenoménů nějakou racionální motivaci?

Není logické, aby společenské fenomény nastávaly jen tak. Zdá se mi tedy racionální se zabývat spíše složitou heterotopií, která se nám s touto debatou nabízí, a ptát se, co se v ní intelektuálně otevírá, co se nám vnucuje k promýšlení, jak odtabuizovaná témata integrovat do věcné debaty, kde jsou hranice empatie a jak případně moderovat společnou diskusi. Nejde přitom o apel k nějakému uhlazenému kompromisu nebo vynucenému konsensu, jde naopak o schopnost dramatu dostát.

V textu Libora Staňka se nachází jedna myšlenka, která evokuje, že důraz na empatii možná mohl mít nějaký důvod: „Nejde o to do literárněkritického úzu navrátit narcistní egomaniaky, jejichž jediným úkolem je text instinktivně rozcupovat.“ Na toto konstatování však autor navazuje ihned povzdechem nad devastačními účinky terapeutické kultury, která převládá dnes. Tímto vymezil dva extrémy, ambivalenci minul, drama perspektiv vynechal a nahradil vše konfliktem.

Ráda bych nabídla hypotézu: vlna zdůrazňující potřebu vidět realitu i z perspektivy druhého byla motivována fenomény zatlačenými na okraj zorného pole sociálních zvyklostí.
Takovými fenomény byl třeba silný moralismus, přítomný v amalgámu etiky a estetiky (umělecký talent a sláva zajišťovaly etickou imunitu. Svévolnost a zneužívání druhých slavným umělcem byly hodnoceny jako roztomilé a zvyšovaly status), systém rodinně-kmenových identit (příslušnost a loajalita ke kmeni rozhodovala o podpoře, nebo naopak zneškodnění jedince), kritika ve formě cupování (hlavní hodnotou bylo vyhledat chybku a umět perfektně a ornamentálně zatnout) apod. Mohu-li alespoň částečně hodnotit postavení sil podle toho, s čím se dennodenně setkávám ve vedení umělecké instituce a napříč českým uměleckým školstvím, je kultura trestu, moralizování z pozice borců a borkyň moci, klientelismus a metoda cupování v tomto dramatu stále poněkud silnější než nepatřičné prosazování empatie.