U příležitosti státního svátku 28. října udělil prezident republiky státní vyznamenání šedesáti dvěma osobnostem, které podle jeho slov

svým životem inspirují mnohé z nás a svým osobním příběhem prokázali naší zemi mimořádnou službu.

Přínos těchto lidí vnímá prezident v tom, že

jsou tím nejlepším vzorem a inspirací pro hledání společného příběhu naší země; pro pojmenování cesty, kterou chceme společně jít dál.

Taková chvála není málo. Prezident v zásadě mluví o lidech, kteří udávají klíčový směr české společnosti a pomáhají jí neztratit orientaci. Mluví o těch, kteří jí slouží tím, jaké osobnosti ze sebe tvarují. Polovina z oceněných přitom vystudovala humanitní, společenskovědní a umělecké obory, tedy obory notoricky vystavované obviněním ze zbytečnosti, nevědeckosti a žvanění, přinucené k permanentní sebeobhajobě, vypočítávání vlastní finanční rentability a relevance pro svět. Obory, jejichž důstojná podpora je podle ministra školství nereálná, výdaje na ně ve vztahu k HDP kontinuálně klesají, a to navzdory tomu, že oproti Evropě u nás máme stále málo studujících a že pedagogové učí dvojnásobné množství studentů za třetinovou mzdu oproti pedagogům přírodovědných oborů.

Mimochodem: přírodovědců, lékařů a matematiků bylo mezi oceněnými třikrát méně. Počet ekonomů, vlastníků bank a bohatých firem oceněných prezidentem za jejich mimořádnou službu pro společnost a inspiraci při hledání společného příběhu byl nula. V jakém paradoxu jsme se to ocitli? Řídí naše životy lidé, kteří nejsou našimi vzory a nenabízejí vizi budoucnosti našeho vývoje, jíž bychom si cenili? Testujeme naopak, jak dlouho vydrží humanitní vědci a umělci trpět naším opovržením, než se z nich stanou vzory pro náš život, naše inspirace, lidé prokazující nám mimořádnou službu?

Obraťme perspektivu a podívejme se na společnost očima britského sociologa Davida Graebera. Ve své knize Bullshit Jobs: A Theory Graeber dokládá, že polovina společnosti vykonává práci, o které je skrytě přesvědčena, že není možné obhájit její existenci, a je tedy slušně řečeno „k ničemu“. V nesmyslné práci se lidé cítí sami jako nesmyslní a toto prázdno lze kompenzovat pouze vysokým platem. Smysluplnou práci je třeba naopak rétoricky devalvovat, aby těm ostatním nebylo líto, že ji nedělají, a finančně podhodnotit, protože součástí odměny je pocit naplnění a lidé jsou ochotni žít naplněné životy i za menší odměnu. Čím víc je tedy práce prospěšná pro společnost, tím méně je mzdově ohodnocena.

Tuto perverzi pak ještě doplňuje argumentační mrtvička, podle níž málo placená zaměstnání jsou málo placená, protože v nich pracují nekvalitní lidé, a platy tedy není nutné zvedat. Má-li smysluplná práce dosáhnou na větší peníze, musí tudíž nutně projít procesem „bullshitizace“. I to humanitním oborům hrozí. Grantové soutěže namísto soustavného výzkumu, lobotomizující sebeprezentace namísto diskusí, tvorba projektových plánů, průběžných zpráv a závěrečných reportů místo reflexe.

Roky otálející odbory a pedagogové humanitních a společenskovědních oborů se letos na jaře dostali na takovou existenciální mez, že začali stávkovat. Ti, kteří se celoživotně zajímají o porozumění druhým a společnosti, se s pocitem studu staví sami za sebe. Jinou možnost trestající kultura nenabízí. Když prezident ve svém projevu zmínil, že

všichni, které dnes ocením, jsou důkazem toho, že překonávání překážek má smysl,

platí to pro humanitní vědce rozhodně, i když prezident určitě neměl na mysli, že je dobré, aby si společnost budovala systematické překážky a následně je překonávala.