Téma odolnosti v mém případně nezačalo jako koncept nebo myšlenka, ale spíše jako hněv, který jsem cítil,

říká francouzský neuropsychiatr a psycholog Boris Cyrulnik, jeden z nejslavnějších autorů věnujících se tématu neuropsychologické resilience. Když mu bylo šest let, vydržel několik hodin zapřený mezi splachovací nádrží a stropem záchodu, aby unikl (na rozdíl od stovek občanů Bordeaux shromážděných v místní synagoze) před vraždícími nacisty. Později, když začal studovat medicínu, se od svých učitelů dozvěděl, že dítěti, které zažilo trauma, není pomoci a že své patologické chování přenese i na své děti a okolí. Toto sekundární prokletí onou „normální“ společností vedlo v případě Cyrulnika k obrovskému odporu, zuřivé výzkumné cestě.

Během ní odhalil spolu s mnoha dalšími výzkumníky, že věc traumatu a toho, co se děje po něm, je komplexnější. Trauma je zkušenost, ze které není možné se vrátit stejný. Trauma navždy proměňuje. U absolutní většiny lidí však do několika měsíců po traumatické události odeznívá to, co se označuje jako posttraumatický syndrom. Pouze pět až deset procent lidí, kteří prožili trauma, žijí s pocitem, že se něco významného přetrhlo. Právě pro tyto lidi ale existuje naděje: jejich okolí. Způsob, jakým je druzí poslouchají, jaké opory nabídnou, aby mohli mluvit, jak o nich sami nemluví. To, co jim rozhodně nepomůže, je pochopení, které si je přivlastňuje, a tlak na to, že musí být zase jako „my“.

Trauma nejde „chápat“ a cílem této těžké dynamiky nikdy nebude anulace zkušenosti. To, co však pomáhá stejně málo, je uvěznění do kategorie „nepochopitelných“. Získají tím zvláštní exkluzivitu, možnost stát se nedostižně výjimečnými svým zraněním – ale zůstanou také navždy vyloučeni. Ani chápat, ani nechápat. Co tedy? Rozklenout naši oscilaci mezi obdivem a lítostí, mezi ignorováním bolesti a její glorifikací – a pochopit, že trauma nabízí pohled na svět tak, jak se z žádné jiné perspektivy nejeví.

Potřebujeme vpravit toto poznání do způsobu, jak o světě přemýšlíme. Literatura traumatu, která takovouto proměnu nepřináší, je zbožím, jež se možná dobře prodává a vděčně konzumuje, ale trauma zneviditelňuje. Intelektuální hráči, kteří naopak trvají na tom, že trauma je definitivní mlčení a nenávratná destrukce, se velkou oklikou vracejí k názorům lékařů z poloviny 20. století. Opět se zbavili na chvíli práce tím, že traumatizované opustili. Pokud se otevřeně bavíme o tom, jak lze trauma vrátit k životu, neznamená to, že tím dovolujeme, aby zvěrstva pokračovala dál, protože my jejich dopady vždycky uzdravíme. Kdo něco takového tvrdí, ukrývá za zdánlivě vybroušenou intelektuální rétorikou lhostejnost. Označovat pomoc druhým jako totalitu dobra je sofistikovaná cesta, jak se o druhé nezajímat.

Cyrulik ukazuje, že jednou z významných cest ke spojení svých částí a sebe sama s vnějškem je umění. Mluvit s pomocí estetické distance, skrze šifry, role, v přestrojení, dát zkušenosti třeba i hmotnou podobu, to vše znamená se s ní spojit a vytvořit novou kvalitu. Umožnit, aby se příběhy stávaly součástí sdílené kultury, znamená uznat je, neponížit a nevyloučit podruhé. Vynalézt způsob, jak se vztahovat k lidem, kteří byli zbaveni bazální důvěry ve svět, je ovšem úkol i pro společnost, v níž žijí, nejen pro ně samé.