Téma hybridní války a dezinformačních kampaní otevírá mimo jiné téma hlubinných společenských stereotypů, se kterými je dobré pracovat, chce-li se společnost dezinformacím účinně bránit. Základním cílem každé informační války je nasedat na hlubinné společenské strachy a přes ně manipulovat a rozmělňovat informace tak, že se ze společnosti vytratí bazální vzájemná důvěra. Zvyšováním nejistoty ohledně toho, co je pravda a co není, zda to, co vypadá jako pomoc, není náhodou zneužívání a to, co se prezentuje jako opora, není náhodou ohrožení, se společnost rozkližuje a je pak náchylnější nechat se bez boje, či dokonce s pocitem úlevy ovládnout ekonomicky, mocensky, geopoliticky.

Témata společenské důvěry, spolehnutí se na systém, instituce nebo okolní svět patří v české společnosti mezi ta hlubinně problematická. Projevují se známým střídáním sebemrskačství a grandiozity: „Češi nejsou schopný žádný pořádný akce, vždycky jsme jenom sloužili, Švejci jsme a zbabělci, šlendrián samej, ani s tím odsunem jsme se nevyrovnali, Západ nás zradil, Východ nás ovládnul, nebezpečí je všude, nikomu není možný věřit, já teda aspoň nikomu věřit nebudu, věřim jenom sobě, mám právo si myslet, co chci, to je svoboda slova, ať si každej pomůže sám, mně taky nikdo nikdy nepomohl.“ Trpíme pocitem těch, komu se za každých okolností ublížilo, odmítáme, že jsme někdy ublížili, a nemáme pocit, že bychom měli kapacitu pomoci těm, kterým je ubližováno.

Paradoxní na tom je, že vyprávění o tomto stereotypu nemá jenom funkci kritického odkrytí, ale zároveň jeho dalšího potvrzení. Deklarovaná bezmoc působí jako alibi, ospravedlnění toho, že se budeme dál chovat stejně, je to přece v naší DNA. Kdybychom se pokusili bezmoc popřít, ocitli bychom se naopak v grandiózní pozici a stereotyp stvrdili z druhé strany. Co tedy dělat, nechceme-li jen posilovat stereotypy, kterými sami sobě škodíme, a hromadit v sobě latentní vztek kvůli tomu, že se z této pasti neumíme vyvléknout? Jak se přestat nenávidět za to, že se nenávidíme?

Zdroje naší odolnosti vůči manipulativní informační válce nezískáme tím, že budeme edukovat „dezoláty“, ani tím, že si konečně racionálně dohodneme, jak se od zítra začneme k sobě chovat, ale tím, že už fungující, byť lokální a významem omezené praxe, které v sobě důvěru mají vtělenou, rozvineme šířeji do systému a fungujících institucí. Krizovou solidaritu, jíž jsme jako občanská společnost zjevně schopni, nenecháme jenom na bedrech těch, kdo jsou empatičtí, ale protáhneme ji do státní priority formou systémové podpory komunitních aktivit a týmů, kulturních institucí, aktivních škol, institucí péče, sociálního a ekonomického bezpečí. Vzdáme se stigmatizace. Pro všechny transformace, ke kterým navzdory primární inklinaci české společnosti ke stabilitě, klidu a řádu musí dojít, připravíme systémové podmínky, zajistíme kapacitu zúčastněných, možnost participace na rozhodování a tempo, které je únosné. Naše specifické bohatství zviditelníme strategickou komunikací a opřeme o něj možnost jednat jako aktivní stát s jasným postojem.

Tyto zdroje mohou být příkladem toho, jak učinit naši společnost odolnější vůči oscilaci mezi grandiozitou a masochismem. Otevírá to i prostor k vyprávění jiných příběhů, než na které jsme zvyklí, uvěřitelných příběhů bez fantaskního triumfalismu a apatické rezignace.