Volili jsme prezidenta/ku a patrně ještě v jednom kole volit budeme. Čím se vlastně řídíme, když volíme, a čím bychom se řídit chtěli? Obecně se považuje za důvěryhodnější tvrdit, že naše volba je racionální. Volit racionálně znamená opírat se o fakta, poznatky, jistoty, objektivní zjištění, argumenty a volit to nejlepší, co nám z toho logickou analýzou vyjde. Kdybychom nebyli racionální, hrozí nám totiž už jen druhá možnost, a tou je volit ve vleku emocí. Volit ve vleku emocí nikdo nechce. A nikdo to oficiálně nedělá. Je to totéž jako volit na základě prvních dojmů, neověřených informací, povrchních rychlých úsudků či instinktivních reakcí. S tím se neidentifikuje nikdo. Volíme na základě vědění, nikoli dojmů. A víme to líp než „oni“.

Toto hodnotové rozlišení je však destruktivní. Nejen že devalvuje emoce, ale zabíjí také rozum. Především proto, že každý úsudek v praktickém životě, tedy naše praktická racionalita, kterou uplatňujeme v oblasti komunikace, vztahů, etiky a politiky, je komplexní dovedností, na které se podílí citová valence, intenzita, excitace, distance, naše tělesnost i osobní zkušenost. Chtít od praktické racionality, aby byla odosobněnou a takzvaně čistou (chladnou) racionalitou bez emocí, znamená z našeho života praktickou racionalitu vyloučit, vzdát se soudnosti. I chladnost je emoce a bude o to chladnější, čím víc budeme emocionalitu prohlašovat za překážku racionality. Neemoční racionalita je projekt, ve kterém vždy nezbytně selžeme, případně se budeme obelhávat a mnohem snadněji se necháme řídit nekontrolovatelnými impulsy, o kterých budeme tvrdit, že nás neřídí. Manipulovatelní jsme paradoxně tehdy, potlačujeme-li emoce.

Již od starověké filosofie víme, že emoce se významně účastní politického a etického rozvažování, a nedávná neurobiologie odhalila, že emoce mají dokonce kognitivní funkci. To znamená, že se podílejí na poznávání světa. A ano, emoce mají zároveň ambivalentní povahu. Mohou uvádět v pohyb nebo inhibovat, způsobují, že se dokážeme vcítit do druhého člověka, nebo ho dehumanizovat. Mohou stát dvě proti sobě v jeden okamžik. Emoce jsou složité. Jenže poznání, stejně jako komunikace, etika nebo politika, není jednodušší. Pro politické volby potřebujeme mít kapacitu na zvládání této složitosti. Zvládat složitost znamená připustit, že situaci nikdy nebudeme ovládat celou, nebudeme vědět všechno, ale neznamená to, že jsme díky tomu bezmocné oběti systému. Bohatší emocionalita, její vrstevnatost, různorodost a mnohačetnost je pro zvládání této komplexity podpůrná. Emoční zralost, tedy schopnost emoce nepotlačovat, ale vnímat, poslouchat, regulovat a spolu s nimi se i měnit, je pak pro praktickou racionalitu naprosto klíčová.

Mnoho autorů, například Martha Nussbaumová, Richard Rorty, John Dewey, Joseph Beuys, Donald Winnicot, poukazují každý svým způsobem na to, že místem, kde můžeme emočně zrát, jsou aktivity nemající utilitární povahu: láskyplný vztah, hra, kulturní zkušenost, estetická zkušenost (Rorty explicitně mluví o literatuře), imaginace, performance. Neznamená to, že v těchto oblastech pouze lokáme plné doušky dobra a štěstí, eticky rozpukáme do květu a stáváme se politickými giganty. Znamená to, že skrze ně v sobě nevytváříme rozštěp, který nám jakékoli zrání rozhodně znemožní.

Chceme-li v politice racionálně volit, není tedy dobré mít emocí méně, ale více – a zamezit tak drenáži toho, co je pro kultivaci sociality, komunikace, etiky a demokracie rozhodující.