Šťastný nový rok. Kdybych si pamatoval ty první, byl by tenhle mým jednačtyřicátým šťastným rokem a ke všemu zase úplně novým. Nevím, jestli se dá tolik štěstí vůbec vydržet. Štěstí je všude. V reklamě na sušenky, prací prášek i nové auto. Z přání se stal příkaz. Myslím, že i mé plně funkční boty odolávající mrazu i dešti, testované na úpatí Alp, jsou zdrojem štěstí.

Každá druhá instagramová celebrita tvrdí, že je štěstí otázkou osobní volby. Totéž se týká bohatství, což je v tomto světě totéž. Štěstí se stalo komoditou, mýtem a nedostižným snem, za nímž se musíme všichni plahočit a po cestě zničit vše, co pocitu štěstí stojí v cestě.

Štěstí je mnohem lepší než bohatství. Toho je totiž možné alespoň teoreticky dosáhnout, zdědit jej, vyhrát v loterii či privatizaci. Někde ukrást. Lze si na něj sáhnout, sednout si na něj nebo se s ním mazlit. Jistý časopis sestavuje populární žebříčky, kdo je jak moc bohatý. Je to jasné, jednoduché a přehledné jako skok do dáli, zatímco štěstí je spíše skok do propasti.

Žebříček stovky nejšťastnějších lidí světa – nebo jen Česka – proto chybí. Štěstí je vždy na obzoru, nikdy není tady, ale někde jinde a s někým jiným. Podle reklamy, PR a marketingu vede ke štěstí kupování a hromadění nových věcí. Navzdory veškerému vývoji se však nepodařilo vytvořit definitivní produkt, jehož pořízením by byl pocit štěstí nadosmrti vyřešen. A tak produkujeme haldy věcí nových a nejlepší mozky každé generace rozpálené doběla kokainem vymýšlí další slogan slepující slova „zažij“, „věc xy“ a „štěstí“ do jedné věty. Honba za štěstím vypadá jako hřbitov, ve který se obrací planeta. Nejspíš ji bude nutné vyhodit do vzduchu a obrátit v prach, abychom z ní konečně vydolovali svatý grál štěstí.

Tomu odpovídá zmíněná, v podstatě šílená věta, že je štěstí věcí osobní volby. Pokud jste jakkoli nešťastní, je tomu tak pouze proto, že to sami chcete. Pokud je štěstí věcí rozhodnutí, pak nemá nikdo právo kohokoli svým neštěstím a smutkem obtěžovat. Pokud je štěstí možné, pak je povinné a cokoli jiného je osobním selháním. A protože je selháním osobním, je stav světa irelevantní. Svět vám nesmí překážet ve štěstí, a druzí lidé už vůbec ne.

Doktrína osobního štěstí je v posledku zdrojem bezmezného neštěstí, protože je ideálem, jehož není možné dosáhnout, a který nakonec ani není ideálem, určitě ne ideálem lidským. Je to past, tekutý písek, v němž se lze pouze utopit, zadusit se zrnky radosti. A utopí každého, protože nastavuje měřítka, jimiž podléháme všichni, pokud nežijeme jako poustevníci. Co se ti stalo? Proč jsi tak smutný/á? Usměj se přece. Nesmíš věci vidět tak černě! slýchám nejen já pořád dokola, až mě napadá, že bych si měl vypíchnout oči, abych zažil stav radosti.

Štěstí je návykové, vyčerpávající a každá jeho vteřina stojí více než ta předchozí. Cesta za štěstím vytváří tak absurdní tlak, že se pod ním lze leda rozplakat.

Uprostřed podzimu loňského roku procházel jsem chladnoucí vlhkou zemí hřebenů Rychlebských hor. Nad pustou loukou přelétal havran, cedule u cesty tvrdila, že ten prázdný prostor vymezený lesem býval kdysi vesnicí. Seděl jsem na zemi, opíral se o břízu a na chvíli mě přepadl pocit hraničící s jistotou, že je všechno v naprostém pořádku. Není to asi moc, nový iPhone se s tímhle prodat nejspíš nedá, ale pokud tento rok přinese dalších podobných pár minut, bude mi to stačit.