Nedávno jsem dočetl váš román Destrukce, kde se hlavní hrdina snaží nalézt smysl lidského jednání – dělal jste dnes něco, co byste si troufl označit jako smysluplnou činnost?

Dnes moc ne. Ještě vylehávám nemoc, takže jsem se spíš válel a snažil se z toho sebrat.

Ale jen tak se válet – to je také v lecčems smysluplné, ne?

Nemoc je jednou za čas důležitá. Poskytne člověku prostor přerovnat si v hlavě věci, na které obvykle nemá čas. Donutí ho změnit perspektivu. Taková horečka je v podstatě psychedelická záležitost.

V Destrukci jsou prozaickou formou ztvárněny problémy, kterým jste se v minulosti věnoval ve svých publicistických textech, a tematicky tedy navazuje na vaši esejistickou tvorbu. Jaký byl ale první impuls pro napsání Destrukce?

Přesně nevím, přestože jsem se to snažil dohledat ve svých denících. Začal jsem ji psát v září 2019 a text jsem dokončil září 2020. Pak rok ležel u nakladatele, než konečně vyšel. Nicméně první impuls pojmenovat nedokážu. Stejně tak nevím, proč musím psát. Ale základ je totožný: potřeba se vyjádřit. Nicméně téma samotné jsem nehledal. Bylo mi jasné, že o něm musím psát. Hledal jsem pouze formu, do jaké jej zabalím.

Jak konkrétně jste formu pro téma Destrukce hledal?

Snažil jsem se text opřít o vlastní zkušenost. A tím nechci říct, že je to autobiografický román, protože není, ale mám blízko k realitě a potřeboval jsem děj podepřít reálným světem. Proto jsem se rozhodl, že se děj bude odehrávat na venkově. Prožil jsem tam polovinu života. Později jsem četl rozhovor s mým oblíbeným režisérem Aki Kaurismäkim. V něm říkal, že když se chce věnovat velkému tématu, hledá pro něj nejmenší možné měřítko. Došlo mi, že jsem intuitivně postupoval podobně. I když jsem plánoval zpracovat environmentální krizi, nechtěl jsem se utopit v planetárním rozměru. To mě přivedlo k vesnici jakožto místu děje. A co se týče formy – nejsem literární teoretik ani literárně vzdělaný. Na rozdíl od některých kolegů nebo kolegyň jsem nelistoval seznamem literárních možností, ze kterých bych si vybral…

Žádný receptář?

Přesně tak. Šel jsem k cíli velmi emotivně a intuitivně.

Ačkoli je na mnoha místech zřetelná znalost témat a pečlivá rešerše, samotný text na mě působil, jako by byl psán bez předchozí přípravy dějové osnovy. Říkal jsem si, že některé scény a jejich vyústění možná překvapilo i vás samotného. Jak vypadal proces psaní Destrukce?

Rozhodl jsem se už na začátku, že každý den musím napsat alespoň řádku, abych byl po celý rok neustále v kontaktu s textem. To jsem – až na výjimky – dodržel. Na rozdíl od první knihy, kdy jsem si vytvořil představu, jak by se mělo psát, a řešil jsem, v jakém prostředí by psaní mělo probíhat. Při psaní Destrukce jsem zjistil, že takové věci jsou blbost – že je mi vlastně úplně jedno, v jakém prostředí se nacházím. Nejdůležitější na psaní je si sednout a psát. Takhle banální to je a takhle banálně jsem postupoval k cíli. Každý den psát, pořád dokola. A rozhodně mě některé části děje překvapily. Někteří autoři a autorky nejspíš mají bodovou osnovu od A do Z. Já jen matně tušil, jak se příběh vyvine. Teď jsem se hrabal deníkem z roku 2019, abych si oživil, jak román vznikal. Našel jsem tam záznam z prosince 2019, kdy jsem měl dopsaných asi padesát stránek a zapsal jsem si, že hlavní hrdina nejspíš nepřežije – že jiná možnost asi není. K tomu ale v knize nakonec nedošlo. To mě překvapilo – nechtělo se mi hlavního hrdinu zabít, ale byl jsem na to připravený. Nakonec mě potěšilo, že kniha z mého pohledu dopadla určitým happy endem. Na druhou stranu: Podle zápisu z července jsem si myslel, že to naopak přežije ředitel továrny. Tomu se to nicméně nepodařilo.

Takže jste se o dějovém zvratu dozvěděl teprve ve chvíli, kdy jste se k danému momentu dostal během psaní, nebo jen pár stránek předem?

V nějaký moment se určitý zvrat stal nevyhnutelným. Fakt, že jsem textem nedoplňoval předem sepsanou osnovu, byl i důvod, proč se mi každý den podařilo pokračovat v psaní. Sám jsem byl zvědavý, jak se bude děj vyvíjet. Byl to souboj kauzality a svobodné vůle. Co už bylo napsáno, limitovalo budoucnost, až se některé věci stát musely, a jiné naopak nemohly. Co jsem napsal jeden den, limitovalo den následující.

Jakou roli ve vaší prozaické tvorbě hraje žurnalistická zkušenost?

Příliš ne, vnímám to spíše obráceně: Když teď píšu publicisticky nebo esejisticky, všímám si rozdílu oproti tomu, co mohu napsat v literárním textu, a co naopak nedovolují žánry, které mají striktnější pravidla a v nichž musím brát ohledy na čtenáře. Literatura je v tomto ohledu mnohem svobodnější prostor, ostatní žánry jsou limitující a omezující.

Při psaní Destrukce jste bral ohled na čtenáře?

Trochu ano, i když jsem to nepřeháněl. Myslel jsem ale na základní věci, jako je například logika děje. Když už jsem se vrhl do nějaké dějové odbočky, snažil jsem se ji držet v patrnosti – aby tam nebyla pro nic za nic, abych věděl, že dříve nebo později se k určitému motivu musím vrátit a rozvést jej. Nebo se k němu vrátit a smazat ho. Mě jako čtenáře irituje, pokud se na takové aspekty autoři vykašlou. Takže jsem nechtěl sám sobě činit, co nemám rád.

Existovala scéna nebo dějová linie, která musela pryč, i když vás její smazání mrzelo?

V textu bylo několik esejistických úvah. Ty jsem promazával, ale líto mi jich nebylo. Viděl jsem, že jsou jako pěst na oko. Neškrtl jsem nic, co by mě skutečně mrzelo.

Ve většině rozhovorů jste dotazován na sociologické roviny vašeho románu. Zajímal by mě ale i váš spisovatelský rodokmen: Kdo vás literárně ovlivnil?

Obecně přemýšlím spíše o tom, jestli je vůbec možné něco jako literární ovlivnění, nebo zda si to člověk může uvědomit? Jestli si lze říct, že ten nebo ta XY na mě měli přesně takový vliv a donutili mě psát určitým způsobem. Hledám spíše spřízněné duše. Nejraději mám ty, u kterých se tetelím, že je mi jejich myšlení osobně blízké. Nemusí to být ani stylem nebo tématem, ale mám z jejich přemýšlení o světě pocit, že já sám vnímám realitu obdobně. Nicméně to není literární ovlivnění. To se formuje nejspíš v pubertě, která je v tomto ohledu nejzásadnější. Tehdy mě nejvíc vykolejil W. S. Burroughs, jeho Nahý oběd, Feťák a Lístek, který explodoval. Nemyslím si, že by to v mých textech bylo vidět, ale jeho romány pro mě byly mezníkem ve vnímání toho, co je a není literatura. Četl jsem jej v devadesátých letech, na vesnici, v době bez internetu, takže takový střet byl pro mě velká pecka. Spadlo to na mě zčistajasna.

Burroughse měli tehdy v obecní knihovně?

Čekal jsem na ty knihy v pořadníku opavské knihovny strašlivě dlouho. Byl jsem asi na desátém místě. V té době totiž Česká televize odvysílala dokument, myslím, že od Josefa Rauvolfa, o beatnicích, kde jsem se o nich poprvé dozvěděl, protože češtinář u nás na gymplu byl velmi tragická postava, která kdyby učila dýchání, tak všem znechutí na zbytek života dýchání. Takže jsem se k Burroughsovi dostal tím, že jsem si vystál pořadník, což jsou vlastně nepředstavitelné časy, kdy nebyly e-shopy nebo on-line antikvariáty, kde si člověk naťuká objednávku a za tři dny má knihu doma. Pokud se tehdy člověk k něčemu dohrabal, byla to svátost.

Zmínil jste literární spřízněné duše – koho mezi ně počítáte?

To je hrozně citlivé téma. Nejspíš to nejsou překvapivá jména: určitě Thomas Bernhard, Cormac McCarthy, velmi rád mám Malinu od Ingeborg Bachmannové. Kosmas od Witolda Gombrowicze mě obzvlášť rozsekal. Paradoxně, i když jej někteří zmiňují v recenzích na Destrukci, tak Kafku jsem začal číst v podstatě až po dopsání knížky. Vůbec nechápu, proč jsem to odkládal, protože je samozřejmě skvělý. V pubertě jsem četl jen pár stránek a byl jsem z toho spíše zmatený. Teprve teď jsem všechno dohnal a s otevřenou pusou dočetl. Čili Kafka mě dojal až takhle pozdě na stará kolena. Snad mě ještě někdo dojme.

V Destrukci popisujete deziluzi hlavního hrdiny z venkovského prostředí, do kterého naivně utekl hledat idylický život. Proč se vesnické prostředí stalo idealizovaným fetišem?

To je dobrá otázka. Vesnice je špatně zpracována, minimálně třeba v českém filmu. Je to divně kašírovaný fetiš. Možná to začíná už s Babičkou Boženy Němcové, románem i filmovým zpracováním. Všude má český venkov – až na určité výjimky – takovou podobu, kterou by nejspíš nikoho nenapadlo přisoudit městu. Město je častěji líčeno jako místo problémů – venkov je ráj na Zemi, prázdniny, dětství u babičky, útěk z reality. I v normalizační kinematografii jsou vesnice idylizované a všichni tam jsou v pohodě. V literatuře je situace obdobná, ale ne totožná. Protože jsem na vesnici žil, nechápal jsem, kde autoři ten svůj obraz vesnice vlastně sebrali. Já to reálně nikdy a nikde neviděl. Možná je to tím, že řada kulturních věcí vzniká v Praze a mnoho autorů venkov znalo skrze chalupaření, skrze chatové enklávy, kde to vypadá lehce načančaně a mytizovaně. Dlouho mě takový pohled iritoval. Myslím, že nekoresponduje s realitou venkova, která není příjemná. Možná je ale idealizovaný obraz vesnice výsledkem hledání bezpečí.

A stability.

Stability, kvůli které jsou lidé ochotni leccos přehlížet a ignorovat. S obrazem venkova jsem každopádně zkusil pohnout.

Venkov ve vašem románu představuje společnost, v níž lidé žijí vedle sebe, ale bez jakékoli pospolitosti. Dalo by se na českém venkově přece jen najít něco, co by mohlo potenciálně lidi stmelit?

Lidi může stmelit krize, která ale může mít i rozvratný potenciál. O venkově nicméně nelze mluvit v množném čísle. Jsou vesnice, které jsou velmi funkční. Mnohdy stačí jeden člověk, který si dané místo vezme za své a staví to tam na nohy. Sleduji jednu vesnici na Krnovsku, kde starosta třikrát za rok připraví a zrealizuje nový projekt. V té vesnici mají vlastně všechno, už před lety rozjeli třeba projekt sdílených kol, mají tam přírodní plovárnu. Jenže na jednu takovou vesnici máte sto dalších, kde někdo takový chybí. My teď máme chalupu na jiném venkově, v Sudetech. Na první pohled to tam vypadá v pořádku. Opravuje se škola a silnice, ale jinak je ten prostor zvláštně zmršený. Každý si tam sice barák opravil, jenže naprosto jiným stylem a barvou. Celek nedává smysl, celek je děsivý. Když stojíte před jedním domem, říkáte si, dům je opravený a o zahradu se někdo stará, nicméně pokud vidíte vedle sebe deset takzvaně opravených domů a takzvaně uklizených dvorků, tak je to něčím šílené.

Co se s tím dá dělat?

Myslím, že venkov se musí znovu vynalézt. Město není zatížené idealizací a je na každém městě, jak se dá do kupy. Jenže venkov je zatížen hromadou symbolického a idealizovaného balastu, který určuje, jak se k sobě a k místu mají lidé chovat. Tím, jak se vesnický život v literatuře a filmech popisuje, se stanovují kritéria, jak by měl venkov vypadat, i když tak reálně vůbec nevypadá. Žijeme v roce 2022 a obsahy, které se na venkov uvalují, už nedávají smysl. Venkov by potřeboval osvobodit a setřást tyhle okovy a zbavit se nesmyslu o idealizaci. Reálný český venkov je prochlastaný, změnil se v zásobárnu pervitinu a je tam strašná nuda. Tohle by se mělo přiznat – pak vede cesta k naději. A možné to je, příklady existují. Celek ale kolabuje a selhává, což z městské perspektivy není příliš vidět, protože obydlené prstence kolem velkých měst nejsou typický venkov.

Co by měl být první krok? Dostat schopné lidi na venkov?

Vlastně ano. Ovšem další problém – a mluví se o něm už dlouho – spočívá v tom, že takových municipalit je zkrátka příliš mnoho. Máme bezpočet obecních úřadů a není snadné shánět do obcí, které mají dvě stě obyvatel, opravdu schopné lidi, kteří zvládnou agendu starosty. Jedním z řešení je tedy sloučení vícero vesnic do jednoho celku, což se asi řadě obyvatel nebude líbit. Nicméně pak by vznikla možnost, aby pár schopných utáhlo větší geografický prostor a taky by o něm takto mohli přemýšlet, jako o sousedních komunitách, které se nemusejí uzavírat každá jen do sebe, pak by mohlo být z venkova město v krajině. Jinak je to neřešitelné.

V románu tematizujete zodpovědnost za svět a především tendenci individualizovat vinu za globální problémy. Myslíte, že se česká společnost odnaučí vinit jednotlivce a více si všímat zodpovědnosti vlád a korporací?

Optimisticky doufám, že ano. Věřím, že se toho chytne mladší generace. I když ta „mladší generace“, to je kontinuum naděje, které pravidelně selhává. Podobně už stihla selhat moje generace, která byla kdysi nastupující nadějí. Každopádně tlak na osobní zodpovědnost je zajímavý trik, jak docílit toho, aby nikdo reálně nenesl zodpovědnost za nic, a tím se udržel status quo. Pokud se veškerá zodpovědnost naloží na bedra každého jednoho člověka, tak je samozřejmě mimo síly každého, aby mohl s čímkoli pohnout. Tohle velmi dobře chápali majitelé továren v době, kdy vznikaly odbory – nechtěli dopustit, aby se lidé spojili a něco požadovali společně, protože pro továrníky bylo jednodušší dohadovat se s jednotlivým dělníkem, a ten je proti továrně bezmocný. My jsme jako jednotliví lidé bezmocní vůči tak obrovským jevům, jako je změna politiky celé společnosti nebo klimatická krize. Tohle se musíme naučit chápat. Zatím se nám to příliš nedaří, protože tady jsou společné snahy okamžitě ocejchované hrozbou návratu komunismu, kterým se straší, když lidé chtějí něco měnit nebo prosazovat kolektivně. Ale tenhle bič už slábne, a myslím, že i v mé generaci jej už málokdo bere vážně, a nedokážu si představit, že ho bude brát vážně generace dnešních dvacátníků. Čili tenhle bič se používal tak dlouho a urputně, že se už rozbil a polámal. V tom vidím určitou naději.

Když například polský důl Turów odčerpával vodu z českých vesnic, místní se semkli. Česká vláda jejich snahu nepodpořila, každopádně to nezkrachovalo na apatii místních…

Ano, myslím, že lidé mají před sebou úspěšné precedenty, kdy se tlakem a vzdorem podařilo něčeho dosáhnout, ať už to bylo kolem Horního Jiřetína, nebo okolo blokády Šumavy. Sice to je už dlouho a těžba tam přece jen pokračovala, ale bez masivních protestů by Šumava možná už byla totálně vykácená. Takové zkušenosti se předávají v aktivní občanské společnosti, kam nastupují další generace aktivistů a předávají si know-how. V tom se situace zlepšuje – je stále více na čem stavět. Občanské organizace jsou navíc propojené se zahraničím a vědí, že nejsou osamocené na českém písku. Zda to bude stačit, nevím. Ale naděje existuje.

Destrukce zachycuje také rozpad institucí, které by podle tradičního názoru měly tvořit a udržovat civilizaci: rodina, školství, obec. V rozhovoru pro Salon Práva zmiňujete, že politické klima je tu přece jen vlídnější než třeba v Polsku. Stejně mi ale nedá se nezeptat: Proč je česká společnost tak konzervativní v oblasti výchovy nebo třeba lidských práv? Přece jen jsme jedna z mála zemí, která může mlátit děti.

Způsobuje to samozřejmě řada faktorů, o nichž se vedou debaty, a nikdo nedokáže posoudit, které z těchto faktorů jsou nejzásadnější. Navíc záleží na srovnání: V rámci východoevropského bloku patříme k liberálnějším společnostem, ale pokud se srovnáme se západní Evropou, nevypadáme nejlépe. Určitě nelze pominout, že tu máme rezidua minulosti, které se nepodařilo překonat. Popravdě se ovšem domnívám, že se je nepodařilo překonat, protože se o to nikdo nepokusil. Po roce 1989 zvítězila určitá představa individuální svobody, která okamžitě podřadila celou rodinnou oblast, kam spadá výchova a do níž jsme podřadili i školství coby výchovnou a disciplinující instituci. Univerzálním jevem pak je to, že skoro každý vychovává děti způsobem, jakým byl sám vychován, protože je zkrátka těžké dělat to jinak, a totéž požaduje od základního školství. Nicméně tím se předává vzorec, který se špatně láme. Zvláště v situaci, kdy politické elity všech partají ubezpečují rodiče, že je to přece v pořádku a nic se měnit nebude.

To pak vidíme i ve školství. Debaty o něm se tu vedou podivně normalizačním, ale i raně devadesátkovým, tvrdě kapitalistickým způsobem, kdy lidé jsou pouze „lidské zdroje“, mají předvádět výkon a pracovat, každou pochvalu a peníze je potřeba tvrdě oddřít. Školství je pak přípravkou budoucích robotů na pracovní proces. Vůbec se nedebatovalo, zda je správné dívat se takto na výchovu dětí, na vzdělání. Málokomu přijde divné, že veškeré debaty o vzdělávání se točí kolem maturit, testování, jednotných přijímaček, přičemž se ale nikdo nezeptá: Kdo tohle vůbec potřebuje? K čemu to je? Jak to plní cíl pozvednutí potenciálu dětí? To padá pod stůl a neustále se přeme o tom, jak děcka změřit, jak na ně vyrobit ten správný metr a nastavit laťky k přeskakování. Nevycházím z úžasu, že to všem přijde normální! Ještě tady nebyl ministr, který by zařval: „Ježíš, to je ale hrozná blbost! Vůbec nikoho to nezajímá!“ Každý dospělý člověk, který požaduje, aby se děti učily úplně stejně jako on, přitom hned v další větě potvrdí, že jeho maturita nikoho dalšího nikdy nezajímala. Všichni se i nadále podílejí na kolektivní iluzi, že je strašně důležité, jakou podobu maturity vytvoříme, aniž bychom si položili otázku, zda maturity vůbec potřebujeme. Vždyť tady vůbec nikdo nemá tušení, na jaký svět děti připravujeme, a tak udržujeme v chodu nejspíš jen pro sebe iluzi, že bude vše pokračovat stejně. Nebude.

Jaký směr vzdělávání je vám blízký?

Mohu jen lapidárně zopakovat příklad Finska, který ale uvádějí skoro všichni. V rozhovoru pro Salon Práva jsem zmiňoval finskou premiérku, ale rád bych její tezi zopakoval, protože mi připadá jako skvělý model uvažování: Postavit svět tak, aby každé dítě mohlo být tím, čím chce. Je to hrozně idealistické a nadnesené, ale alespoň je jasné, jaký cíl mají instituce a školní osnovy naplnit. To mi v české debatě chybí. Vede se diskuse o technických detailech, jak se má jednotlivé kolečko otáčet, ale vůbec se nedíváme, čeho je součástí. Točí se pro nic za nic? Nemá být umístěno jinde? A není metafora koleček ve stroji také úplná blbost? To bychom jako společnost měli probrat, velké otázky typu „k čemu máme vzdělávání“.

V jednom z rozhovorů jste zmínil, že román je pro vás způsobem, jak promyslet důležitá témata. Na co jste přišel díky sepsání Destrukce?

Nevím, jestli jsem na něco přišel, to zní příliš badatelsky. Ale v závěru mi dodala určitý klid, smíření se s beznadějí. Vědomí, že i potom, co všechno spadne a rozpadne se, svět zůstane otevřený a zajímavý. Zní to banálně, ale psaní Destrukce mi přineslo fyzické uvědomění si toho, že i když je vše ztraceno, tak vlastně ještě vše ztraceno není.

Vaše publicistické texty jsou pro, řekněme, pravicově-konzervativní čtenáře často provokativní. Naštval jste Destrukcí někoho?

Přijde mi, že román je nejméně vhodná forma k tomu, abyste někoho naštval. Spoustu energie vložíte do něčeho, co ten zvolený ještě navíc musí celé přečíst. Na provokaci jsem rozhodně u psaní nemyslel a nedoneslo se ke mně, že by byl někdo pobouřen. Ale bude to dané asi i tím, že když Martin Reiner před rokem někde psal, že román dočetl, tak pod tím kdosi psal cosi ve stylu: „Biler? Tak to rozhodně číst nebudu!“ Jako publicista jsem už nějak zarámovaný a těžko někoho překvapím. Lidé, které bych tím mohl naštvat, si na to prostě čas nenajdou.

Možná i vzhledem k tomu, že se v souvislosti s Destrukcí často zmiňuje vaše sociologické zázemí, bývá opomíjeno, že román je také obrazově silný. Dokážete si představit filmovou adaptaci?

Už domlouvám, že z toho bude divadlo. Inscenaci připravuje Divadlo X10. Co se týče filmu, tak pokud bych spekuloval globálně, líbil by se mi Yorgos Lanthimos, který natočil film Humr. A od sousedů třeba Michael Haneke, který v období ranější tvorby dělal krásně divné věci.

Zmínil jste, že Destrukce čekala celkem dlouho na vydání. Začal jste mezitím pracovat na novém rukopisu?

Mám rozepsaný koncept textu, který je ideovým pokračováním Destrukce. Je to postapokalyptický román, který se pokouší vyrovnat s tím, že se svět rozpadl. Ale současně bude vztažen k přítomnosti, protože ti lidé se po rozpadu snaží dopátrat toho, jak se vše odehrálo, protože jim to nedává smysl. Jako kdyby se lidé v roce 1920 snažili dobrat toho, proč generace před nimi žily tolik staletí ve feudalismu, když je to přece taková blbost. Podobná perspektiva mě zajímá i na současnosti – pokud by se člověk podíval z jiné planety, řada věcí se jeví nesmyslně. Nejsou totiž narýsované, ale postupně se vrství a skoro nic se nedá uspokojivě vysvětlit. Třeba svatební obřad – proč se dělají ty konkrétní činnosti patřící ke svatebnímu obřadu? Proč si ženy mění jméno? Většina lidí nakonec uteče k odpovědi typu „tradice“. Tohle mi přijde zajímavé skoro od dětství, konkrétně od listopadu roku 1989. Pamatuji si, že učitelé na základní škole byli naprosto zmatení a třeba týden nebo měsíc nebyli schopni poskytovat žádné odpovědi. Fascinovalo mě, že je možné, aby se naprosto jasný řád a suverénní výklad světa sesypal a autority na vás náhle hleděly zcela bezradně. Z toho pro mě od té doby vyplývá, že vše se může zvrátit, a to prakticky kdykoli a také že lze svět skoro jakkoli, logicky a smysluplně převyprávět úplně jiným způsobem.

Žijeme i my v době, kdy se začne transformovat výklad světa?

Myslím, že se už transformuje, ale není to vidět, protože nemáme nadhled. Jsme utopeni v současnosti. Jako sovy, které vše vidí až za soumraku, nebo jak to ten Hegel říkal. Je to podobné, jako když člověk čte zápisky lidí z probíhající první nebo druhé světové války. Ti jsou v tom dění také utopení a nedokážou odhadnout, co se stane za rok. My se nejspíš nacházíme v podobně šílené době, což je pro nás samozřejmě nepříjemné, ale současně fascinující – dívat se na to, jak se vše bortí a mění. Nikdo nedokázal předpovědět válku, ekonomické změny, nikdo nedokáže odhadnout, co to se světem udělá. Jsou to otázky, které stavějí vše na hlavu. Plyne z toho jediné poučení: Že se velké změny mohou udát neuvěřitelně rychle.

Připadá mi, že na rapidní změny se někdy lépe reaguje prózou než odborným nebo esejistickým textem – pro ně musí autor sehnat data, která ale často ještě neexistují…

Jedna z rolí literatury je zachycení dobového pocitu, který z jiných způsobů zachycení reality není rozpoznatelný. Později se z aktuálních prožitků stane skrumáž faktů: Válka nebo pandemie začala tehdy a tehdy, skončila v ten a ten den. Ale zaznamenání toho, co lidé cítili, co vnitřně prožívali, proč, jaký byl pohled na svět přesně v daný moment, to je prostor pro literaturu.