11/2022
Při pročítání tohoto rozhovoru jsem si vzpomněl na Flaubertovu myšlenku, že pro člověka je vždy prospěšnější o iluze přijít, nežli si je hýčkat. Idealizace českého venkova má v naší literární tradici tuhý kořen.
Milé čtenářstvo Tvaru,
jedenácté číslo otevírá rozhovor se spisovatelem a sociologem Stanislavem Bilerem, který letos získal Literu v kategorii prózy za román o českém venkově, příznačně nazvaný Destrukce. Při pročítání tohoto rozhovoru jsem si vzpomněl na Flaubertovu myšlenku, že pro člověka je vždy prospěšnější o iluze přijít, nežli si je hýčkat. Idealizace českého venkova má v naší literární tradici tuhý kořen. Zostřený pohled na zdejší skutečnost má smysl, protože je to podmínka, aby byl někdy v budoucnosti „venkov znovu vynalezen“, jak si to autor Destrukce přeje.
S idealizacemi a nadějemi všeho druhu je vůbec potíž. Někdy člověk potřebuje věřit, že se věci mění k lepšímu. Když začala válka proti Ukrajině, napsal kazatel a překladatel Bible Alexandr Flek v souvislosti se vzedmutím solidarity vůči ukrajinským uprchlíkům, že jako společnost skládáme reparát z lidskosti, z níž jsme propadli během imigrační krize v letech 2015 až 2017. Cítil jsem to stejně. Avšak události posledních týdnů na Hlavním nádraží v Praze mě nutí opět pochybovat o míře naší kolektivní lidskosti. Situace romských uprchlíků utíkajících před válkou na Ukrajině, skutečnost, že matky s dětmi v hojném počtu přespávají na nádraží nebo v lepším případě ve stanech, je děsivá. Také rasistická prohlášení vedení města Benešov o „nepřizpůsobivých“, vyhazování romských žen a dětí z vlaku za potlesku spolucestujících, to vše ukazuje, že naše lidskost má limity diktované barvou pleti těch, kteří hledají pomoc.
S obrovským smutkem a pocitem hanby jsem si přečetl projev básnířky a historičky Renaty Berkyové, která v Letech – symboličtější místo lze pro takové prohlášení sotva najít – mimo jiné řekla:
Nacházíme se v situaci, kdy jsou romští uprchlíci z Ukrajiny otevřeně odmítáni českou společností pro svou barvu kůže a s tím spojenými předsudky. […] Jak tomu má rozumět současná romská společnost žijící v České republice? Jak tomu mají rozumět současní potomci přeživších Romů a Sintů, jejichž trauma z války se nikdy v rodinné paměti úplně nezacelila? Některé takové rodiny mám tu čest znát velmi osobně a věřte, že pro ně ani pro další Romy a Sinty žijící v České republice není jednoduché slyšet, jak se někteří politici nezdráhají označovat romské uprchlíky za takzvaně nepřizpůsobivé. Jako by dnešní společnost už zapomněla, jak byli Romové a Sintové během druhé světové války označováni nacisty. Jako bychom zapomněli, jak se stupňovala omezení, která pak byla v přímém rozporu s lidskou solidaritou, následně s českou ústavou, a nakonec umožnila Romy a Sinty poslat na smrt.
Vůči romské komunitě máme jako společnost už dlouhodobě dluh. Skutečnost, že i tváří v tvář válečným běsům lustrujeme lidi podle barvy kůže, je naprosto nepřijatelná. A měli bychom proti tomu pozvedat hlas i my ze světa literatury.
Přeji vám živé čtení.
To hlavní
-
Myslím, že venkov se musí znovu vynalézt. Město není zatížené idealizací a je na každém městě, jak se dá do kupy. Jenže venkov je zatížen hromadou symbolického a idealizovaného balastu, který určuje, jak se k sobě a k místu mají lidé chovat.
-
Jeho román tak zcela otevřeně glosuje i stav současného Česka ve světle globálních problémů pozdního kapitalismu.
-
Občas se mi vybavují obrazy ze sklepa, kde sedí lidé v nylonových teplácích nakoupených v Terstu. Mají trvalou a velké a husté kníry. Možná je to spíše vzpomínka na nějakou z fotografií, které uchováváme v lepkavých rodinných albech.
-
Neuniknu zrození, má existence je tak silná, že se do materie hmoty stejně projeví.
-
Zasněžený park se zjevením obličeje hodin
Nějaký sladký zapadák civilizace
Cesty
Po nichž jsem kdysi odcházel
Přehlušen nezbytnostmi právě jako dnes -
A konečně dnes píši Tobě. Je půlnoc, dvorní šaškové, nazývaní kdysi básníky, utichli ve svých relacích, jockeyové postav astronautů spí, na štítech hor je sníh a jenom Pluto v dálce se směje.
-
V poloprázdné hospodě chytlas mě za ptáka,
z rámu obrazu vykvetla květina,
na stolku lampička a její svit pro hloupé.
Byli jsme v nízké čtvrti s vysokým nebem,
v tom nejluxusnějším pro vykořeněné a chudé. -
Ošklivé ženy naproti tomu nesou na ramenou každá jinak ošuntělou opici, vypelichanou, trochu jinak olysalou, trochu jinak umolousanou.
-
James Hillman během svého pobytu v Japonsku jednou poznamenal, že Japonci mají sklon k „estetickému řešení konfliktů“.
-
Zenový mistr a básník Thich Nhat Hanh říká, že různé drobné tělesné potíže, bolesti a bolístky jsou důsledkem toho, že si člověk vpustí do těla stres, tenze, napětí, úzkosti, strach, ozvěny negativních událostí. A ty že je třeba vydýchat, nahradit klidem a spokojeností. Bez bolesti.