1. Pohádka o Urašimovi

Slovo krása se v japonštině dá vyjádřit jako ucukuši, uruwaši nebo joši. Výraz joši je přitom obzvlášť zajímavý, protože může znamenat i „dobrý,“ „schopný“ a „dobře“. V Japonsku, hlavně v dávných dobách, spolu estetické a etické hodnoty nerozlučně souvisely. Krása je pravděpodobně nejdůležitější prvek k pochopení japonské kultury a hraje významnou roli také při kompozici pohádek.

Začnu příběhem nazvaným „Urašima-taró“, který je v Japonsku velmi oblíbený. Tento příběh se dá napříč celým japonským územím nalézt v mnoha verzích, z nichž některé sahají zpět až do 8. století. Příběh pohádky se samozřejmě notně pozměnil, její současná podoba zní zhruba následovně:

Žil kdysi mladý muž jménem Urašima-taró. Jednoho dne zachránil želvu chycenou dětmi. O pár dní později vzala želva Urašimu s sebou do Dračího paláce na dně moře, chtěla se mu tak odvděčit za jeho dobrotu. Uvítala ho princezna Oto-Hime se svými krásnými družičkami. Urašima tam celý šťastný zůstal po dobu tří dní. Když přece jen znovu zatoužil po návratu, věnovala mu princezna skříňku, řkouc, že ji za žádných okolností nesmí otevřít. Když se Urašima vrátil domů, s úžasem zjistil, že mezitím uplynulo tři sta let. Naprosto zoufalý přes varování princezny otevřel skříňku, ze které se vyvalil bílý kouř a z Urašimy byl náhle stařec.

Dnes tuto pohádku zná každé japonské dítě. Člověk vyrostlý na těch evropských z ní může mít divný pocit: Nekončí šťastně ani zde není žádná svatba, i když mladý muž potká krásnou dívku. Ve skutečnosti se Urašima v dřívější verzi s princeznou opravdu ožení. Tato dřívější verze je zaznamenána v Tango-fudoki,¹ která byla sepsána na začátku 8. století. Děj pohádky se v ní odehrával následovně: Urašima se již tři dny a tři noci marně snažil na moři chytit nějakou rybu. Nakonec přece jen chytí pětibarevnou želvu. Želva se promění v ženu, jejíž krása bere dech. Nabídne Urašimovi sňatek a ten bez váhání přijímá. Později ho zavede do paláce na dně moře. Zbytek příběhu je téměř identický.

Ve verzi uvedené v Tango-fudoki se Urašima s princeznou ožení. Nicméně stojí za zmínku, že jako první se k sňatku nabídla žena a že se zdaleka nejedná o šťastné manželství. Rovněž je pozoruhodné, že starší verze neobsahuje motiv splacené laskavosti.

2. Souboj s drakem

Následující příhoda ukazuje typickou reakci na pohádku o Urašimovi ze strany západního člověka. Ruský etnolog Kirill Čistov jednou tuto pohádku vyprávěl svému čtyřletému vnukovi.² Zatímco četl dlouhý popis všech krás Dračího paláce, všiml si, že chlapec tomu nevěnuje žádnou pozornost, navíc se zdálo, že očekává něco jiného. Zeptal se vnuka, o čem přemýšlí. Chlapec odvětil, že měl pocit, že hrdina bude v paláci bojovat s drakem. Vůbec nechápal, proč nedošlo k žádnému souboji, po kterém by si mohl hrdina vzít princeznu za manželku.

Když lidé ze Západu slyší výraz Dračí palác, okamžitě k němu asociují souboj s drakem, zatímco Japonci pomyslí na krásu paláce. Jeden z oněch popisů zní následovně:

Když Urašima otevřel okno na východ, zdálo se, že je jaro. Celý palác byl najednou celý živý třešňovými a švestkovými květy. Vrby se vlnily ve větru. Ptáci se vynořili z mlhy a zpívali písně před domem. Vrcholky stromů byly samý květ. Když se podíval na jih, bylo léto. U plotu, který zahradu rozděloval na jaro a léto, naplno kvetly japonské slunečnice. V rybníčku plavaly lotosy…

Nebudu pokračovat, obávám se totiž, že by vás ten dlouhý popis krajiny, podzimu na západě a zimy na severu mohl nudit jako onoho ruského chlapečka. Dokážete si představit, jak ho to muselo zcela vyčerpat, pokud měl poslouchat o květinách, ptácích, mlze, rose a sněhu, místo aby mu vyprávěli o boji s drakem! A kde ten drak vůbec může být, když o něm není nic řečeno, krom toho, že se palác jmenuje Dračí? Nevím, kde se drak skrývá, mám ovšem pocit, že sáhodlouhé popisy krásné přírody v japonských pohádkách jsou určitým ekvivalentem soubojů s drakem v těch západních. V západních příbězích zabije hrdina draka a ožení se s krásnou dívkou.³ Toto manželství je údajně symbolem spojení protikladů. Je pravda, že v japonských pohádkách svatba příliš velkou úlohu nehraje. Nicméně symbolem spojení protikladů by mohla být koexistence čtyř ročních období ve stejném čase. Člověk si může všimnout nápadného rozdílu, jak se se symboličnem nakládá na Západě a v Japonsku. Na Západě jsou symbolem lidské bytosti, zatímco v Japonsku je to příroda. V návaznosti na tyto úvahy bychom mohli říct, že zabíjení draka by mohlo znamenat destrukci přírody. Heroické budování maskulinního já může způsobit zánik Matky přírody. Vůbec však nechci argumentovat, že nepřítomnost soubojů s drakem v japonských pohádkách představuje nějakou jejich nadřazenost pohádkám západním.

I když současná přítomnost čtyř ročních období symbolizuje spojení protikladů, Urašima si mohl domů vzít jen malou skříňku, která navíc způsobila, že zestárl. V Dračím paláci Urašima zažil mnoho dobrodružství a čas zde byl zakoušen jinak než ve vnějším světě. Ale jeho pozdější život v rodné zemi byl tragický. Některé verze uvádějí, že po otevření skříňky zemřel. S drakem sice bojovat nemusel, konec pohádky je ovšem dost nešťastný sám o sobě.

3. Estetické řešení konfliktů

Téměř všechny verze Urašimova příběhu mají nešťastný konec, ať už Urašima zemře, či zestárne. Jen málo z nich končí jinak. Jedna z výjimek vypráví, jak princezna Urašimovi daruje skříňku se třemi zásuvkami, řkouc: „Otevři je, až se budeš cítit naprosto ztracený.“ Urašima je otevře, když zjistí, že po jeho návratu mezitím uběhly stovky let. V první zásuvce je pár jeřábích křídel. Z druhé jde bílý kouř. Ve třetí zásuvce nachází zrcadlo. Při pohledu do něj vidí, že se stal starcem, načež mu na záda přisednou křídla a stane se jeřábem. Když poletuje nad matčiným hrobem, vyjde z moře princezna a promění se v želvu. Tady je poslední věta této verze: „Lidová píseň z Ise, ve které se zpívá, že jeřáb a želva spolu tančí, pochází z tohoto příběhu.“

Přes všechnu snahu zabránit nešťastnému konci končí tento příběh i tak trošku odlišně, než jak by odpovídalo očekáváním západního člověka. Abychom vysvětlili poslední scénu, je nutné vědět, že jeřáb a želva v Japonsku symbolizují dlouhý život. Jedním z nejvíce uctívaných a zároveň nejoblíbenějších obrazů je želva na břehu s nedalekým jeřábem, který se vznáší nad borovicemi. Pro Japonce má tento výjev přírodní krásy větší cenu, než aby příběh končil přímo nějak šťastně. Jiný konec jednoho japonského mýtu⁴ s Urašimovým příběhem vykazuje jisté podobnosti.

Mladý bůh jménem Ho-ori sestoupí na mořské dno, aby zde hledal rybářský háček, který si vypůjčil od svého bratra a ztratil v moři. Na dně se potkává s krásnou princeznou, která se jmenuje Tojotama-Hime, a vezmou se. Když v moři pobyl tři roky, vrací se domů za bratrem, že mu vrátí háček. Za několik dní nato vyjde z moře Tojotama-Hime. Sdělí svému manželovi, že brzo porodí dítě. On přikazuje, aby byla postavena porodní chýše, kterou mají na způsob došků pokrýt kormoráním peřím. Ovšem dříve, než střechu dokončí, Tojotama-Hime vejde do chýše, protože cítí, že už nemůže dál čekat. Těsně před porodem manželovi sdělí, že do místnosti nesmí ani nahlédnout, protože se během porodu vrátí do své původní podoby. V údivu nad jejími slovy manžel ženu potají pozoruje. Zděšený vidí, jak se jeho manželka proměňuje v obrovského krokodýla, načež v panickém strachu uteče. Když Tojotama-Hime zjistí, že ji manžel viděl v její původní podobě, cítí se velmi zahanbena. Odchází pryč a zanechává za sebou dítě, které porodila.

Tojotama-Hime přece jen není schopna potlačit přání vidět opět svého manžela, k němuž má zároveň odpor, protože ji zahlédl. Vyšle tedy na místo porodu svou mladší sestru, aby se dítěte ujala, přičemž ji doprovází následující písní:

Rudé drahokamy jsou krásné,
dokonce i provázek se třpytí.
Ale já mám radši drahokamy bílé
pro všechny ty tvary
krásných bílých drahokamů.

A Ho-ori odpovídá písní:

Dokud budu ještě žít,
ne, nikdy nezapomenu
na svou milou, se kterou jsem spal
na ostrově, kde se divoké kachny
a ptáci až od obzoru moře
slétali na břeh.

Hrdinčina mysl se zmítá divokým konfliktem. Je zatrpklá, protože Ho-ori porušil její zákaz, na druhou stranu po manželovi stále touží. Jako řešení problému napíše báseň. Výměna písní nás informuje, jak příběh skončil. Vlastně i některé verze příběhu o Urašimovi končí výměnou písní mezi mužem a ženou.

James Hillman během svého pobytu v Japonsku jednou poznamenal, že Japonci mají sklon k „estetickému řešení konfliktů“. Konec příběhu o Urašimovi je vlastně krásný obraz a mýtus o výměně písní je dalším velmi dobrým příkladem tohoto druhu řešení. Je pozoruhodné, že se bohyně ani příliš nehněvá, ani hříšníkovi neuloží trest, vždyť ji viděl úplně nahou, v její původní formě! Tuto pohádku stojí za to srovnat s příběhem o Artemidě a Akteónovi v řecké mytologii. V něm se bohyně tak rozlítí, že Akteóna promění v jelena a poštve na něj jeho vlastní psy. Japonská bohyně ovšem vzteku nepropadne, místo toho jen zmizí. Výměna písní pro daný konflikt představuje formu řešení.

4. Zakázaná komnata

Další japonská pohádka se jmenuje „Dům pěnice“⁵ a její děj je následující:

Mladý dřevorubec jde do lesa, kde nachází nádherný domek, který předtím nikdy neviděl ani se o něm nedoslechl. Když vstoupí dovnitř, potká krásnou ženu, jež ho požádá, jestli by zde nezůstal, zatímco ona na chvíli odejde pryč. Na odchodu mu zakazuje byť jen nahlédnout do druhé místnosti. On jí slibuje, že to neudělá. Když je ovšem o samotě, svůj slib poruší a do vedlejší místnosti vejde. Tři krásné dívky tam zametají podlahu, ale při spatření dřevorubce hned zmizí, rychle odlétají pryč jako ptáci. Dřevorubec potom vchází do jednoho pokoje domu za druhým a vidí, že jsou naplněny mnoha vzácnými poklady. V sedmé místnosti je pak ptačí hnízdo se třemi vajíčky. Vezme je do ruky, avšak nedopatřením mu spadnou na zem. Z vajec se vyklubou tři ptáci a odletí. Právě tehdy se žena vrátí a obviňuje dřevorubce, že porušil svůj slib, a způsobil tak smrt jejích tří dcer. Promění se v pěnici a také odletí. Když se dřevorubec vzpamatuje, zjistí, že se nachází sám na místě domu, který tu už ale nestojí.

Možná jste si všimli určitých podobností mezi tímto příběhem a dříve vykládaným mýtem. Když muži poruší slib, hrdinky je za to nepotrestají; jednoduše odejdou. Příběhy se pocity žen příliš nezabývají, já však vůči oběma hrdinkám cítím hlubokou lítost.

Srovnáme-li tento příběh se západní pohádkou o Modrovousovi, rozdíl nemůže být nápadnější. V Modrovousovi zakazuje muž a zákaz přestupuje žena. Když hrdinka do komnaty vejde, manžel se ji snaží jednoduše zabít. Také je zde pozoruhodný rozdíl v tom, co kdo v zakázané komnatě objeví. Japonci zde nacházejí poklady, zatímco v západních pohádkách v podobných komnatách čekají jen hrůzu nahánějící mrtvoly.

Abych se speciálně se zakázanými komnatami seznámil podrobněji, prostudoval jsem asi dvacet různých verzí tohoto příběhu, pocházejících z celého Japonska. V zakázaných komnatách se zdaleka nejčastěji skrývá „japonská pěnice se slivoňovými květy“. Tato scéna je v Japonsku jednou z nejuctívanějších, podobně jako scéna s želvou, jeřábem a borovicemi.

Hrdina rovněž často vidí sérii obrazů, které zrcadlí čtyři měnící se roční doby. Někteří jsou svědky čtyř scenerií zachycujících různé fáze růstu rýžových sazenic. V jiné variantě jsou zde čtyři místnosti, do jedné z nichž je zakázán vstup. V ostatních třech pohádkový hrdina vidí léto, podzim a zimu. V poslední nalézá jaro, totiž pěnici s květy slivoní.

Dříve než začneme srovnávat motiv zakázané komnaty v Japonsku a na Západě, rád bych uvedl sny dvou současných Japonců. I v nich hraje krása přírody úlohu docela podstatnou.

5. Sny Japonců

Jednou jsem měl analyzanda, nesmírně chytrého univerzitního studenta, který rok studoval ve Spojených státech. Po nějakém čase stráveném v analýze se mu zdál sen o matčině smrti. Další den měl sen, že se s pomocí dvou lidí snažil zabít feudálního pána, který se podobal jeho otci. Ve svých asociacích uvedl, že jedna z pomáhajících osob vypadala jako jeho analytik. Další dva týdny nato mi přinesl tento sen:

Všiml si, že má tři nohy. Najednou cítil silné nutkání vidět kříž. Kříž měl být přichycen na borovici. Potají vešel do buddhistické svatyně, kde se borovice měla nacházet. Vešel do tmavé místnosti, kde leželo několik mužů a žen. Z mužů ani jednoho nepoznal, ovšem jedna žena ho zaujala svou mimořádnou krásou. Měla exotický obličej a byla silně nalíčena. Na chvíli pocítil impuls znásilnit ji.

Byla zde jiná žena, které se zeptal, kde by mohl najít borovici. Ukázala do další místnosti. Když otevřel dveře, uviděl za nimi několik nemocných lidí ležících kolem. Celá místnost byla naplněna pachem léků. Když pokojem prošel, vešel do chodby, kde spatřil zahradu. Byla pokryta trávníkem a rostla zde i hledaná borovice. Slunce svítilo oslnivě bíle. Nemohl nalézt kříž, všiml si ovšem pěnice na švestkovém stromě. Pták radostně sál nektar z květů a nevinně si tak užíval života. Tohle je opravdové nebe, pomyslel si. Uspokojen si řekl, že přijít sem bylo dobré rozhodnutí.

Před tímto snem se analyzandovi zdálo o matčině smrti a o záměru zabít člověka, jenž se podobal jeho otci. Jak už jsem naznačil, byl silně ovlivněn západní kulturou. Očekával jsem, že v patřičnou dobu se v jeho snech jistě objeví postava animy. Proto na mě udělal sen o pěnici na švestce ten největší dojem. Analyzand sám byl docela překvapen, že se mu zdálo o takových tradičních japonských symbolech.

V tomto snu má tři nohy, což naznačuje nějakou zvláštní sílu získanou smrtí rodičů. Samozřejmě se s třemi nohami cítí nepohodlně a chtěl by to vrátit. Proto cítí mocný popud vidět kříž, což je křesťanský symbol. Ovšem ve snu je přesvědčený, že se kříž nachází v buddhistickém chrámu a je připevněn k borovici. Borovice, jak už jsem zmínil dříve, je v Japonsku velmi uctívaná a představuje dlouhověkost. Kříž na borovici v buddhistickém chrámu je tedy velmi zvláštní směsicí západních a východních symbolů. Ve snu vchází do chrámu, kde se potkává s krásnou ženou. Její exotická tvář napovídá, že by mohla pocházet ze Západu. Velmi ho přitahuje a má nutkání se s ní spojit. Je v tom však příliš násilí a všechno za okamžik zmizí. Následně je svědkem typické japonské scenerie, přestože chtěl vidět kříž. Nicméně jej scéna uchvátí a jeho slova: „Jak je dobré přijít sem!“ naznačují, že má dobrý pocit z toho, že se účastní analýzy.

Dále bych uvedl případ jedné univerzitní studentky. Přišla za mnou, protože ji obtěžovaly halucinační hlasy, které jí říkaly samé neslušné věci. Byla vychována přísnou matkou, jež nesnášela byť jen slyšet o sexu. Zatím neměla přítele, neboť u nich doma se zamilovanost považovala za vulgární. Neslušné hlasy pocházely z jejího stínu, který měl být její jednostrannou vědomou osobností integrován. Po nějakém čase stráveném v analýze přinesla sen, který na ni velmi zapůsobil:

Nalezla dvě vzácné skříňky z pavlovniového dřeva. Když je otevřela, uviděla v jedné čtyři listy vzácného papíru zbarveného červeně a ve druhé čtyři listy vzácného papíru zbarveného bíle. Na čtyřech listech papíru byly napsány básně o čtyřech ročních obdobích. Četla:

Na jaře…
V létě…
Na podzim…
V zimě…

Po probuzení zbytek všech básní zapomněla. Když se probudila, měla však zároveň poprvé v životě pocit, že by jí mohlo být dovoleno milovat někoho opačného pohlaví. Řekla:

Láska v tomto světě existuje, stejně jako v něm existují čtyři roční období.

Ve svých asociacích dodala, že červená pro ni znamená vášeň, zatímco bílá čistotu. Červené a bílé listy papíru, na kterých byly v jejím snu napsány básně o ročních obdobích, mohou naznačovat, že integrace její stínové osobnosti je opravdu možná.