Soubor devíti komorních povídek. Časový oblouk klenoucí se jako duha od sovětské okupace naší země v roce 1968 přes pohřeb Václava Havla po covidovou současnost tvoří dějinné pozadí groteskně-melancholických příběhů. Ačkoli je život často fraška, občas – na zlomek vteřiny – probleskne vyprávěním paprsek něčeho, co nás možná přesahuje… Ale jisté to není. A jak by taky mohlo, když se nám možná „všechno jen zdálo a jen ty sny tu nakonec zůstanou“.

Říká brácha

Čekání se táhlo. Spočítala jsem chrliče na boku katedrály, z nábřeží byl dobrej výhled. Člověk, pes, žába, člověk, další bestie… Vypadaly, že se pokoušejí vyrvat ze zdi a že se jim to užuž podaří. Jeden si ve dřepu objímal kolena a zároveň i hlavu strčenou mezi ně. Vyzáblej, špičatý lokty, připomínal strejdu Maxe. Nebylo vidět, jak se tváří. Jestli zoufale, zmateně, nebo je to jen hra. Zdálky nemělo cenu fotit, blíž jsem ale nemohla, abysme se nehledali. Když tak až potom. Brácha furt nešel. Otočila jsem se zpátky k řece. Voda byla mléčně zelená, matná, pohlcovala světlo. Chlapeček do ní hodil červený auto. Mrsknul autíčko přes zábradlí, proletělo mi kolem ucha. Předtím si ho s druhým prckem posílali po zemi. Oba se tomu teď smáli a jejich matky taky. Dohodil daleko. Chválily ho, že je šikovnej. Brácha přišel s kafem. Smály se i na něj, hlavně ta větší. Samice s tvrdým Y, řekl a podal mi kelímek. No co, bránil se, vždyť mi nerozumí. To nikdy nevíš. Můžou mě milovat. Milujou ho.

Proplula loď s vlečným člunem. Zdálo se mi, že mě táhne s sebou. Vykukovaly jen tenisky. Špičky čeřily vodu, dělaly se vlnky. Divný bylo, že vlasy plavaly přede mnou. Proti proudu.

„Zůstaneš tady?“ zeptal se brácha.

„Blázníš?“

„Proč, já bych to bral.“

„Můžeš.“

„Mně to nenabízí. Nemyslím hned, zařídíš si věci a vrátíš se.“

„Měli bysme jít. Mám z toho blbej pocit. Neměli jsme tam Maxe nechávat.“

„Říkal, že můžem. Tak snad ví, co dělá.“

Bráchovi je devatenáct. V pohodě, ale je to vidět. Ten rozdíl. Přibylo lidí, kolem katedrály už i turistů. Takhle brzy jsme jeli kvůli strejdovi, trpí nespavostí. A bál se provozu, nedůvěřuje našemu autu. Divil se, že jsme vůbec dojeli z Prahy, takovou dálku. Na výlet ale chtěl s námi, asi se nikam nedostane. Už neřídí.

„Seď doma! Přijde ti šoufl a přiděláš jim problémy, co si s tebou chudáci počnou.“

Teta nadšená nebyla. My taky ne, hlavně kvůli tomu vstávání, jinak jsme s ním rádi. Aspoň se něco dozvíme. Spíš teda o Praze a o minulosti, o tom mluví nejvíc. Mě to baví. Většinou, některý věci zbytečně opakuje. Je mu třiaosmdesát jako babičce. Věkem prastrýc, člověk ale nikomu neříká prastrejdo. Stejně to tak není, nejsme příbuzný. Je nevlastní, což jsme u nás skoro všichni. I my s bráchou.

Max přišel s nápadem, abych u nich rok zůstala. Výpomoc by se hodila, nákupy, úklid a tak. Leccos už nezvládnou. Bydlení, strava, něco by mi i platili, proč to cpát cizímu. A mohli bysme si povídat. První republika, válka, Osvětim, padesátý léta… Všechno, co by mě zajímalo. V klidu, bylo by dost času. Mlsně jsem v obýváku obcházela knihovnu. Tři stěny plný knih, až do stropu, a místy dvěma řadama. V pracovně to samý.

„Vem si něco, vyber si. Cokoli, nikdo už to číst nebude. Vyházej to.“

„Ne.“

„Ale jo, přijde to pryč. Český určitě.“

Nechat se na rok zavřít v univerzitní knihovně by taky nebylo marný. Ale ne teď, když se dějou věci. Neměla jsem to v plánu. Brát si prachy od příbuznejch je stejně blbý jako bejt úplně bez nich. Kolik bych mohla chtít? V Praze už jsem měla domluvený místo. Takový prej najdu vždycky.

„A musím dopsat tu práci.“

„O Havlovi? O tom teď bude psát každej. Každej debil, dalších třicet let. Tak dlouho, dokud ho dokonale nezprofanujou. V roce dva tisíce dvacet si na mě vzpomeň. Napiš o Kafkovi.“

„To ne, to promiň.“

Tomu už se to stalo. O tom píše každej debil už šedesát let.

„Právě, spousta nesmyslů. Leccos bych ti řek. Znal jsem lidi, co ho ještě potkali. S jedním jsem byl v koncentráku, ale bylo jich víc. Plány se daj měnit.“

Možná.

Seděla jsem s Maxem vzadu, jak si přál. Byl nadšenej. Mluvil celou cestu, mlel sebou a pořád někam ukazoval. Všude bylo něco k vidění. Má kostnatý ruce. Má tenkou kůži. Skoro průsvitnou, suchou a napjatou, posetou žlutými stroupky. Ve tváři se mu rýsuje lebka, dere se ven. Jinak se to říct nedá. Vrátil se na osvětimskou váhu. Jenom nos vzdoruje, masitě trčí do světa a drží se ho. Oči taky, ale jen někdy. Někdy ne. Věděl, kde nejlíp zaparkovat, nejblíž centru. Ten vzduch po ránu, cítíš to? Cítíte to? I ve městě, louky, pastviny… Léto.

„Mně srpnový rána voněj podzimem. Mně podzim nevadí.“

„Zůstaneš tady?“

Neměla jsem to říkat.

„Nevím, ráda bych. To není jen tak.“

Ulice plná obchodů. Kabelky a boty, parfémy, luxusní zboží. Nám přijde luxusní všechno, i sejry a čokoláda. Další ulička vedla přes most, do starý čtvrti. Chtěl nám ukázat katedrálu. Na náměstíčku za mostem se mu udělalo špatně, málem se skácel. Nemoh popadnout dech. Posadili jsme ho na lavičku, visel z ní jako použitej padák. Prášky měl v tašce, i vodu tam měl. Dokázal si říct. Nic jinýho nechtěl, volat záchranku nebo tak. Že to prej bude dobrý. Ještě se scvrknul. Stáli jsme nad ním a čekali, co se stane. Posral ho holub. Strašně, jako by s tím tejden čekal. Až bude někdo tak jako tak vyřízenej. Bekovku jsem přeprala v kašně. Za chvíli se vzpamatoval, už zase mluvil. Máme se projít, zajít k řece a podívat se do kostela. Je to pár kroků. Počká. Nemusíme se bát, všechno je v pořádku. Vážně.

Dopili jsme kafe, vyhodili vajgly a nakoukli do katedrály. Jen nakoukli, chtěli vstupný. I zvenku je pěkná. Vyfotila jsem chrliče. Kolenatýho a ňáký další. Brácha vyfotil černošku. Ta maličká, ta je má. Už s tím dej fakt pokoj. Děláš to i před ním, je to trapný. Myslíš, že ti taky nerozumí? Klídek. Myslíš, že lidi, co čtou, nešoustaj? Seš úplně mimo. A nejsem tvoje dítě. Naštěstí.

Po řece se šinuly parníky, vraceli jsme se podél ní. Voda už nebyla matná, třpytila se a pableskovala. Bodala do očí. Už jsem se nezahlídla. Zapomněla jsem, jak to bylo. Po proudu, nebo proti němu? Začínalo bejt horko. Jak to měl Max se ženskejma, netuším. Musel bejt celkem frajer. Utéct z Osvětimi, je to vůbec možný?

„Asi jo, jinak bysme tu nebyli.“

„Vůbec si to nedokážu představit.“

„Musíš víc sportovat.“

„Dobrý, ale fakt. Myslím všechno, nejen ten útěk.“

„Buď tu a piš si. Zapiš, co vypráví, bude rád. S tebou o tom mluví. Třeba už to nikdo nechce poslouchat.“

„Toho je, takovejch knížek, četla jsem jich mraky. Wiesenthala, Frankla, Leviho… Stejně to nejde. Nedá se to zprostředkovat.“

„Nemusíš psát, prostě tu zůstaň. Má pravdu, nic ti neuteče.“

„Musím začít něco dělat. Něco pořádnýho, ne chodit se smetím. Už jsem stará.“

„V pětadvaceti?“

„Právě. Nemáš rohlík?“

„Ser na racky. Recipročně.“

„Nejsme jako oni. A byl to holub.“

„Kloaka jako kloaka.“

„Mohla bych nastoupit, trochu se zaběhnout, odevzdat tu práci a za rok se sem vrátit.“

„To bych nedělal, rok je dlouhá doba.“

„Říkal jsi, že není.“

„Jak pro koho. Vidíš, jak vypadá.“

Lidi kolem vypadali výborně. Míjeli nás krokem, kterej ví, kam míří. My musíme bejt jasný, východní Evropa. Na první pohled. Vlezu do obchodu a připadám si divně. Jako bych šla krást. Předevčírem jsme dostali deset franků, koupili jsme si trička. Bráchovi to sluší. O moc víc už toho nebude, jen nějaký dárky. Asi čokolády, v potravinách to není tak hrozný. Pro babičku máme placatku. Jeřabinka, nicht nur lecker sondern auch gesund, nebo možná obráceně. Likér, místní specialita. Na nábřeží stojí jeřabiny řadou, ptáci je berou útokem. Bobule už mají barvu plamenů. Vypadnout z domova, to každopádně. Pracovat. Účastnit se dění. Potkávat lidi, potkat ty pravý. Anebo číst, psát, sbírat materiál. Soustředit se. Chodit na němčinu. Něco našetřit. Zbavit se strachu. Ze sebe a ze samoty. Dává to smysl. Všechno teď dává smysl. Všechno je možný, to se tak často nestává. Srpen devadesát, tyhle roky budou naše. Říká brácha. Zahnuli jsme k náměstíčku. Někde poblíž zakvílela záchranka a hned se zase vzdalovala. Lavička prázdná. Musela jsem si sednout. Brácha se šel kouknout do kašny.

„Vy už jste tady? Tak brzy? To jste tomu moc nedali.“

Strejda stál nade mnou, v ruce papírovej pytlík.

„To je pro tebe. Zašel jsem naproti, do knihkupectví a pro noviny, abych se nenudil. Myslel jsem, že tam budete dýl. Nepodíváš se?“

Krásnej sáček, takový si schovávám. Knížka taky. Malá, tenká, s obálkou z hrubýho papíru, matnýho a příjemnýho na omak. Verwandlung, kapesní vydání. Brouk nikde žádnej, jen elegantní písmena. Brácha dostal jeřabinku, z etikety se culila kozatá selka. To má z těch keců.

Teta nás ráda viděla. Udělala bramborový placky, musela se s tím matlat celý dopoledne. Jsou hrozně pracný. Odpoledne se stavila Věra. Ještě mají jednu dceru, Martu. S tou jsme se nepotkali. Teta není jejich matka, vzala si strejdu, když ovdověl. Není ani moje vlastní teta, bráchova ale jo. Taky maj pět vnoučat, plus minus v našem věku. Ráda bych je byla poznala. Věra děkovala, že jsme nakoupili, jinak by to bylo na ní. Takhle jen zotvírala okna a vynesly jsme spolu odpadky. Bylo jich dost, všechno se třídí. Že se na to nevykašle, řekla. Na to vaření. Byt plnej dýmu, je to o strach. Nezvládá to. On taky ne, plete si prášky, padá. Nezvládaj to, výpomoc nestačí. ŽÁDNÁ. Zaplaťpánbůh je to hotový, Vogelbeerental, solidní zařízení. Dlouho se čeká, převis poptávky. Ale konečně to klaplo, nemůžou se dočkat. A co vůbec babička? Jak se jí daří?

Naloženo, brácha stojí u auta. Pucuje přední sklo. Jdu, říkám, i když je to jasný.

„Co jste tam tak dlouho řešili? Jak přežít Osvětim?“

Strejda mává z balkónu. Nasednu a šoupnu sedadlo. Dá to práci, něco se seklo.

„Můžem.“

Musím se vysmrkat, chvíli to trvá.

„Neblbni, ani jsi o to nestála.“

Městečko padá do údolí, pak zmizí úplně.

„Ale no tak… Co ti teda říkal?“

„Kamzíková číslo šest, Kafka před bordelem, zazvoní, vykoukne Frída: Nazdar, brouku!“

„Tak jsem měl zas pravdu,“ řekne brácha, „jak já to dělám?“