A je tam, konečně, máte-li hlad a žízeň, někdo, kdo vás honí…
– J. A. Rimbaud

I

Utíkám, běžím, prchám před tou věcí, která mě honí brada nebrada
a v noci parkem, lesem, kořeny v rouchu, beránčím (už z toho všeho), po skalách skáču, přeskakuju strouhy, mrchy a začernalé potoky či dávno uvláčená pískoviště
ne, to není věc, to já
já sám utíkám po dnech, nocích, silovým polem, gestem svého nejistého nejasného sebe
které by chtělo nejspíš být, leč není
než bludně věrné rozklížené klišé
tak jako tenhle život z donucení
návraty ke starým nedobrým vanutím
iluzím úpadků, pokáceným lukám
to přece nemůžu myslet vážně, dokonce napsat, říkat, tisknout, co já vím
a přesto nové a nové, stále nové staré, staronové útěky
po čase jsem ty zdroje, kódy ohňů z vody začal aspoň vnímat
tušit zkalené rysy, hrubé obrysy
ne, neutečeš, je to šaráda, papundeklová lež, kterou si vážem místo rány kolem krku
prolétám školní chodbou, šatnou, věšákem s plnou hlavou, botníky, zelený zaoblený svetr (angorák)
dodnes mě budí panik beznaděj, boty jsou prostě pryč, někdo je ukrad, nejsou, kde maj být
nevím, co dělat, bez bot jsem ztracen, zatracený, zejména v zimě, sněží, leží, ba i na zem spadlé struny ostnaté
a chodníky jsou jeden měkký vřed
nemůžu jak ten blbec domů v pantoflích, není to spravedlivé
a co by tomu řekli správní lidé
nezbývá nežli běžet, běžet, nezávodit, nad sebou žádný kůň ni hrnec ještě nevyhrál
nese a hrne úzké dny, prsty a kosti úzkosti
ještě tak možná zdrhat před fotrem, před těmi kecy
před holou hrazdou nešťastného
on, který neutíká, svá slova ze dna zavře, svírá, dusí
zevnitř požírá
aby je čas od času vyblil, výkřiky zdrtil číhající nepřátele, a to jsou všichni, všichni, které zná, ukryti v nedůstojné mysli
ten, který neutíká, dupe
kopancem hmoždí žebra malé blondýnky
ach, jaká úleva té nepatrné váhy
tak nepatrné, hanba fackovat
nemá na výběr, neb jakživ neví z čeho
zvířené zvířátko zavřené v kleci snah, v utkvělém domě záchranné pýchy na nic
jistě, je to lidské
má není pomsta, chronická kocovina, slitovná plíseň
snad jeden pozdní, notně unavený mech…

Utíkám, běžím proti stohům zábradlí, ten rozježený trs je mohutnější než valná horda tvrdých Minotaurů zřízených k hašení předloňského vápna, labilní rzivá pyramida
takový z potu zázrak, a přece musím prolézt, aby mě nikdo neviděl, nechytil, nechňapl krahujec lední v neděli odpoledne, kdy líná kůže musí kropit zrak, i kdyby z raka nezbylo už nic
zábradlí v mojí hlavě chřadne
utíkám, běžím, podlézám, v té zimě a na území pochcípaných rukavic, krahujec sedá na můj prst, dobře, aspoň se něco děje
zatřepe hlavou, odlétá a pachuť v ústech polkneš natřikrát

II

Vy hlavohlaví, znám vás z televize, té zabedněné, to je dávno
obludy blud se příliš nemění – roky a roky utíkám (také) před vámi
běžím na místě, dovnitř, na půl huby
dech dochází, duch ztrácí přes rameno, tak mezi dveřmi čepice, čepice jako cáry lavin z lístkového těsta
kupte si třeba Kantovu noční, střapec za tolar
anebo prosté vlasy Allena Ginsberga
budou vám slušet, o tom není sporu
ani se nemusíte dívat do zrcadla
au, au, ty vole, au, jau, vole, au!

III

Orfeus hraje na covid, žertoval stařík, když ho vezli na áro a z ára zněly verše posthumní, výtoky utkvělých očí staré krávy
na něco přece umřít musíš, troubo
jak před nejvlastnějším lénem blbství utéct, nevím
snažím se alespoň zapálit baterku, sirky jsou vlhké, čert aby to sral
otevři krabičku, třískni s ní o zem, tím získáš srovnávací výhodu
u brány pekelné tě svatej Petr sejme
jako plk
omyly cest, úniky z dětství, kastrační rituály, svěcení cara
z úpatí zlatých vlasů padáš na vyšší vyšší vrchy ignorance
pamlsky stád ti stát zaplatí rád
teď tedy víš, jak na to, chápeš své nové staré boty ukryté dosud pod pomádou moudrých
špinavě smázlých čel světících účely
seč síly stačí, šiješ, děláš boty, nové a další, po okraj plníš (už) třetí karosu
nejsi v tom sám, jsi lidstvo, řezající (dnes) posté milionté větev pod prdelí světa
a z evoluce nevylezeš ani o půl prs
můžeš si nalejt svou oblíbenou hromotluckou polévku
kdo tluče obruč, tomu zvoní strana
prohlásil Mussolini v soleném otevření desátého patra veřejných záchodků v milánském Dómu v roce 32
říkám jen, co jsem slyšel, neberte se vážně

IV

A znovu utéct, utéct, srazit čelist dveří
byla to chyba, blbost, poraněná mícha, jež míchá přichycené žmolky u dna všeho
už se to nestane, teď přece víš, jak na to
stud léčí údery
hranatou hranou ruky proniká do paty, má na svědomí hojně zahnojený neřád svědomí
když pocit viny stojí před zárubní, zub za zub, hubu přes hubu
trhnu ti krkem, rozum utrhnu, pod postel schovám všechna ujímání
mně neutečeš, vole kamaráde, jsem vílá belryba a ty jen blbej Chachab, ošlehán vědrem, vsunut pod rohožku, kovíkáš, klinčíš, tratíš záhory
kam běžíš, zmrde, na té galéře…

V

Jsme na útěku
v podběhu pulsuje trvalý podstav, odchází ze záběru
za jízdy nelze, ani proti větru, z útěku ani za myš nevyšel
odnikud, od sebe, od žláz, od váz, ba ani od těch postříbřených příborů, co přitáh kapsář z babiččina údolí
z našeho náspu vzadu za domem
za vámi nedojdu, vy želvy rozházené na tartanu
z krytu do úkrytu, snu zhasnu mezi stromy

ne, není útočišť
na konci provazu jen další zatáčka, ukrytá výspa prázdných sboroven a rozdupaných včelích plástů
na konci chodby, před tím okénkem, z něho se line paprikový lusk v oblaku chromované ocele
to není stav, stav nestav, běž!, jak prosté, ode zdi běží ke zdi
a vlastně takřka hodnověrně k zblití…
zápalné láhve táhnou na jih, kde řeky ještě jakžtakž menstruují, rošťáci děti chytly hladomor, i když byl pro ně v (novém) okně
otevřen jenom na čtení
a hraní

VIII

Tenkrát jsem rozutekl do všech stran, nevím, jak se to mohlo stát, nechtěl jsem o nic víc než stát, nestát o nic víc než stát
a možná cestou sebrat dva tři žetony
uříznout mrtvé lišce čenich (nebo dva)
pořádná řádná disciplína – cvičený útěk na místě, záporná roznáška doměkka zpečetěných obědů
popravdě, nikdy jsem nedojedl a nemíním s tím začít právě dnes, v den oslav politiky jedné hlíny

zůstávám rozutečen, nevalný rozum sedí pod mrakem, prý nosit oheň v doušcích není efektivní
nechci se přít

IX

Nezdrhám, ani se nezdráhám utéci uchem vznášejícím se nad vodami, tím scvrklým, kamkoli
také já miluji vše, co uteče, ano, bylo tu několik vodních děl, byly to nejspíš přehrady, anebo vybledlí děraví válečníci – osvěžovače vzduchu… anebo možná obojí
už je to dávno
mít pravou pravdu v šlépějích Próteových, ach, jaká satisfakce
být bos, a nenasrat si (tedy) do bot, sát stát a noční povětří na břehu zátoky, tam mezi lukami, v ohýncích konzerv, prasklými kusadly zelených koníků
protéci do lesa, ano, les les, to jsem já, já jsem ten, kdo mě v lese honí
už o tom byla řeč a banalita tlumí tremolem, jenomže pořád furt se pranic NEDĚJE!
nic, ani levný čistič skvrn, ba ani náznak nějakého řešení, řešení není, nevzejde božský kovář, už je to let, co voní ke stínům

množná se rozhrnou cypřiše v ráhnoví ostrova
anebo taky ne, vše ztuhne jako slza v oku děvčátka
jediná NADĚJE, naděje ze dna na den, a ani o sten víc
zasklívej ji a zase rozesklívej
a to je vše
a nemusíš se ani
učit anglicky