07_vychazi2
Právě vychází
Sylvie Richterová

Tajné ohně

A co trpí je nekonečné
vidím bílé světlo věčné
ostře vanout pod kůži
slov

Beletrie – Poezie
Z čísla 3/2021

PŮDORYS CHRÁMU

Chodím s hlavou svěšenou
a nenacházeje slov zvedám kámen
S kamenem na hlavě
chodím s hlavou vzpřímenou
a nenacházeje slov zvedám kolena vysoko
Chodím jako čáp
a nenacházeje slov zůstávám stát na jedné
noze
Stojím jako sloup
a nenacházeje slov
věším hlavu

 

TMA PŘI ČINU

Vzdušné tvrze
jsou pevně obehnány zdí
v očnicích klíčí
po visacím zámku
slova nedoléhají
a škvírami se touha tiše plíží domů
Po vůni spáleného listí
vcházejí spěšně čtyři výři
v závětří věštby
cosi přihazují do ohně
a tma se raduje
že políčila na svítání

 

TRANSCENDENCE

Až k nebi dosahují věže
jejichž úpatím nebyl úhor země zatížen
A božské divy odbíjejí zvony
jejichž kov nebyl z rudy vytaven
hlubokým dechem rozpíná se klenba
jejíž oblouk nebyl vykroužen
A mocně pnou se zdi a sloupy
na něž nebyl kámen dovezen
Víra se jak kapky rosy sráží
na mozaikách nevsazených do oken
Křtitelnice železné hluboko v krvi
plní se zvolna přes kameny prosátou zemí

 

PROMĚNA CESTY

Na ramenou
nese co je těžké
a váží a váží
až konečně
ramena vah
vyváží
Co bylo bylo
nejednou nic už
neváží Křídla
se rozevřou

 

STARÝ ZÁPIS

Chronos nás má v hrsti
uloží nás v prsti     V hlíně
neuniknem špíně nasbírané cestou
doma i v cizině
Na práh brány z času ven
vracím zpátky dávný sen
Říct ti: Miluji tě

 

NA PRAHU ANEB SMOLÍČEK SÁM DOMA

Nikdo jiný tady není
nebo není jiných
dveří

Tady stojíme

Není ani nástroje
vhodného
dost silného
citlivého taky
k tomu aby
přenášel hory
lesy a doly

Za hory za doly
mé zlaté samoty
moje zlé samoty
kam mě nesou

Na prahu v prachu
Na prahu prachu

Tady stojíme

Samoty samotné
společenské i
společné
Samoty v samotách
v horách lesích dolinách
na mýtinách
v dědinách
i na roli společné
dědičné

Lidské a
skoro i nadlidské

Každý za svými dveřmi
když nikdo jiný
tady není
lomcuje
anděly

(A co nás dělí?)
Tady stojíme

 

STMÍVÁNÍ NA SNĚHU

Jak černé jabloně
v sněhové pláni
tiše se divíme
že nejsme sami
V krajině za tmy
šedobílé
poutník čte holé
zjevení dřeva:
co nevidíš jistější je
nežli barvy světa

 

KRAJINA

Potlučená pod sněhem
rychle hnědne
odrané domy zbité zdi okna slepá:
je churavá
Stébla suchých trav a křivé černé větve
zvedají se od bílé země
nebe je nesmlouvavě šedé
Pomalé vody v říčkách při trati
jsou stejně temné
Všechno je smutné a něžné
jako láska která se tiše ptá země
co může darovat
navečer v únoru ve vlaku
z Jihlavy do Brna
v průvodu měsíčných bříz
Ošklivé dnes miluji
než krásné
víc

 

DUŠE

Holé větve obnažily duše
stromů     Viditelné
jedinečné jako lidé
kteří ale
duše nejeví
Škrtli o nich zprávy
v tvářích
přepsaných

 

TAJNÉ OHNĚ

Stmívá se v krajině
ty jsi tu náhle
Květ černé růže
voní a může
Konec dne děje se
táhle a laskavě
bouřka hřmí zdáli
Tvé vlasy svítí
za zdejší bytí
Chladný sen měsíce
bílý strach z vánice
za nimi půlnoční slunce
Nevinnost závějí
sníh jiskří ve tmě
láska je potravou
pro tajné ohně

 

PIETA

Vstupuji do tvého člunu
do tvého strachu nabírám vodu
Už vím že se utopíš
jako těch tisíc před tebou
bez matky nebo s matkou
už plavou
hlavu pod vodou
Vodu tvou otvírám své krvi
tvá krev se rozplývá v moři
Modlím se ať tě vidí
Každý

 

OVOCE MANIPULACE

(Litanie)

Zrno které plodí zrno které
nevzklíčí
ano nevzklíčí a tedy
nezemře
Je už mrtvé a vy si je
vysévejte
aby se smrt rodila
na vašem poli
abyste z ní dělali
chleba a ten dávali
do úst a nekřičeli
hrůzou
že obilí rodí
zrno které nevzklíčí
a proto nezahyne
Nezahyne tedy nevzklíčí
podobenství na ně neplatí
druhá smrt vchází do polí

 

ZTRÁTA SLOVA

A co trpí je nekonečné
vidím bílé světlo věčné
ostře vanout pod kůži
slov
Nepřiléhala jsou odchlípená
černě věčně věcně
odloučená
od nás od vás
světy bez světla

 

DÁVNÉ ŠTĚSTÍ NAVŽDYCKY

Sníh modral a postavy zapřažené v popruhu
lehkých saní se dítěti v ovčím fusaku
ztratily z očí     Nebe a sníh se spojily
jak oni když dítě plodili
Nové bílé slovo vyvstalo
krajinu sníh teplo v duši i rodiče
obsáhlo
Sněží

 

SETKÁNÍ

Řekl jsem: Nemohla byste se přesunout na židli
sednu si do křesla a budu v něm klimbat     Doufám
že na mne přijde spaní
Jen se v křesle uvelebte     Kocour se toulá
tak si tam seďte a můžete příst
i mírně chrápat
Spal jsem asi půl hodiny
probudilo mě hlazení po lokti Starší dáma
se kterou jsem se seznámil jen díky tomu
že jsem zazvonil u jejích dveří protože z nich
vanula
vůně vařeného hovězího ke mně mluvila
jako se mluví s kocourem     Když se kocour
vrátil
nevyhodila mne     A kdyby
zazvoním znovu u jejích dveří

 

S MICHELEM NA NÁRODNÍ

Projít ulicemi moderního města
vede k velkým metafyzickým otázkám:
„Proč rozptylují umělé vůně
kolem stánků s květinami?“
ptá se Michel

Chviličku.
Načítá se.
  • Sylvie Richterová

    (1945), má kromě českého také italské občanství. Koncem roku 1971 se rozhodla žít v Itálii, přijížděla však často do Československa, její knihy vycházely zaprvé v samizdatu, potom u Škvoreckých v Torontu, od devadesátých let opět ...
    Profil

Souvisí

  • Mladá krev, Právě vychází
    Anna Luňáková

    Jen ztratím jméno

    zaprvé očekávat od vůdců nelidskost
    zadruhé se vzpínat jako bezhlavý kůň
    v pohádce Boženy Němcové
    a v neposlední řadě krást nábytek na podpal

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 1/2021
  • Právě vychází
    Tomasz Jedrowski

    Plavec ve tmě

    Pod konečky prstů jsem cítil tvou opálenou kůži a ty jsi mě svýma silnýma pevnýma rukama hnětl k novému životu, vlastně jsi mě vytvářel, má bedra, vnitřní stranu stehen… ale stejně tak jsi utvářel sám sebe.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 19/2020
  • Právě vychází
    Anna Bolavá

    Před povodní

    Krok za krokem úzkým tunelem a začíná se stmívat. Muž uvnitř studny si uvědomí, že si vzal jenom baterku. Sekyra zůstala v pytli.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 18/2020
  • Právě vychází
    Karina Sainz Borgo

    V Caracasu bude nejspíš stále tma

    Matčina rakev bez jisticích řemenů lítala v kabině sem a tam. Hleděla jsem ve zpětném zrcátku na dřevotřískovou rakev – na dřevěnou jsem neměla – a myslela na to, jak ráda bych byla mámě zařídila důstojný pohřeb.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 7/2020
  • Právě vychází
    Jiří Kratochvil

    Nevstoupíš dvakrát do téže řeky

    A potom tam dál seděl vysoko nad lidským pinožením, a jako když se gramofonová deska v závěru zasekne a pořád se škubavě otáčí, tak Kočárník do zblbnutí opakoval liščí říkanku, tam i zpátky, připraven konat tak až do skonání věků.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 6/2020