Z Ludwika bude brzy vysokoškolák. Na zemědělské brigádě, z níž zprvu vůbec není nadšen, potkává Janusze a společně tráví volný čas koupáním v jezerech a čtením zakázaných knih. A pak prožijí něco, co ani jeden z nich nečekal: zamilují se do sebe. Léto skončí a oba se vracejí do Varšavy a do drsné reality života. Letní pohádka je pryč, jeden i druhý se musí rozhodnout, jak budou dál žít – přesněji řečeno, jak přežijí… Vynikající románový debut o mládí, lásce a ztrátě – a o oběti, kterou přinášíme, aby měl náš život smysl.

Když jsem se ráno probudil, viděl jsem, jak tvé tělo klidně stoupá a klesá s dechem. Puklinami ve dřevěných prknech pronikaly dovnitř pruhy světla a osvětlovaly tě. Rameno jsi měl poseté drobnými pihami, jichž jsem si nikdy nevšiml, náhodně rozmístěnými a krásnými jako konstelace hvězd.

Vylezl jsem ze spacího pytle, jak nejtišeji to šlo, natáhl si tričko a šortky, nazul sandály a vyšel do rána. Byl jasný den a slunce už bylo na obloze, měkké a nové jako čerstvě oloupané vajíčko. Vzduch voněl zelenou, žlutou a úrodnou tmavě hnědou. Za denního světla se statek jevil menší, než jsem si ho vybavoval z předchozího večera, byl jen přízemní, z tmavého dřeva a s šikmou střechou ze starých hnědých tašek. Působil starobylým a zároveň křehkým dojmem, jako by na tomhle místě stál celou věčnost, ovšem mohl být také snadno zničen. Přímo před ním krmila statkářova dcera hejno kuřat. Bylo jí kolem patnácti, měla veselý srdcovitý obličej a plachý dětský úsměv, na hlavě měla šátek. Pozdravila a pozvala mě na snídani.

„Budeme v kuchyni,“ oznámila mi. „Přijď a přiveď i svého přítele.“

Vrátil jsem se do seníku, zrovna když sis přes bílé přiléhavé slipy natahoval kalhoty.

„Ahoj,“ pozdravil jsem tě, vědom si nepřirozeného tónu svého hlasu.

Zapnul sis zip a otočil se. „Ahoj.“ Vypadal jsi téměř plaše, rukou sis projel vlasy.

„Máš hlad?“ zeptal jsem se.

„Jako vlk.“

Vydali jsme se ze seníku do domu. Procházeli jsme tmavou chodbou, jež páchla zatuchlinou, sazemi a prstí. Jako by se tu nic nehýbalo. Několik paprsků světla nám odhalilo svět smítek prachu vznášejících se ve vzduchu, na stěně visel na kříži Ježíš, byla mu jasně vidět žebra i svaly a až na bederní roušku byl nahý. Tázavě jsme jeden na druhého pohlédli, najednou jsme se ve tmě ocitli zase blízko sebe. Na konci chodby s vrzající podlahou jsme po pravé straně našli kuchyň, kde u kamen nad hrncem ohřívaného mléka stála dívka. Sundala si mezitím šátek a dlouhé tmavě blonďaté vlasy jí spadaly až na záda.

„Pojďte se posadit,“ vyzvala nás stará žena u stolu v rohu. „Určitě vám vyhládlo.“

Usedli jsme na dřevěné židle, které pod váhou našich těl zaskřípěly. Vše tu vypadalo, jako by bylo pokryto prachem, opotřebeno používáním celými generacemi obyvatel. Talíře byly oprýskané a poslepované, kresby na hrnkách dávno zašlé. Malým oknem pronikalo do místnosti slabé perleťové světlo.

Stará žena na nás prohnaně a zvídavě pohlédla. „Manžel je venku,“ vysvětlila. „Poslužte si.“ Došlo mi, že nakonec není tak stará a že to není dívčina babička, nýbrž matka.

Dali jsme se do jídla. Na stole byly okurky a ředkvičky, hrnec s medem a kus chleba. Od plotny přistoupila ke stolu dívka a nalila nám do hrníčků horké mléko.

„Takže jste študáci,“ odtušila matka.

„Ano, paní,“ odpověděl jsi mezi sousty ředkviček a působil jsi při tom podstatně uvolněněji, než jsem se cítil já. „Právě jsme dokončili školu.“

Přikývla, jako by souhlasila s něčím nejistým. „Ženatý?“ zeptala se znovu a zadívala se na tebe.

„Ne,“ zavrtěl jsi hlavou a usmál se na ni. „Ještě ne. Mám ještě čas.“

Zasmála se chraplavým hlasem a odhalila několik chybějících předních zubů. „A ty?“ obrátila se ke mně.

Cítil jsem, jak se červenám. „Ne, já taky ne.“ Rychle jsem se napil mléka, abych skryl své rozpaky. Rty jsem přejel po škraloupu, který se udělal na hladině, žaludkem mi projela vlna nevolnosti, mléko mi spálilo ústa. Snažil jsem se nedat nic najevo a rychle sáhl po chlebu.

Se zjevným uspokojením pozorovala, jak jíme. „Takže jste vyrazili na vandr. A víte, kam vlastně máte namířeno?“

„Jen hledáme nějaké klidné místo. Můžete něco doporučit?“

Vyhlédla z okna, kde nebylo nic moc vidět, jen zamlžená zeleň stromů a neurčitá modř oblohy. „Nedaleko odsud je místo, kam na podzim jezdíme na houby. Turisté o něm vůbec nevědí. A je tam hezky.“ V očích jí zajiskřilo a v jeden okamžik jsem viděl, skutečně viděl, že kdysi bývala mladá. „Řeknu vám, jak se tam dostat.“

Po snídani jsme si srolovali spací pytle a zabalili věci.

„Z křižovatky Marianki jděte prostě pořád rovně lesem,“ instruovala nás žena ze zápraží domu. „Až budete na místě, poznáte to.“

„Děkujeme vám, jste velice laskavá,“ poděkoval jsem za nás oba.

Vzala mou hlavu do svých pevných voskových rukou a suše mě políbila na tvář. „Na cestě zpátky se u nás zastavte. A užijte si výlet.“

V nedaleké vesnici jsme narazili na malý náklaďák jedoucí naším směrem. Řidič vezl na sever náklad třešní a jediné místo, které pro nás měl, bylo vzadu na korbě, kde se vršilo ovoce. Jedli jsme, i když jsme neměli hlad. Tváře jsme měli nacpané, ruce špinavé, pecky jsme plivali do polí, kolem kterých jsme projížděli. Světlé nebe nad námi se táhlo donekonečna; měli jsme pocit, jako bychom jím prolétávali. Téměř každý statek, kolem něhož jsme projížděli, měl na střeše čapí hnízdo a v něm ty elegantní tvory, kteří buď odpočívali, nebo odlétávali shánět potravu po dlouhé cestě z Afriky.

Jeli jsme bez zastavování. Minuli jsme lidi s drobnými povozy obdělávající svá políčka, muže, ženy a děti s obrovskými dřevěnými motykami. Divoké kvítí a vysoká žlutá pole se potkávaly s modrou oblohou, ale pak krajina nabyla rovinatějšího rázu a objevily se první pravoslavné kostely s baňatými kupolemi, černé, malé a záhadné. Značily jinou zemi, počátek divokého a nevysvětlitelného Východu, kam jezdili králové lovit zubry a kde planiny neberou konce. Řidič zastavil na téměř neviditelné křižovatce a vystrčil hlavu z okénka. „Tak jsme tady, chlapci.“ Seskočili jsme z korby a zjistili, že jsme přímo před cestou do velkého borovicového lesa.

„Určitě?“ zeptal jsem se.

Přikývl a popřál nám hodně štěstí, načež odjel a zanechal za sebou oblak prachu. Váhavě jsme se jeden na druhého podívali.

„Jsme si tím jistí?“ nadhodil jsem a najednou jsem si uvědomoval, že jsme zase sami, jen já a ty, a že jsem nervózní, stejně jako toho prvního dne, kdy jsem tě potkal.

„Co jiného můžeme dělat?“ odpověděl jsi klidně a usmál se. „Jdeme.“ Položil jsi mi ruku na bedra a postrčil mě do lesa, takže celým mým tělem projel záchvěv tepla.

Do lesa vedla úzká pěšinka, přesně jak říkala ta žena. Vstoupili jsme do borovicového moře. Uvnitř bylo chladněji a temněji než ve sluneční výhni. Bok po boku jsme kráčeli po vrstvě uschlého jehličí barvy skořice. Včerejší večer se vzdouval na hladině mé mysli jako bójka: bubnování deště na střeše, tíha tvé hlavy na mém rameni. Pokoušel jsem se tu vzpomínku setřást. Měl jsi na sobě stejnou bílou plátěnou košili jako včera, usušenou přes noc, potřísněnou od třešní, rozhalenou, takže odhalovala klíční kosti a pod látkou bylo možné se dohadovat i tmavých gloriol bradavek.

Jak les nabíral na hustotě a neprostupnosti, obloha jako by se vzdalovala a slunce na nás sotva dosáhlo. Ale pěšinka, prošlapaná těmi, kdo šli před námi, vedla jasně dál. Kráčel jsi svižně a já tě následoval. Nemluvili jsme a ty ses ani jednou neobrátil, aby ses přesvědčil, že nezaostávám pozadu, jako bychom byli propojeni nějakým poutem.

„Byli milí, že jo?“ prohodil jsem v jeden okamžik, abych nějak vyplnil ticho a zároveň zakryl své myšlenky.

Přikývl jsi, aniž by ses otočil. „Ano, to byli.“

Působil jsi dojmem, že jsi stejně ponořen do myšlenek jako já. Šli jsme dál a stromy prořídly; slunce jimi znovu prosvítalo. A nedlouho poté jsme v dálce zahlédli konec lesa, něco tam pableskovalo. Přidali jsme do kroku, teď jsme skoro běželi. Když jsme přišli k poslední řadě stromů, spatřili jsme to: mýtinka vyplněná zářivým jezerem, které jako tajemství střežila vysoká tráva kolem. Přistoupili jsme blíže a kolena se nám podlamovala nad tím objevem. Hladina se v odpoledním slunci leskla hlubokou, klidnou modří. Kolem nebylo živé duše. Šli jsme k okraji vody, bágly pustili na zem a zahleděli se přes jezero, které se lesklo jako zrcadlo, zasažené odpoledním sluncem. Všude kolem nás byl les a my se nacházeli v jeho středu, chráněni a konejšeni tímto lesklým okem.

„Jsme na místě,“ zašeptal jsem.

Přikývl jsi.

„Tolik nám toho ta stará ženská neslibovala!“ Tvůj výkřik přišel zničehonic a okamžitě tě nastartoval k akci. Svlékl sis šaty, odhazoval je kus po kusu, až jsi byl úplně svobodný a tvé bílé hýždě ostře kontrastovaly s opálenými zády, načež ses vrhl do vody s výkřikem, jenž se ozvěnou nesl po celé mýtině. Nad hladinu ses vynořil s vítězoslavným úsměvem na rtech.

„Jdeš taky?“

Nejprve jsem si zul sandály, pak stáhl košili. Pečlivě jsem ji složil a položil na měkké místečko na zemi. Svlékl jsem si šortky a pak, po chvilkovém zaváhání, i spodní prádlo. Ty ses mezitím otočil a odplaval kus dál. Stál jsem tam a cítil, jak se mi vánek opírá do ochlupení na hrudi, šimrá mezi nohama. Podíval jsem se na vodu. Neviděl jsem skrze ni, nedokázal jsem odhadnout, co se skrývá pod hladinou. Ale vstoupil jsem do ní. A voda mě zcela objala, měkce a chladně. Cítil jsem se jako znovuzrozený, jako kdyby se ve mně něco po dlouhé době probudilo. Byl to pocit lehkosti, síly a naprosté nelogičnosti. Začal jsem plavat a každé tempo mě hnalo dál. Obloha nahoře byla světlejší než voda posetá jemnými mráčky. Uvědomoval jsem si to neznámé vespod.

„Vidíš, že to dokážeš!“ zavolal jsi na mě z jezera v nadšení.

Byl jsem naprosto klidný.

Mé tělo se pohybovalo tvým směrem a ty jsi na mě pohlédl, najednou též klidný. S rozpřaženými pažemi jsi připomínal baletního tanečníka zachyceného uprostřed skoku. Pod vodní hladinou se mi v podbřišku zatřáslo cosi teplého. Přibližoval jsem se k tobě, až jsem viděl kapky vody na tvém čele, na špičce nosu a v koutcích úst. Neprohodili jsme ani slovo. Podívali jsme se jeden na druhého a oběma nám bylo jasné, že jsme se posunuli za hranici slov. Byl jsi tam, já též, blízko tobě, klidně jsem oddychoval. A vstoupil jsem do tvého kruhu. Přiblížil jsem se k tvému čekajícímu tělu, klidné, otevřené tváři a kapičkám na rtech. Tvé paže mě objaly. Silně. A najednou jsme byli jedno jediné tělo vznášející se na jezeře, beztížné, nikdy se nedotýkající země.

Toho večera jsme při západu slunce postavili stan pod velkou borovicí. Stále bylo teplo, jezero nabylo černé barvy, cikády klidně zpívaly a jediné světlo poskytoval úzký krajíc měsíce. Ulehli jsme do spacáků. Do stanu se lehce opíral vánek a jediný zvuk pocházel ze stromu nad námi, který se kolébal ve větru a jeho jehlice o sebe šustily, jako by si něco pro sebe šeptaly. Leželi jsme na zádech, ruce složené pod hlavou, lehce se dotýkali lokty. Chlopní ve stropu stanu jsme viděli oblohu plnou hvězd. Vypadaly malinké a zdálo se, že jich tam není zas tak moc, ale čím upřeněji se člověk díval, tím více jich viděl. Nešlo je všechny ani obsáhnout pohledem. Z toho pohledu na hvězdy se mi zatočila hlava.

„Jsem rád, že k tomu došlo,“ prolomil jsem mlčení a vychutnával si zvuk vlastního hlasu a jeho jemné vibrace v těle.

„Já taky,“ obrátil ses ke mně s jasným zrakem. „Věděl jsem od začátku, že k tomu dojde.“

„Fakt?“

„Jo. Když ses na mě podíval toho prvního dne po příjezdu. Jsi strašně lehce čitelnej.“

Zasmál jsem se a přitiskl se k tobě. „Opravdu?“

Voněl jsi vodou a borovicemi. Bylo na tobě něco měkkého a taky něco tvrdého. Pod konečky prstů jsem cítil tvou opálenou kůži a ty jsi mě svýma silnýma pevnýma rukama hnětl k novému životu, vlastně jsi mě vytvářel, má bedra, vnitřní stranu stehen… ale stejně tak jsi utvářel sám sebe. Svoje záda, hruď, břicho, stehna, penis. Tvrdý a nemožně blízký pod měkkou látkou slipů, laskající mou dlaň, zřetelný, otřásající celým světem, žádoucí. Horečnatě jsme se potýkali. Bylo toho tolik, čeho jsem se nedokázal nabažit, tolik toho, co nebudu schopen nikdy uchopit, natož pochopit, jakkoli se budu snažit. A já se snažil a snažil. Překrývali jsme se navzájem, splývali v jedno tělo, následovali přitažlivost a poddávali se jejímu proudu. Sdíleli jsme své vzdechy, odmítali se nechat vytrhnout z proudu touhy. Ta noc mi připomínala pálení čarodějnic, které jsem jako dítě sledoval v nedalekém parku, kde pyramida dřeva hořela odshora dolů, vyháněla duchy zimy, přinášela tání, uvolňovala teplo z toho dosud spícího, odpočívajícího. Ty plameny mě hypnotizovaly, splýval jsem s nimi, s jejich tancem, ničivou silou i jejich symbolickým významem. Hráli jsme tenhle zápas, bez dechu a šťastní, do úplného vyčerpání, než jsme se uvolnili jeden do druhého a usnuli propleteni jako plevel.

Nevím, kolik dní jsme u jezera zůstali, protože každý z nich byl jako celý svět, každý okamžik byl nový a neopakovatelný. Tak trochu jsem měl pocit, jako by to byly první dny mého života, jako bych se byl právě zrodil z jezera, jeho vody a tebe. Jako kdybych se svlékl z kůže a svůj starý život nechal někde za sebou.

Jezero a les se staly naším teritoriem. Rybařili jsme, pruty jsme si udělali z větví, jako návnadu používali kousky chleba a ryby, ploché, šedivé a velmi chutné, pak opékali nad ohněm a jedli rukama. Chodili jsme do lesů za jezerem a nacházeli zde borůvky a též mýtinky velikosti obývacího pokoje, kde větve visely nad ložem z bílých květin. Ulehli jsme, milovali se a poté usnuli. Probouzeli jsme se v opojném štěstí, slunce stále nad hlavou, a když jsme se vraceli do stanu, jediné, co jsme po sobě zanechali, byl otisk našeho těla ve zválené trávě.

Každé ráno a večer nás očišťovalo jezero. Smývalo z nás pot léta a milování, možná dokonce otisky na našich tělech. A pokaždé, když jsem si šel zaplavat, jsem pociťoval stejné vzrušení, jako když jsem do jezera vkročil poprvé, cítil jsem se zcela prost jakéhokoli zápasu, pociťoval jsem beztíži, jež pro mě byla něco úplně nového – netušil jsem, že bych někdy něco takového mohl cítit. V těch dnech ve mně hanba tála jako mátový bonbon na jazyku, tvrdost uvolňovala sladkost.

Nechal jsem se unášet vodou, ty jsi ležel na břehu a četl sis Giovanniho pokoj. Vzduch měl stejnou teplotu jako naše pokožka, anebo o něco nižší, takže nás něžně hladil. Později jsme leželi vedle sebe a sledovali mraky, pozorovali, jak se mění jejich fantastické tvary: od nerozpoznatelných po důvěrně známé, od známých po nerozpoznatelné.

Jednoho odpoledne ke konci našeho pobytu jsme zašli do nejbližší vesnice, zhruba hodinu cesty. Tam jsme našli malý krámek a v něm si koupili chleba, okurky, jablka a pivo. Slunce už zapadalo, když jsme se vydali na cestu zpět. Než jsme dorazili k lesu, padla tma. Zapomněl jsi vzít baterku. Pěšinku osvěcoval pouze měsíc. Jak jsme procházeli kolem polí, vrátila se mi jako výzva z minulosti jedna noční můra – prázdné ticho světa, na všechny strany kolem se rozprostírala pole a já měl pocit, že mě upřeně pozorují náhrobní kameny. Nemusel jsem se však rozhodovat, jestli se bojím. Nebál jsem se. Z náhrobních kamenů – společně s hanbou – zůstala pouhá vzpomínka, v letním dešti se rozpustily jako kostky cukru.

Šli jsme dál lesem, vnímali jeho kradmé zvuky, dokud jsme nedorazili na naši mýtinu a neviděli měsíc na hladině jezera. Zastavili jsme se a zahleděli se na jezero. Pak jsme se beze slova svlékli a vklouzli do vody. Plavali jsme, beze strachu, svobodní a neviditelní v zářivé tmě.