Lidé
(11. 9. 1967, České Budějovice)
vyrůstal na jihočeském venkově, kde později i pracoval. V současnosti žije v Českých Budějovicích. Vydal tři sbírky povídek, Snídaně na refýži (1998), Dřevěný nůž (2004) a povídkový výbor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku (2014). Prvním jeho publikovaným románem je příběh o jihočeských hledačích vltavínů Zloději zelených koni (2001). Román Dobrodruzi hlavního proudu vyšel v roce 2002. Období kolektivizace v 50. letech v bývalém Československu tematizuje román Selský baroko (2005), který obdržel cenu Magnesia Litera za prózu. Následovala novela Fotbalové deníky (2007). Román Rybí krev (2012) pojednávající o osudech vesnic a lidí zasažených výstavbou jaderné elektrárny na přelomu 80. a 90. let byl oceněn Magnesií Literou jako Kniha roku. Román Dešťová hůl (2016), vracející se opět na jihočeský venkov, byl vyhlášen Knihou roku v tradiční literární anketě Lidových novin. Muž na pokraji vzplanutí (2019) je bibliofilie obsahující trojverší ve stylu haiku. Nejnovějším románem je titul Plachetnice na vinětách (2020). Knihy Jiřího Hájíčka vyšly v angličtině, němčině, italštině a dalších jazycích.
Hájíček však není typ spisovatele, který by tvořil jednoduché agitky. Boj hrdinů není pouze tažením za jihočeskou idylu, naopak je neustále podrýván otázkou, co znamená domov a rodný kraj a hlavně, zda všechno úsilí o jejich zachování stojí za to. Jestli věci vlastně nejsou trochu jinak, než jak se na první pohled zdají.
18. listopadu proběhne ve Wortnerově domě Alšovy jihočeské galerie křest druhé sbírky haiku Muž pod černým deštníkem (Host, 2022) budějovického spisovatele Jiřího Hájíčka a debutové sbírky básní Jak vrabec na šlahounu svlačce (Dobrý důvod, 2022) Anny Gažiové.
Vždycky mě zajímalo, stejně jako spoustu jiných autorů, jak velké dějiny ovlivňují jednotlivý lidský život.
Hájíček však není typ spisovatele, který by tvořil jednoduché agitky. Boj hrdinů není pouze tažením za jihočeskou idylu, naopak je neustále podrýván otázkou, co znamená domov a rodný kraj a hlavně, zda všechno úsilí o jejich zachování stojí za to. Jestli věci vlastně nejsou trochu jinak, než jak se na první pohled zdají.
Celkově se mi u Hájíčka libí uměřenost; nepracuje s přehnanou expresivitou, nevěrohodnou patologičnosti, ale je přesvědčivý: krouží kolem konstant lidské existence – lásky, samoty, smutku.
Vždycky mě zajímalo, stejně jako spoustu jiných autorů, jak velké dějiny ovlivňují jednotlivý lidský život.
Jsme poslední generace, která ví, co je to skutečné přátelství mezi dvěma lidmi a že přátelství mezi stovkou lidi je jen chiméra.
