02_rozhovor
Rozhovor s Jiřím Hájíčkem

Nechci mít ze psaní živnost

Ptá se Simona Martínková-Racková

Vždycky mě zajímalo, stejně jako spoustu jiných autorů, jak velké dějiny ovlivňují jednotlivý lidský život.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 19/2020

Setkáváme se v Praze, kam jsi z Českých Budějovic přijel na Festival spisovatelů Praha. Máme štěstí – tahle akce se ještě stihla uskutečnit. Nakolik se současná situace podepisuje na tvém „literárním životě“?

Literární provoz je samozřejmě omezován, takže mi odpadly tři čtvrtiny čtení. Něco na jaře, něco teď na podzim. V září jsem četl v Mohelnici, v té době se podobných akcí smělo účastnit až padesát lidí, ale stejně jich přišlo sedm a seděli tam s rouškami. Organizátoři čtení velmi často rovnou sami ruší, protože to vzhledem k současným omezením a nejistým vyhlídkám nemá cenu. Je to samozřejmě smutné, ale pořád se to nedá srovnat s tím, jak jsou na tom teď hudebníci. Mám mezi muzikanty kamarády, kteří se muzikou fakt živí a mají rodiny…

Také s nimi soucítím a doufám, že jim v téhle situaci stát už konečně pomůže. Ještě ale k fenoménu autorských čtení – baví tě takhle cestovat po republice a celý ten „rituál“?

Docela jo. Beru to jako vlastivědné výlety, takže nejraději cestuju vlakem – auto si beru, jen když to nejde jinak. Nejradši mám malé knihovny v menších městech nebo i na vesnicích. Přijedeš vlakem, prohlédneš si město a potkáš místní lidi. Ta čtení jsou fakt komorní záležitosti, však to znáš – na nás nechodí stovky lidí. To se děje jen v Brně v divadle Husa na provázku, tam na autora opravdu přijde plné divadlo, protože Měsíc autorského čtení je zavedená akce. V poslední době jezdím díky překladům celkem dost i do ciziny, což je samozřejmě taky zajímavé. Dešťová hůl vyšla loni v Německu, k lipskému veletrhu, a v tom samém nakladatelství v Dűsseldorfu by měly vyjít i Plachetnice na vinětách.

To jsou pak delší cesty vlakem.

Někdy i letadlem, bohužel. Nemám to rád.

Jak se překladům tvých knih daří?

Moc o tom nemám přehled. Většinou jde o podporované akce, nakladatelství dostane na překlad grant. Moje knížky vycházejí hlavně v okolních zemích – v Maďarsku, Polsku, Německu –, ale třeba i v Bulharsku, tam teď budu mít myslím pátý překlad. Bulhaři nás mají rádi, českou literaturu i Čechy, podobně jako Poláci. S německým překladem jsem měl čtení v Německu i v Rakousku. Mám i anglický, ale dostat se v Británii nebo USA do běžné distribuce, to se asi jen tak nepovede.

Nicméně Evropu máš v podstatě pokrytou.

No… ale víš, jak to je. Mít překlady do třeba deseti jazyků, to zní hezky, ale ke kolika čtenářům se ta kniha dostane? Nemluvě o nějakém komerčním dosahu. Prosadit se na cizím trhu, to se podaří opravdu málokomu z českých autorů.

Michaele Klevisové, jejíž knížky rediguju, vyšel překlad do polštiny a prý má výrazně větší úspěch v podobě e-knihy. Máš stejnou zkušenost?

Aha, o tom slyším poprvé. A přiznávám, že v tomhle jsem asi konzervativní. Mám rád klasické knihy.

Čtečku nepoužíváš?

Ještě jsem si ji nepořídil a zatím mě k tomu nic nenutí. Když někam jedu, beru si s sebou jednu nebo dvě knížky a ty uvezu. Tím pádem čtečku nepotřebuju. Jsem rád, když mám knížky i doma. Občas si nějakou koupím a taky mi je posílají z Hosta. I když už taky narážím na prostorový problém – už je moc nemám kam dávat.

Dokážeš se knih zbavovat?

Bohužel ano, musím. Ale v Budějovicích máme akci Literatura žije, organizuje ji paní Štěpánová z literární kavárny Měsíc ve dne – a součástí toho festivalu, na který přijedou i autoři odjinud, je to, že lidé můžou přinést knížky, které už nechtějí. Dva dny jsou pak k dispozici na náměstí a zájemci si je můžou rozebrat. Zdá se mi, že to docela funguje. Takže toho využívám a vždycky tam taky přinesu nějaké knížky. V antikvariátech je to problematické, tam chtějí nejdřív seznam a z něj si vyberou často jenom pár položek.

Existují i on-line antikvariáty, ale tam je to asi taky dost nejisté. Mimochodem, využíváš sociální sítě?

Nevyužívám. Můžu budit dojem, že jsem na Facebooku, ale vlastně tam nejsem. Jednu dobu se mi profil zaviroval, lidem ode mě chodily zprávy, které jsem neposílal. Tak jsem se naštval a snažil jsem se svůj facebookový účet zrušit, ale nepodařilo se mi to. Lidé mi na profil sem tam dávají nějaké příspěvky, ale já to už vůbec nesleduju. Asi nejsem úplně typ na sociální sítě.

Pojďme si chvíli povídat o tvém letošním románu Plachetnice na vinětách. Hlavní postavou je Marie, docentka literatury. Jak se ti píšou ženské postavy?

Jako autor máš dvě možnosti: buď psát z pohledu muže, nebo ženy. Nebo dítěte, vlastně. Ale děti nemám, takže do toho se nepouštím. Předchozí román Dešťová hůl byl psán spíš z pohledu muže, včetně krizičky středního věku, což je pro chlápky v mém věku vděčné téma. Tak jsem to teď zkusil zase z pohledu ženy. Je to návrat k perspektivě v románu Rybí krev – ten je vyprávěný z pohledu ženy, dokonce jsem použil ich-formu. To jsem tentokrát neudělal, nechtěl jsem si do té postavy tak úplně vlézt. Ten román má být tak trochu „literátský“, jsou v něm odkazy na moje oblíbené spisovatele a knihy – i proto předpokládám, že čtenář nebo čtenářka přistoupí na tu hru, že vyprávím z pohledu ženy, byť jsem muž. Býval bych si asi přál, aby ten román byl čten víc s nadsázkou než moje předchozí knihy, ve kterých jsem se snažil maximálně ztotožnit s hlavní postavou, vlézt si do ní. Každopádně pro mě bylo psaní Plachetnic zábavné.

V jakém ohledu?

Ten román je o momentech, které známe ze života, když jsme ve středním věku. Chtěl jsem se na manželskou krizi a rozvod podívat z toho druhého pohledu – z pohledu ženy. Svým způsobem to měl být protipól Dešťové hole, protože tam se jedná o podobnou životní situaci, včetně manželské krize. Vezmi si, že dnes se rozvádí padesát procent manželství! Tím pádem to jsou naprosto běžné situace a to, že muž opustí ženu kvůli mladé milence, je už vysloveně profláknuté klišé. Však taky Marie v jednu chvíli říká – proč se tohle stalo zrovna mně?

Nebál ses toho klišé?

Jednak jsem ho přiznal, jednak jsem si řekl – však to můžu zkusit popsat po svém. A myslím, že Marie to občas bere i trochu s ironií… Je to pokus napsat to stokrát obehrané klišé z pohledu ženy ve středním věku, docentky literatury, která má samozřejmě nějaké rodinné zázemí a vazby, a jelikož je vykolejená ze zajetého života, má čas i příležitost vracet se k rodičům, k sestře. A zkusit si tam urovnat některé věci, které, jak víme, můžeš mít i ve zralém věku pořád nevyřešené.

Marie má to štěstí, že je ještě může urovnat.

Přesně tak. Taky jí říká kolega Milan Koutský – jestli se chceš rodičů na něco zeptat, udělej to co nejdřív. Jenže když už se Marie odhodlá zeptat, otec jí nemůže odpovědět, protože je po mrtvici. Ten román je částečně i o mlčení v rodinách a o tom, že je dobré tyhle věci neodkládat.

Třeba otec nakonec zrehabilitoval a všechno jí to řekl…

Třeba jo. Konec je otevřený.

Zachytila kritika moment, že Plachetnice na vinětách jsou protipólem Dešťové hole – v těch aspektech, o kterých jsi teď mluvil a které jsou dost zásadní?

Nevím, nečetl jsem všechny kritiky. Ale nevzpomínám si, že by ty dva romány někdo srovnával v tomhle smyslu.

Je o tobě známo, že jsi jihočeský patriot. Nikdy jsi nezkusil žít jinde?

Jsem takový pecivál, který nevytáhl paty z jižních Čech. Vyrůstal jsem na vesnici a taky jsem o venkovu psal, protože odtamtud mám prožitky z dětství a mládí. Tři roky jsem na venkově i pracoval, na přelomu osmdesátých a devadesátých let.

Jaká práce to byla?

V zemědělském podniku – jsem vystudovaný zemědělec. Mimochodem, je vtipné, že jsem prvními povídkami a pak samozřejmě Selským barokemRybí krví zaškatulkován jako autor vesnických próz, byť můj život jde spíš opačně – z vesnice jsem se přestěhoval na malé město, z něj na předměstí Budějovic a posledních sedm bydlím v takovém starém „plesnivém“ činžáku v centru města.

Existuje něco jako jihočeská nátura? Je něčím jiná, specifická?

Na tohle se mě lidé často ptají na čteních, ale já si netroufám generalizovat. Samozřejmě mám v hlavě a v paměti lidi z vesnice a ano, připadá mi, že Jihočeši jsou možná pomalejší a víc nedůvěřiví. Ale třeba jsou takoví i vesničané na jižní Moravě, neumím to zobecnit. Možná v tom hraje roli i protiklad venkov–město, i když ten se dnes už taky hodně stírá. V některých povídkách a třeba v Rybí krvi jsem zachytil, jak jsem jihočeskou vesnici vnímal, a to přes lidi, které jsem znal. O lidech na jihu Čech se říká, že mají „rybí krev“ – že nedávají moc znát emoce, jsou chladnější, nedůvěřiví, myslí si svoje. Ta metafora se mi líbila natolik, že jsem ji použil jako název románu.

Máš tu povahu rád, je ti mezi takovými lidmi dobře?

Mám ji rád. Však jsem taky podobný typ… Všude říkám, že jsem přeškolený introvert. Jsem samozřejmě schopný přijet na čtení a povídat si s lidmi, ale musel jsem se to naučit. Určitě to sama znáš – když začínáš vystupovat se svými texty, asi máš trému, ale po dvaceti letech v literárním provozu už to nějak zvládáš. A hlavně – kdybych čtení nechtěl dělat, tak se k tomu nenutím. Já to ale beru, že tohle k tomu zkrátka patří.

Když tvoříš svět svých románů, co je první? Tzv. velké téma, třeba dějinné, nebo spíš inspirativní postavy a jejich mikrosvět?

Vždycky mě zajímalo, stejně jako spoustu jiných autorů, jak velké dějiny ovlivňují jednotlivý lidský život. Určitě je to flagrantní v románech Selský barokoRybí krev – velké celospolečenské změny v nich působí jako zemětřesení, které přesouvá lidi, ovlivňuje jejich jednání a dohání je do mezních situací. V Selském baroku jsou dvě příznačné situace: jednak vnější pohyb, to, že můžou selskou rodinu přestěhovat z jižních Čech do severních – ti lidé jsou doslova vyhnáni ze svého domova –, jednak pohyb uvnitř. Mám tam postavu kronikáře, který je po předcích duší písmák, a tak lpí na psaní vesnické kroniky. A postupně ji začíná psát tak, jak chtějí mocní. Po prvních, realistických zápisech postupně přebírá i jazyk komunistů padesátých let a píše kroniku tak, jak si to představují oni. Mimochodem, s tímhle jsem se při rešerších skutečně setkal. Když si necháš v archivu přinést kroniky obcí, v zápisech z padesátých let občas najdeš cenzorské zásahy. Existovaly totiž komise, které kroniky kontrolovaly. Takže někoho přestěhují násilně a někdo si tu změnu udělá sám v sobě, když podlehne tomu vnějšímu tlaku.

Jak ti je, když tohle všechno zkoumáš a dostáváš se do těžkých a nepěkných období našich dějin?

Teď už moc rešerší nedělám, ale tenkrát jsem to cítil jako svoje velké téma, protože tyhle okolnosti zasáhly i naši rodinu z otcovy strany. Ostatně v Selském baroku mám dedikaci tatínkovi. Můj děda byl sedlák, jak komunisti říkali – „kulak“, měl 24 hektarů a musel je odevzdat do družstva. Takže rodina si tímhle prošla. Rybí krev je zase příběh rodiny z maminčiny strany. Maminka pochází z vesnice, která byla napolo zaplavená právě kvůli budování přehrady, která se stavěla kvůli Temelínu. Šest vesnic kolem Temelína úplně zmizelo. Já jsem tam žil, znal jsem ty lidi. To bylo další fakt velké, celospolečenské téma. No a ještě předtím, ve Zlodějích zelených koní, to bylo ilegální hledání vltavínů. Trochu bizarní, ale pro mě tehdy moc zajímavé téma – první, které mi stálo za román a o kterém jsem se cítil kompetentní psát.

Sbíral jsi vltavíny?

Ano, když jsem byl hodně mladý. V sedmnácti osmnácti jsem občas jezdil s takovou partou… Kluci, co ty vltavíny v noci kopali, pochopitelně neměli ambici psát o tom román. Ti chtěli buď získat vltavíny do sbírky, nebo vydělat peníze. – No a román Dešťová hůl je první, ve kterém není žádné takové zásadní téma. Už nemám potřebu psát další knihu, která by se vracela ke kolektivizaci nebo k bourání vesnic. Řekl jsem k tomu, co jsem uměl, a teď jsem otevřený dalším tématům.

V posledních románech tedy vycházíš přímo z postav a jejich psychologie?

Spíš ze situace. Přesněji ze životních situací, do kterých se sami dostáváme, známe je od sebe i z okolí. Dešťová hůl je, myslím, angažovaný román. Samozřejmě ne ve smyslu politické ideologie nebo nedejbože nějaké propagandy, ale v čistě osobním smyslu – že se postavíš proti něčemu, co považuješ za špatné, a riskuješ nepříjemnosti nebo to, že dostaneš s prominutím přes držku. Což se hlavnímu hrdinovi taky stane. Plachetnice na vinětách jsou možná úkrokem stranou, do úplně intimní sféry, ale zase – vychází ze situace, která mě zajímala a se kterou jsem se chtěl jako romanopisec vypořádat po svém.

První knížku, povídkový soubor Snídaně na refýži, jsi vydal v roce 1998. Jaký máš s odstupem vztah ke svým starším knihám?

Nečtu je. Vždycky žiju tou poslední. Teď jezdím na čtení s Plachetnicemi a občas mě někdo pozve, poslední dobou, abych udělal večer haiku. To mi samozřejmě činí radost. Pokud jde o starší texty, ne za všemi si už stojím. Ukázalo se to, když jsme v Hostu připravovali výbor z povídek Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku. Ze dvou povídkových knih, které jsem vydal předtím, Snídaně na refýžiDřevěný nůž, jsme zhruba polovinu textů nechali stranou. K těm, které jsme do knihy zařadili, jsme přidali několik povídek, které jsem mezitím publikoval v časopisech nebo antologiích.

Říkáš „vybrali jsme“ – s kým jste na tom pracovali?

S Mirkem Balaštíkem, s tím spolupracuju na všech knihách. Je ale jasné, že jsem coby autor měl poslední slovo. Tohle pravidlo se snažím dodržet, i když redigujeme román a vyškrtáváme pasáže nebo diskutujeme o postavách. Mám rád i tuhle poslední fázi, práci s už hotovým textem – když jsi v něm ponořená tři roky, logicky už nemáš nadhled. Po dopsání nechám román chvíli uležet a pak jsem vždycky rád, když se na něj podívá zkušený editor. Často tam vidí něco, čeho já si už nevšimnu, protože jsem v textu příliš zaangažovaný. Dobrý redaktor ti může text zlepšit o X procent, hlavně protože tě donutí některé pasáže vyškrtnout. Samozřejmě jsou věci, které tam chci mít, a ty si prosadím. Většinou ale není problém se dohodnout.

Editor ale musí být naladěný na stejnou vlnu jako autor, aby to byla ta správná symbióza, ne?

S Mirkem máme za ta léta dobrou spolupráci, i když si nemyslím, že bychom měli stejný literární vkus a na všem se shodli. Ale vím, že má načteno stokrát víc knih než já a že má zároveň rád můj styl psaní a věří mi. A to je pro mě důležité.

Když v Hostu v roce 2001 vyšli Zloději zelených koní, bylo to ještě malé nakladatelství, a dokonce se vydání knížky trochu zdrželo, protože předtím nebyly peníze na tiskárnu…

To je taky příběh! Moji prvotinu Snídaně na refýži vydal Petr Sacher ve svém nakladatelství Hynek. Nikdo mě neznal, takže se ta knížka neprodávala a samozřejmě skončila na paletách v Levných knihách. Dával jsem pak k lepšímu, že to někde v Plzni skoupil můj kamarád a poslal mi to poštou. A já tu knížku ještě po patnácti letech prodával na čteních a lidé ji chtěli, protože už nebyla dostupná. Hynek měl redakci v Celetné, byla tam Zuzana Brabcová, byl tam pan Navrátil nebo Petr Himmel, takže jsem tam za nimi chodil a nabízel další rukopisy. Petr Sacher říkal – no, uvidíme, jak to bude… prostě chtěl s další knihou čekat. Takže když mi zavolali z Hostu, že se jim Snídaně na refýži líbila a jestli nemám něco dalšího, poslal jsem jim Zloděje zelených koní. A oni řekli, že mi je vydají. Tím jsme se rozloučili s Petrem Sacherem, bohužel ne úplně v dobrém, byť on pak stejně asi za dva roky ukončil činnost. Knižní trh byl koncem devadesátých let přehlcený a někteří nakladatelé nevydrželi.

Uvidíme, jak to bude po současné krizi…

No, uvidíme. Jaro bylo dost drsné, ale nějak jsme to přežili. Držím palce knihkupcům a všem lidem z branže – ostatně jsem jeden z nich –, aby se knížky prodávaly a lidé četli. Ale jak už jsem říkal, pořád jsme na tom líp než muzikanti.

Projevil se jarní lockdown na prodejích tvých knih?

Plachetnice na vinětách jsme měli vydat v březnu, nakonec jsme to posunuli na červen a se zájmem o knihu jsem spokojený. Trochu tomu asi nahrál i fakt, že ten příběh je částečně „letní“ a lidé se možná chtěli v létě odreagovat.

Už jsi v té fázi, že se psaním uživíš? A uvítal bys to, nebo by ses na volné noze paradoxně cítil až moc pod tlakem?

Poslední knížky, od Rybí krve dál, byly vždycky nad hranicí bestselleru, což je u nás deset tisíc výtisků, a když prodáš deset tisíc a víc, už se z toho samozřejmě dá nějak žít. Asi bych si tedy vydělal dost peněz na živobytí, ale do těch úvah vstupuje přesně to, co říkáš. Romány vydávám v odstupu zhruba čtyř let, rychleji to nedokážu. A pořád si držím „romantické“ východisko, že chci psát, jenom když jsem přesvědčený, že mám o čem. Neberu psaní a literaturu jako živnost. Třeba zrovna teď, po vydání další knihy, jsem na rozhraní. Samozřejmě uvažuju o tom, že bych zkusil volnou nohu, ale přiznám se, že momentálně mám hlavně únavové prázdno, tak jako vždycky po dopsání románu. Následují nějaké dozvuky, jezdíš na čtení, ale to prázdno trvá. Zatím mě to nezneklidňuje, jsem v pohodě, ale opravdu nevím, jak to bude s mým psaním dál. Další román se mi zatím nerýsuje. Takže ano, přemýšlím i o jiných možnostech, ale pořád mám svoje zaměstnání, svůj full time job v bance.

Takže píšeš klasicky po večerech a o víkendech?

Teď už spíš o víkendech, po večerech už moc není síla. Nebo si na to vezmu dovolenou. Už to nedělám tak, že bych přišel z práce a ještě si zapnul počítač, to už nedávám.

Tak to je pochopitelné, že ti napsání knihy trvá několik let. Ale to má taky svoje výhody, ne?

To asi má. I když píšu málo, protože na to nemám čas, pořád o té knížce přemýšlím. I v momentech, kdy třeba myju nádobí nebo někam jedu. A tohle rozmýšlení bývá ku prospěchu věci. Kdybych román napsal za tři měsíce, víceméně na jeden zátah, už by se tam nedostalo to, co mě napadne za půl roku, a to by možná byla škoda. Ale nemám vyzkoušenou tu druhou variantu, takže těžko soudit.

Máš nějaké psací rituály?

Ani nemám. Ve svém bytě jsem obklopený knihami, píšu v pracovně a musím mít pocit, že na to mám čas. Sednu k tomu, třeba když mám volný víkend, ale dělám vedle toho spoustu jiných věcí, pořád od počítače odbíhám. Takže nakonec zjistím, že jsem za celý víkend strávil psaním jenom tři čtyři hodiny, ale takhle už jsem zvyklý. Nepíšu intenzivně, spíš extenzivně. Za den zvládnu nanejvýš tři stránky, víc nejsem schopný. Že bych vychrlil deset stran za den, to neexistuje. Na to píšu moc pomalu, škrtám a opravuju.

Co psaní pro děti, nemáš chuť to zkusit? Já si to letos vyzkoušela poprvé a musím říct, že mě až zaskočilo, jak svébytná „disciplína“ to je a kolik věcí si tam musíš hlídat.

To mě vůbec nepřekvapuje – napsat pohádku nebo příběh pro děti mi připadá hrozně těžké. Ale kdybych měl děti, možná by to samo nějak přišlo.

Pro mě bylo mimo jiné těžké rozloučit se s postavami, pořád mi v hlavě jelo, jak by to mohlo být dál… Jak to máš se svými hrdiny ty? Myslíš na ně, nebo když příběh dopíšeš, ten svět se jednou provždy uzavře?

Vzhledem k té únavě a prázdnu, které cítím po dopsání románu, to spíš uzavřu a snažím se od toho odstřihnout. Ale během psaní, když zvažuješ různé možnosti a pracuješ na dialozích, v tom jsem dost intenzivně a ty postavy mám hodně rád. Vlastně i ty záporné. Marii jsem si taky stvořil tak, abych ji měl rád a zároveň abych ji trošku potrápil. V každém textu jsem plně ponořený vlastně až do vydání. Pak s ním dva tři roky jezdím po čteních, takže s ním dál žiju, vybírám pasáže na čtení, ale to už je jiná fáze – už jsem spíš v roli čtenáře. Snažím se zůstat vně a číst to tak, jako kdyby ten text napsal někdo jiný.

Veřejná čtení jsou taky samostatná disciplína. Mimochodem, konzultoval jsi Marii a její psychologii s nějakou ženou?

Ano.

A nenamítala, že mezi opravdu dobrými kamarádkami se nestává, že by jedna druhou odsoudila, tak jako Kateřina Marii kvůli vztahu s mladíkem z knihkupectví? Skutečné kamarádky si i v těchto věcech spíš drží palce a rozhodně nemoralizují…

Já tím chtěl ukázat, že Marie i Kateřina jsou spíš takové maloměstské paničky, i když Marie je docentka literatury. Možná jsem do ní mohl víc zarýt a prohloubit její sebereflexi, třeba když si říká – jak já jsem žila? Žila jsem si poměrně v blahobytu, měla jsem manžela, který byl byznysmen… A když se Marie a Katka pohádají, nakonec dojdou k tomu, že si navzájem moc nemají co vyčítat, vždyť obě jsou v podstatě maloměšťačky. Myslím, že Josef Chuchma ve své recenzi psal, že je to svým způsobem maloměšťácký román – ale jo, já s tím souhlasím. Chtěl jsem to napsat právě takhle.

Aha, díky za vysvětlení. Ještě bych chtěla mluvit o tvé sbírce haiku Muž na pokraji vzplanutí, která asi leckoho překvapila. Jak dlouho už haiku píšeš a kde se ten nápad vzal?

Asi čtyři roky a už vlastně ani nevím, proč jsem s tím začal. Mě to prostě baví. Říkám tomu kuchyňské haiku, většinou totiž píšu po ránu, mezi šestou a sedmou, když vstávám a mysl je po noci ještě zamlžená. Uvidíš svůj odraz na lednici, a už máš motiv. Zapisuju si ty texty do diáře.

Tu sbírku uspořádal Martin Stöhr. Jak se k němu tvoje haiku dostala?

V létě mě vždycky navštíví Mirek Balaštík. Jedeme na Hlubokou do galerie, do Alšovky, jdeme se koupat, vyrazíme na večeři a na zmrzku a probíráme život. Pokaždé jsem mu při té příležitosti dal nějaká haiku, ať je předá Martinu Stöhrovi, který má v Hostu na starost poezii. A on se mi pak ozval, na podzim 2018, a říká – loni jsme dělali kalendář s fotkami spisovatelů, letos bychom vydali tvoje haiku a dávali je jako dárek obchodním partnerům a předplatitelům. Takhle vznikla sbírka Muž na pokraji vzplanutí. Nebyl to žádný komerční projekt, spíš bibliofilie, ale kupodivu se výtisky, které nerozdali, rychle prodaly a teď mi píšou čtenářky a čtenáři, že by taky jeden chtěli, jenže už bohužel žádné nejsou. Ona ta sbírka ani nebyla v knihkupectvích, jen na e-shopu Hosta. Martin tenkrát říkal – nedáme to do distribuce, já nechci, aby se taková knížečka povalovala někde na pultech. Má krásný design, takže obsadila třetí místo v soutěži Nejkrásnější kniha roku – uvnitř jsou obrázky Matěje Lipavského, přebalená je takovým pauzákem… Grafiku dělala Lucie Kaňová, ta vždycky vymyslí něco hezkého – akvarel Matěje Lipavského se objevil i na obálce Plachetnic na vinětách.

Plánuješ psát haiku dál?

Zatím mě to baví. A samozřejmě se to u mě vyvíjí, jak ten žánr postupně poznávám, snažím se psát víc „echtovní“ haiku. V Muži na pokraji vzplanutí je vlastně jen málo básní, které splňují formální pravidla haiku, ostatní jsou spíš taková trojverší. Poslední dva roky taky dojíždím do Vodňan, kde máme kroužek haiku. Jednou za měsíc se sejdeme, píšeme haiku a diskutujeme o nich. Ten kroužek vede Pavel Janšta a jeho žena Hiromi, která pochází z Japonska a je výtvarnice.

Takže vydáš další sbírku haiku?

Už mám zase dva diáře plné haiku, něco z toho vyšlo teď v letním čísle Revolver Revue. Ale já nemám ani moc ambici je publikovat. Možná za pár let, pokud je někdo bude chtít vydat. Pro mě je to hlavně radost – těší mě hrát si se slovy, protože u haiku záleží na každé slabice. Je to zlatnická prácička a to mě na tom baví.

Jsi i čtenář haiku? A poezie vůbec?

V češtině jsou výbory z tradičních japonských haiku v překladech Antonína Límana. Takže ty znám, jinak nedávno jsem dostal jako dárek Book of Haikus Jacka Kerouaca – jsou tam v anglickém originále všechna jeho haiku, která se dochovala. K podobným pokladům se ale dostávám ex post, až poté, co jsem to začal sám zkoušet. Českou poezii se snažím sledovat, mám doma slušnou knihovničku poezie.

A sám píšeš i jinou poezii? Málo se to ví, ale začínal jsi jako básník, v legendárním pořadu Mirka Kováříka Zelené peří.

Ano, Mirek Kovářík tehdy v polovině osmdesátých let dojížděl i do Budějovic a ten pořad se jmenoval Hledám tě v tomto městě. Já poslední dobou píšu téměř výhradně haiku, ale v počítači mám i další básně, většinou psané volným veršem. Něco ze starších věcí mám na svých webových stránkách. Internet snese hodně…

Zmínil ses o kroužku haiku ve Vodňanech. Jak intenzivní je literární život v Českých Budějovicích a okolí?

V Budějovicích to poslední dobou docela žije. Hlavně mladší generace se do toho dala a organizuje hezké akce. Máme tam pár hodně zajímavých autorů, z nejmladší generace je to třeba básník Šimon Leitgeb – teď vydal druhou sbírku Betonová pláž, která je podle mého názoru vynikající. Šimon se zároveň podílí i na organizování literárního života. S Měsícem ve dne spolupracuje na festivalu Literatura žije, kromě toho dělá pořad Mezi náma, na který zve hlavně básníky a propojuje to s muzikou. To se mi moc líbí. Pak tam máme excelentního detektivkáře Jirku Březinu, který teď podruhé dostal Cenu Jiřího Marka, za román Vzplanutí. Máme tam Míru Pecha, výborného autora, který poslední dobou vydává v Argu. Je to sečtělý kluk a má obdivuhodný rozsah, kromě románů píše třeba i horory. Míra Boček nedávno vydal už druhý román, v Budějovicích taky žije básnířka Marcela Pátková Linhartová, kterou znáš, a samozřejmě Katka Bolechová. No a pak jsme tam my, starší generace.

Už se označuješ za starší generaci?

Ale jo, samozřejmě. V porovnání třeba se Šimonem už jsme stará generace. Takže jak vidíš, autorů, kteří stojí za pozornost, je v Budějovicích dost. Prozaiků i básníků.

Scházíte se?

Scházeli jsme se před lety, když ještě v Budějovicích bydlel David Jan Žák, říkali jsme tomu Literární buňka. Chodil tam třeba i Honza Cempírek, toho jsem ještě nejmenoval. Bohužel Buňka už nefunguje, navíc David se odstěhoval, teď bydlí na Prachaticku v mobilním domku. Mlaďoši se asi scházejí častěji, ale příležitostně se vídáme i my.

Teď tedy píšeš „jen“ haiku, nová próza na obzoru není?

Možná napíšu nějakou povídku pro časopis. Ale žádný větší celek rozepsaný nemám.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jiří Hájíček

    (11. 9. 1967, České Budějovice) vyrůstal na jihočeském venkově, kde později i pracoval. V současnosti žije v Českých Budějovicích. Vydal tři sbírky povídek, Snídaně na refýži (1998), Dřevěný nůž (2004) a povídkový výbor Vzpomínky ...
    Profil
  • Simona Martínková-Racková

    Narozena 18. září 1976 v Praze. Básnířka, redaktorka, editorka, recenzentka, celým jménem Simona Martínková Racková. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studium završila diplomovou ...
    Profil

Souvisí

  • Dragulova
    Rozhovor s Evou Dragulovou

    Všechny cesty vedou do Neapole

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Intenzita je v Neapoli ve všem, i v lásce a ve smrti. Na ulici vidíš hádající se milence, vedle toho rychle jedoucí šik motorek, a když jdeš v noci historickým centrem, může se stát i to, že tě za rohem někdo přepadne.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 16/2020
  • Rozhovor s Janem Štolbou

    Realita je čímsi podezřelá

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Vždycky jsem psal to i ono a nejdůležitější aspekt byl, jestli to filtruje můj životní zážitek, životní epifanii, ten výraz mám hrozně rád.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 14/2020
  • jonas_zboril
    Rozhovor s Jonášem Zbořilem

    Ženou mě otázky a zvědavost

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Ale i když to původně měla být knížka o konci světa a o klimatické změně, doufám, že není vyloženě truchlivá. Spíš zvědavá. Ano, máme dceru a musíme dávat na svět pozor a máme o něj strach, ale ten strach nepohlcuje všechno.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 12/2020
  • natalie_nera
    Rozhovor s Natálií Nerou

    Jsem náhodná cestovatelka životem

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    I nejúspěšnější autor musí počítat s tím, že jeho básně desetkrát odmítnou a pak je teprve někdo přijme. Britské literární prostředí je hodně drsné, člověk musí brát jako fakt, že se prostě dařit nebude a že to musí pořád zkoušet.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 10/2020
  • Simona Martínková-Racková

    Pohladíš šelmu?

    Oranžová, zářivá tak, že ztrácím řeč. / Zítřek, den, který miluješ, bude, / anebo nebude. Jediné, co je jisté.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 18/2019