jonas_zboril
Rozhovor s Jonášem Zbořilem

Ženou mě otázky a zvědavost

Ptá se Simona Martínková-Racková

Ale i když to původně měla být knížka o konci světa a o klimatické změně, doufám, že není vyloženě truchlivá. Spíš zvědavá. Ano, máme dceru a musíme dávat na svět pozor a máme o něj strach, ale ten strach nepohlcuje všechno.

Rozhovory – Rozhovor
Z čísla 12/2020

Od tvého debutu Podolí uplynulo sedm let. Tvoje druhá sbírka Nová divočina, která teď vyšla v Hostu, je celkem „tlustá“ – je to větší výběr za delší dobu?

Tak hlavně mi do toho vstoupil život – debut jsem vydal v šestadvaceti, ještě než jsem začal pracovat na plný úvazek. Byl jsem fakt mladej a měl jsem čas. Pak jsem dostal první fulltime, potkal jsem svoji ženu a po čase se nám narodilo dítě. Měl jsem už jiné starosti a navíc jsem nevěděl, jak dál psát. Už jsem se vyrovnal s tím, že máma tady není, měl jsem domov a měl jsem s kým ho sdílet, zažíval jsem hezké chvíle, takže najednou nebylo moc o čem psát. Dřív jsem totiž sedal k psaní, hlavně když mi bylo smutno. Pak se objevovala období, kdy to zase začalo trochu jít, a nejvíc se to rozjelo, když mi žena řekla, že je těhotná. Zjistil jsem, že se mi po psaní stýská, a začal jsem na tom dělat systematicky. Hlavně jsem ale našel úplně nový zdroj inspirace, který už nevychází z emocí a nepochopitelných intuitivních záležitostí, ale stojí na reálném základu. Nastoupil jsem do Radia Wave jako publicista a můj nový způsob psaní se tím hodně inspiroval – začal jsem čerpat z novinových článků a psát dost racionálně. Ale stejně jsem se pak dlouho bál vyjít s těmi texty ven. Představa, že ještě někdy vydám sbírku, pro mě pořád byla hrozně daleká. Chtěl jsem, ale nevěřil jsem, že to dokážu. I když už jsem měl nějaké básně napsané, strašně jsem se bál poslat je Martinu Stöhrovi. Myslel jsem, že na to už musím mít hotovou knížku, a nebyl jsem si jistý, jestli je to dobré. Takže jsem váhal a váhal, a až zpětně mi došlo, že zbytečně, že jsem to klidně mohl udělat o rok dřív. Pak už sbírka intenzivně vznikala, rok nebo dva. Ve finále jsme hodně textů odstranili, takže knížka se sice jeví tlustá, ale mohla být i daleko tlustší.

Měl jsi i období, kdy jsi opravdu nepsal, nebo jsi texty jen nikde nezveřejňoval?

Myslím, že jsem nikdy nepřestal psát, ale první roky po vydání Podolí, 2013 až 2016, jsem to dělal nesystematicky. Jednou za čas jsem napsal báseň a dál jsem to neřešil. Kdežto v letech 2017 až 2019 jsem fakt psal knížku. Sedl jsem si k básním a pracoval s rukopisem i několik hodin. Už to nebylo intuitivní, byla to práce.

Je to pro tebe „práce“ vyšší level než „intuitivní psaní“?

Je to pro mě zajímavější, protože už nemusím čekat na inspiraci. To neznamená, že se to vždycky povede, často taky ne. Neřekl bych, že je to vyšší level, ale je osvobozující zjistit, že na básních můžeš pracovat úplně stejně jako na všem ostatním.

Ptám se proto, že sama jsem naopak ráda, když psaní básní není „práce“. Nejspíš i proto, že se dvacet let živím jako editorka.

Chápu. U mě to možná právě souvisí s tím, že jsem v té době neměl práci – v roce 2018 jsem nastoupil na rodičovskou dovolenou. Pořád tedy dělám pořady na Radiu Wave, ale už ne na plný úvazek, jsem doma s dítětem. Díky tomu mám čas věnovat se svému psaní víc jako práci, aspoň trochu. Mám na to mozkovou kapacitu, protože nechodím domů unavený a nemusím psát články. O tom, co bych jinak zpracoval publicisticky, si můžu psát básně nebo jiné texty.

Na rodičovské jste se se ženou vystřídali?

Jo. Moje žena na ní byla první rok a pak nastoupila jako soudkyně. Věděli jsme, že se určitě musíme vystřídat, protože moje žena díky tomu dosáhla velkého kariérního postupu. Byla to jedinečná příležitost.

Kolik dcerce teď je?

Jindře budou v červenci tři roky.

Tak to máš po ruce velký zdroj inspirace! A je to znát – v básních z Nové divočiny se výrazně promítá tvoje tatínkovská zkušenost.

Rozhodně. Nějak se mi to celé posunulo, i díky Jindřišce. Začal jsem uvažoval jinak, při psaní mě už tolik nehnaly emoce – mnohem víc mě hnaly otázky. Zvědavost. I když ta mě asi motivovala vždycky, jen jsem si to neuvědomoval. Kdežto teď už to vím.

Hm, zvědavost a otázky. O tom bych chtěla vědět něco víc.

Chtěl jsem, aby v knížce byly opravdu fundamentální otázky – třeba jak by vypadal nebo jak bude vypadat svět, až na něm nebude člověk. Je tam básnička, která se snaží na tohle přijít nebo si jenom představit, jak bude vypadat svět dejme tomu v pětihorách. Nebo mě zajímá, jestli existuje a jak vypadá život na bázi jiné látky než uhlovodíku. To je ve sbírce spíš jako takový fórek, ale podobné věci mě zkrátka hnaly dopředu.

Děláš si k těmto tématům rešerše, načítáš si odborné články?

Když jsem začal pracovat v rádiu jako publicista, mým úkolem bylo dělat reportáže na zvláštní témata, ke kterým jsem se předtím nedostal. To mě dovedlo k nápadu věnovat se jim i v poezii. Vždycky mě zajímaly třeba zadní části města a jak město funguje, jak fungují inženýrské sítě, proč jsou všude trafostanice a co vlastně dělají. Takový koniny. Díky tomu jsem se dostával k zajímavým informacím. Takže třeba báseň „kola superdeep borehole“ je o jedenáct kilometrů hluboké jámě, kterou si Rusové vykutali jen tak pro nic za nic. A já přemýšlím, proč tam je a co se v ní děje.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jonáš Zbořil

    (1988), je básník, publicista a hudebník. V roce 2013 debutoval sbírkou Podolí, za kterou byl nominován na Magnesii Literu a Cenu Jiřího Ortena. V roce 2020 vydal druhou sbírku s názvem Nová divočina. Jeho texty se několikrát ...
    Profil
  • Simona Martínková-Racková

    Narozena 18. září 1976 v Praze. Básnířka, redaktorka, editorka, recenzentka, celým jménem Simona Martínková Racková. Vystudovala český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, studium završila diplomovou ...
    Profil

Souvisí

  • natalie_nera
    Rozhovor s Natálií Nerou

    Jsem náhodná cestovatelka životem

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    I nejúspěšnější autor musí počítat s tím, že jeho básně desetkrát odmítnou a pak je teprve někdo přijme. Britské literární prostředí je hodně drsné, člověk musí brát jako fakt, že se prostě dařit nebude a že to musí pořád zkoušet.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 10/2020
  • Simona Martínková-Racková

    Pohladíš šelmu?

    Oranžová, zářivá tak, že ztrácím řeč. / Zítřek, den, který miluješ, bude, / anebo nebude. Jediné, co je jisté.

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 18/2019
  • alena_mornstajnova
    Rozhovor s Alenou Mornštajnovou

    Knihy mi daly svobodu

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Zprostředkovávat myšlenky, byť pořád doufám inteligentní formou, je podle mě cennější než napsat knihu, která bude úplně nabušená, ale nikdo si ji nekoupí.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 18/2019
  • kabrtova
    Rozhovor s Lidmilou Kábrtovou

    Konzultovala jsem i s hrobníkem

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Nikdy jsem nečetla dívčí románky, verneovky jen některé. Na základce a gymplu jsem měla úžasné češtinářky a dostala jsem od nich maximum. Pochopily, že mám ráda poezii, takže neoblíbené rozbory básní byly většinou na mně.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 17/2019
  • dita_taborska-barva
    Rozhovor s Ditou Táborskou

    Vždycky pravdivost

    Ptá se Simona Martínková-Racková

    Když jsem začala psát Malinku, kvasila ve mně i její biologická rodina, takže to taky muselo ven. Bylo to silné, zase jinak než Malinka. Na jedné straně vyčerpávající, na druhé nabíjející.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 14/2019